Luděk Pekárek se narodil 31. 10. 1924 a zemřel 17. 10. 2018. Dále je přiložen jeho životopis, jehož první (a poněkud syrovou) verzi po několikaletém naléhání sepsal na jaře 2016 ve věku 91 let, kdy při zcela jasné mysli ještě stále docházel do zaměstnání ve Státním zdravotním ústavu v Praze. Životopis měl ještě doznat některých korektur a úprav. Korigovanou verzi však již Luděk nestihl kvůli cévní mozkové příhodě, která jej potkala na konci léta téhož roku. Životopis Luďka Pekárka je velice zajímavý nejen svým časovým rozsahem, ale také tím, že je v něm popsáno založení a pozdější budování fyzikálního ústavu Akademie věd, na němž se Luděk významně podílel.
Luďkův celoživotní zájem o fyziku je podtržen vznikem Nadačního fondu Luďka Pekárka na podporu studentů fyziky a fyzikálních oborů, jehož hlavním cílem je finanční podpora mladých, především středoškolských, studentů se zájmem o fyziku. Fond by, po více než dvouletém boji s byrokracií, měl svou činnost zahájit na začátku roku 2019.
Se zármutkem nad ztrátou kolegy a fyzika s neuvěřitelně širokým rozhledem
Lukáš Jelínek
26. 10. 2018
Životopis s příběhy a vzpomínkami (21. června 2016, Luděk Pekárek)
Předmluva
Tak se dívám na číslo 91 a zdá se mi, že 90 to bylo jen docela nedávno. Je čas, abych napsal svůj životopis se zvláštním zřetelem na dobu strávenou ve Fyzikálním ústavu, když mi takové psaní připadá předčasné a možná vůbec i nepotřebné? Tabulkové údaje s nízkou pravděpodobností dočkat se po čísle 91 čísla 92 nebo vyššího mne ale pomalu začínají přesvědčovat, že bych si na ten životopis měl přece jen trochu času najít. Tím spíš, že si několik internetových spisovatelů dalo již dříve práci napsat můj životopis za mne a přidělilo mi v něm označení jako spolupracovník StB nebo obyčejný udavač. A když mi moji přátelé a spolupracovníci domlouvají, abych i k těmto literárním dílkům přece jen něco dodal.
1. Od narození do konce války
Narodil jsem se 31. října 1924 v Praze, můj otec Ludvík Pekárek byl v 1. světové válce v Srbsku raněn, po válce zaměstnán jako vedoucí účetní u americké firmy a později delší dobu nezaměstnaný, matka od sňatku v domácnosti, můj mladší bratr Jiří, bankovní úředník, před několika lety zemřel. Středoškolské studium jsem dokončil v roce 1943 maturitou na pražském reálném gymnáziu v Truhlářské ulici. Věděl jsem tehdy, že s ročníkem 1924 se počítá na práce v Německu, předvolání na pracovní úřad jsem však dostal až v únoru 1944 současně s určením místa a doby odjezdu transportu do Berlína na povinnou práci v továrně Siemens. K odjezdu jsem se nedostavil a oznámil jsem onemocnění žloutenkou. Ještě před ukončením mé pracovní neschopnosti transporty čtyřiadvacátého ročníku na práci do Německa skončily a mne pracovní úřad umístil u (tehdy německé) firmy Ford Auto Klein v Karlíně. Hned po osvobození v květnu 1945 jsem zaměstnání v tomto podniku ukončil a přihlásil se na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor matematika-fyzika, kde začala v červnu 1945 výuka mimořádným letním semestrem i pro studenty prvního ročníku. Tehdy jsem také spolu s ostatními členy rodiny vstoupil do KSČ v přesvědčení, že socialistické uspořádání společnosti odstraní krize a jejich projevy jako je nezaměstnanost, znemožní válečné konflikty a nepřipustí odlišný pohled na lidi podle národnosti nebo rasy. Vyhovovala mi také materialistická filozofie, ke které se socialistická koncepce uspořádání společnosti hlásila spolu se zdůrazňováním vědy jako základu poznání a kritéria pravdy.
2. Studium na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity
Krátce po začátku přednášek jsem se také stal členem výboru Spolku posluchačů přírodních věd, kde však moje činnost byla brzy shledána jako nedostatečná a předseda výboru mne (jak se říkalo na vojně před nastoupenou jednotkou) vyzval bez varování k odstoupení. Cítil jsem se touto výzvou i její formou velmi dotčen, protože jsem za krátkou dobu od svého zvolení přece jen leccos pro Spolek dělal, avšak funkce ve výboru jsem se bez obhajování své činnosti ihned vzdal a uraženě z výboru odešel. Tato příhoda se ukázala být pro mé studium blahodárnou, neboť zpráva o mém selhání ve výboru Spolku posluchačů se rychle roznesla i mezi spolustraníky a do nových funkcí mne nikdo nenavrhoval. Mohl jsem se proto nerušeně věnovat studiu a návštěvám přednášek, složit obě části první státní zkoušky (z fyziky a z matematiky) už v roce 1947 a začít u profesora Václava Petržílky pracovat na diplomce, kterou bylo sestavení aparatury na měření energie jednotlivých částic alfa vyletujících z radioaktivních jader. Ionizační komůrku vyrobila podle dispozic pana profesora dílna a na mně bylo zkonstruovat elektronkový zesilovač s velmi malou vstupní kapacitou, nízkým šumem, vysokým ziskem a širokým frekvenčním pásmem. To pro mne jakožto radioamatéra s tehdy již desetiletou praxí (mimo jiné z přizpůsobování přijímačů k příjmu krátkovlnných vysílačů) nebyl velký problém. Brzy bylo možné vidět na osciloskopu impulsy od jednotlivých částic alfa vyletujících z poloniového preparátu, což profesor Petržílka ihned předvedl na přednáškách. Profesor Žáček, který byl tehdy ředitelem univerzitního fyzikálního ústavu a od profesora Petržílky o mně zřejmě dostal dobré reference, mne pak občas zval k diskusím ve dvou nad texty rukopisů, které dostával k posouzení od redaktorů časopisů nebo i od vynálezců či zájemců o fyziku. V těch případech mne vždy žádal, abych co nejvíce oponoval jeho názoru i názoru autora textu – pro mne tyto diskuse byly nejúčinnější formou učení, zvláště když jsem musel v odborné literatuře ještě hledat pro konečné posouzení nové argumenty. Ještě než jsem dokončil studium mne profesor Žáček ustanovil asistentem. Byla to krásná doba, kdy mne od studia neodvádělo nic kromě velmi poučné přípravy pokusů pro profesora Žáčka, které předváděl na přednáškách z fyziky pro mediky. (Pokusy jsem připravoval s panem Kartašem, který je dělal již léta před válkou a já jsem se to vlastně od něho teprve učil). Jinak jsem se učil na závěrečné zkoušky a poslouchal přednášky profesorů fyziky (mezi kterými byl i profesor Václav Votruba) a profesorů matematiky Vladimíra Kořínka, Václava Hlavatého a Vojtěcha Jarníka). Politické boje, které se po volbách v roce 1946 začaly viditelně projevovat především mezi členy KSČ a národními socialisty, se na Přírodovědecké fakultě téměř nepozorovaly – na rozdíl od fakult s humanitním a právnickým zaměřením. Teprve po únoru1948, kdy se komunistická strana Československa dostala k neomezené moci, se i na přírodovědecké fakultě začala uplatňovat snaha po obsazení funkcí v odborové organizaci, ve svazu mládeže a v zájmových organizacích členy KSČ. Jedním ze silových řešení, které mělo vést ke zmenšení počtu studentů nesouhlasících s poúnorovým politickým vývojem, bylo vyhlášení akce studijní prověrky na vysokých školách ministerstvem školství, věd a umění. Neobvyklé bylo, že celá akce byla svěřena organizacím KSČ na příslušných fakultách a jako posuzovatelé byli zapojeni prakticky všichni členové fakultní organizace KSČ, většinou studenti vyšších ročníků. Vytvořené komise z členů KSČ prováděly pohovory s jednotlivými studenty a ti, kteří neměli výsledky, měli být ze studia vyloučeni. Při instruktážích ministerstva se ovšem výslovně uvádělo, že jde o posouzení prospěchu a nikoli o zjišťování a hodnocení politických názorů, ale předpokládalo se, že političtí odpůrci únorových změn mají současně špatný prospěch. Této akce jsem se účastnil v přesvědčení, že je správná, později jsem však pochopil, že nutně musela vést k nerovnému, do značné míry subjektivnímu a tedy nespravedlivému hodnocení prospěchu studentů. O celkovém výsledku prověrky nebyla na fakultě, pokud si pamatuji, podána oficiální zpráva. Ještě dříve, než proběhla zmíněná tak zvaná prospěchová prověrka, se náhle na fakultě objevil návrh na vyloučení profesora Žáčka z činnosti na fakultě. Navrhovatelem byl podle zpráv akční výbor lékařské fakulty, odůvodnění spočívalo údajně v tom, že Žáček se při přednáškách pro mediky stavěl proti politice KSČ a ovlivňoval tak studenty. Sám jsem při většině jeho přednášek byl a jeho občasné politické poznámky mi nepřipadaly režimu nebezpečné, avšak výbor fakultní organizace KSČ reagoval na návrh akčního výboru mediků okamžitě tak, že Žáčkovi zakázal vstup do ústavu a navrhl jeho penzionování. Byl jsem tehdy tímto rozhodnutím zdrcen, bylo mi jasné, že já při svém kladném, v podstatě přátelském, vztahu k Žáčkovi nemohu jednání ovlivnit a byl jsem rozhodnut z fakulty odejít. To mi přátelé po delších debatách s argumentací Žáčkovi tím nepomůžeš a sebe zničíš nakonec rozmluvili. Byla to však událost, která mi zůstala trvale v paměti jako svévolný zásah do života a zaměstnání vynikajícího odborníka, a průpovídky typu když se kácí les, lítají třísky jsem jednou provždy odmítl jako omluvu pro taková jednání. Návratu do ústavu se profesor Žáček nedočkal, i když závažnost jeho provinění byla při pozdějších jednáních stranických orgánů Přírodovědecké fakulty zpochybněna. Mnozí naopak poukazovali na jeho zásluhy jako vynálezce magnetronu a na jeho smysl pro moderní trendy ve vědě, které se projevily i v jeho návrhu na zavedení na univerzitě studia užité fyziky, jehož zaměření bylo zcela v intencích nového postavení fyziky ve vědě a praktického využití jejích poznatků pro rozvoj techniky výroby. Po odstavení profesora Žáčka zajistili pokračování přednášek pro mediky externí pracovníci, funkci vedoucího ústavu převzal pozdější člen presidia Akademie věd doktor Jindřich Bačkovský. Když jsem se později s profesorem Žáčkem několikrát sešel, ujišťoval mne, že na nikoho nemá vztek, byl však přesvědčen, že v rozhodnutí o jeho penzionování hráli hlavní roli lidé, kteří měli na jeho odchodu z fakulty vlastní, čistě osobní zájmy, pocházející ještě z doby před druhou světovou válkou.
3. Spory o zaměření fyzikálního výzkumu
Po roce 1948 byla u nás zavedena po sovětském vzoru tříletá aspirantura a většina z nás, kteří jsme právě skončili studium, se do ní přihlásila. Skoro všichni přihlášení jsme tehdy byli členy KSČ a velmi aktivně jsme se pro aspirantské studium fyziky snažili prosadit větší důraz na teorii a na základní výzkum. V té době vyhlášenou výzvu ke směrování témat vědeckého výzkumu čelem k výrobě jsme pokládali za heslo neodpovídající skutečnému vztahu mezi vědou a výrobou a stále častěji docházelo ke sporům poválečných absolventů fyziky s některými externími odborníky předválečné generace. Tyto diskuse se ukázaly být později užitečné i při zakládání Československé Akademie věd, kdy se rozhodovalo o založení vedle již existujícího Ústavu technické fyziky zaměřeného více na aplikovaný výzkum ještě dalšího fyzikálního pracoviště Akademie věd s problematikou orientovanou především na témata vycházející z vlastního vývoje fyziky jako vědního oboru. Já sám jsem tehdy využil (současně jako dva další absolventi studia fyziky na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity Ludmila Eckertová a Ladislav Trlifaj) nabízené možnosti a v lednu 1951 odjel na aspiranturu v SSSR.
4. Aspirantura v SSSR
Veni, vidi, vici – tak by snad mohl vypadat pohled zvnějšku na průběh a výsledky mé moskevské aspirantury, kterou jsem ukončil obhajobou disertační práce v prosinci 1953. Zkoušky aspirantského minima jsem úspěšně složil během prvního roku, práci jsem obhájil po necelých třech letech od příjezdu, což byl jev dosti řídký, zhodnocení předložené disertace oponenty bylo velmi kladné, s důrazem na použití nové metody impulsního buzení a sledování odezvy plazmatu výboje sice ještě ve stavu homogenním, ale již blízkém nasazení spontánního rozvrstvení kladného sloupce výboje. Nová metoda odhalila základní lineární jev vedoucí ke stratifikaci – vlnu šířící se ve směru driftu elektronů a tvořící v nelineárním ustáleném režimu periodickou strukturu vyplňující celý výbojový sloupec. Fázová rychlost vlny (rychlost pohybu periodické struktury) měla opačný směr než grupová, což se nedalo snadno zjistit pozorováním již ustáleného periodického a navíc nelineárního stavu. Impulsem vybuzený přechodový proces umožnil také zjistit, že inkrement vlny s rostoucím tlakem plynu roste. Samotná tato skutečnost však znamenala, že vysvětlit spontánní stratifikaci výbojového plazmatu teorií profesora A. A. Vlasova popisující bezsrážkové plazma není možné. Posouzení této otázky bylo jedním z hlavních témat zadané aspirantské práce. Profesor Vlasov, který byl mým konzultantem, byl výsledkem zklamán, avšak i další experimentální materiál získaný studiem přechodového procesu s malou amplitudou vyvolaného slabým impulsem jednoznačně potvrdil uvedený závěr. Linearita jevu (úměrnost amplitudy vlny amplitudě budicího impulsu), která nebyla zřejmá z pozorování ustálených stavů, umožnila najít základní fyzikální mechanismus vzniku a šíření vlny (později nazvané ionizační), který spočívá v uzavřeném řetězu procesů vedoucích po lokálním zvýšení intenzity ionizace v místě aplikace budicího impulsu k poklesu této intenzity v sousedním místě (až na výjimky bližším k anodě výboje), což se periodicky opakuje. To ovšem jsou jevy, jejichž existence je podmíněna srážkami elektronů s atomy nebo s molekulami použitého plynu. Negativní závěr o kompetentnosti bezsrážkové teorie profesora Vlasova k vysvětlení sledovaného jevu stratifikace vedl k diskusím o mikrofyzikální podstatě vybuzené zpětné vlny a přispěl významně k nalezení mechanismu šíření rozvrstvení výbojového plazmatu a k jeho matematickému popisu. Nečekané vlastnosti vln odhalené při impulsním buzení (velmi silná disperze způsobující opačný směr grupové a fázové rychlosti, silná závislost inkrementu na délce vlny) vedly také k pochopení příčin, proč poměrně dlouho trvalo nalezení fyzikální podstaty této vlny, zcela odlišné od ostatních typů vln v plazmatu. Na začátku tohoto oddílu jsem uvedl, že popisuji průběh své aspirantury, jak mohl vypadat při pohledu zvenku. Tím jsem chtěl oddělit úspěšnou část své činnosti od neúspěchů a potíží, které sice nakonec nevedly k nutnosti prodloužit dobu aspirantury (u cizinců běžně i o několik let), ale přece jen mi způsobily mnohá zklamání. Domnívám se, že i tyto zážitky je třeba uvést v celkovém hodnocení doby, kterou jsem strávil v moskevské aspirantuře. Celkem naivně jsem si při lednovém odjezdu z Prahy v roce 1951 do Moskvy představoval, že budu mít možnost pokračovat v práci, kterou jsme s kolegou Janem Urbancem začali po skončení vysokoškolského studia v Praze – šlo o experimenty s jadernou magnetickou rezonancí, na kterou jsme měli v Praze sestavenou aparaturu a dostávali první výsledky – jeden z nich, kterému jsme ale tehdy nerozuměli, byla emise energie shromážděné v převráceném obsazení (inverzi) energetických hladin magnetických momentů protonů, kterou jsme pozorovali na osciloskopickém záznamu zhruba po dobu jedné sekundy. Při pohovoru u sovětského úředníka rozhodujícího o tom, kam budu umístěn, jsem však rychle pochopil, že uplatňovat požadavky na přidělení mně blízkého tématu pro aspirantskou práci je nemyslitelné. S účinnou pomocí přísedícího z československého vyslanectví se mi po dosti dlouhém a nepříjemném jednání jako maximum možného podařilo distributora přesvědčit, že už za sebou mám určitou práci na výzkumných problémech s několika publikacemi, a byl jsem nakonec přidělen na Lomonosovovu univerzitu v Moskvě. Další jednání o tématu aspirantské práce, o jmenování školitele a o umístění v příslušné laboratoři postupovalo velmi pomalu, ale vzhledem k přidělení sympatické učitelky ruštiny jsem plynoucí čas dobře využil ke zdokonalování v ruském jazyce, což bylo velmi potřebné pro další jednání. Nicméně se blížil konec semestru a téma ani školitele jsem stále neměl. Postupně se také ukázalo, že přístup cizince do laboratoří fyzikální fakulty, v kterých probíhaly aspirantské práce a studentské diplomky, je natolik omezen, že naděje na experimentální práci v některém z těchto míst je pro mne téměř nulová. Malá byla i naděje na brzké určení mého školitele a stanovení tématu aspirantské práce. V deprimující situaci, kdy moje činnost spočívala ve čtení fyzikálních knih v univerzitní knihovně a v čekání na schůzi na děkanátě k hodnocení málo pokročilého stavu mé aspirantury jsem se dozvěděl, že na opakovaný příkaz děkana fakulty převzít roli mého školitele přišla od vyzvaného pracovníka, jehož jméno jsem znal z mnoha publikací v odborných žurnálech, odpověď … nepřevezmu z důvodů Vám dobře známých. (dopis jsem viděl). Usoudil jsem, že doba je vhodná k tomu, abych děkanskou komisi upozornil na to, že těžko získám souhlas československé vlády k prodloužení aspirantury a že tedy mi velmi záleží na tom, abych obhajobu stihl do tří let od nastoupení aspirantury. Přesto, že jsem zásluhou přidělené ruské učitelky ovládal ruštinu již poměrně dobře, přeložil jsem české slovo prodloužit do ruštiny omylem slovem prodolžať, tedy že nezískám souhlas české strany pokračovat (v aspirantuře). Teprve později mi došlo, že následující nečekaně rychlé zajištění mé aspirantské práce souviselo s tímto mým omylem. Občas se totiž stávalo, že student nebo aspirant vyslaný spřátelenou zemí ke studiu do SSSR byl po příjezdu do SSSR natolik zklamán jednáním pověřených úředníků a nabízenými podmínkami, že si na vyslanectví své země stěžoval na špatné zajištění svého studia (a jeden maďarský student se dokonce krátce po příjezdu vrátil z Moskvy zase domů a podmínky přechodného ubytování za značných mrazů ve špatně vytápěné tělocvičně vylíčil patrně pravdivě, ale zřejmě tak dramaticky, že je sovětská strana uznala za potřebné změnit). Takže podobné stížnosti byly pro pověřené úředníky velmi nepříjemné a často měly i konkrétní následky. Učitelce ruštiny jsem se o své chybě v překladu českého slova prodloužit raději nezmínil. Ze znění odmítnutí děkanova opakovaného příkazu přijmout funkci mého školitele (tj. z formulace … z důvodů Vám dobře známých) jsem pochopil, že jde o riziko z kontaktu s cizincem a že toto riziko je pro sovětské vědce nemalé. V té době jsem objevil nově vyšlou knihu profesora Lomonosovovy univerzity A. A. Vlasova Teorija mnogich častic, která se týkala vlastností plazmatu a mimo jiné obsahovala kapitolu s vysvětlením sto let známého, do té doby nevysvětleného a téměř záhadného jevu spontánní stratifikace plazmatu elektrického výboje. Od svých spolubydlících na koleji jsem se dozvěděl, že experimentálně se na fakultě touto problematikou zabývá docent A. A. Zajcev a při dalším jednání jsem se nabídl Vlasovovo vysvětlení experimentálně ověřit v aspirantské práci. Moje nabídka byla rychle přijata, docent Zajcev jmenován mým školitelem a profesor Vlasov konzultantem. K rychlému souhlasu přispěla nesporně i skutečnost, že téma bylo sice přírodovědecky velmi zajímavé, ale pro praktickou aplikaci vypadalo málo užitečné a jeho studium zřejmě nepatřilo do kategorie utajovaných výzkumů. Drobná potíž spočívající v tom, že aparatura docenta Zajceva na výzkum výbojového plazmatu se nacházela v místnosti, kde se pracovalo i na jiné tématice, byla vyřešena bez velkého zdržení tak, že pro mou experimentální aparaturu přidělil děkan nevyužité místo v kabinetu historie fyziky. Tam jsem pak s vydatnou pomocí fakultního skláře a mechanických dílen a s využitím zkušeností svého školitele vybudoval aparaturu na sledování přechodových procesů buzených ve výbojovém plazmatu vnějším impulsem. S ní jsem za poměrně krátkou dobu získal dostatek experimentálního materiálu k vypracování a podání disertační práce, kterou jsem v polovině prosince 1953 - po časově dosti náročném vyřízení množství formalit - úspěšně obhájil. Obsah disertace byl jen malou částí získaného experimentálního materiálu, ukázalo se však, že vyvézt z SSSR záznamy z experimentů nesmím. Moje zklamání bylo utlumeno tím, že jsem aspiranturu zdárně v termínu dokončil a obhájil. Ujištění, že mi budou tyto výsledky k dispozici, až v budoucnosti znovu navštívím moskevskou univerzitu, jsem nebral příliš vážně. Když jsem se po několika letech v Moskvě objevil na jakési mezinárodní konferenci a setkal se se svým bývalým školitelem, dozvěděl jsem se, že se všechny záznamy s výsledky mých měření ztratily. A tak jsem si pro zmírnění smutku z této zprávy vzpomněl na humornou (aspoň pro mne) příhodu z doby moskevské aspirantury, která se týkala přístupu do laboratoří: Protože bylo žádoucí, aby se i cizinci zapojili do nějaké veřejné činnosti, přijal jsem nabídku na spolupráci při výrobě fakultní nástěnky. Moje činnost spočívala v tom, že jsem k textům nástěnky pořizoval fotografie vyznamenaných či jinak významných studentů a aspirantů, za kterýmžto účelem jsem bloudil po laboratořích fakulty s fotoaparátem značky Kijev pověšeným přes rameno, vyhledával příslušné laureáty a v laboratořích je fotografoval. Vydrželo to asi tři měsíce. Kdosi si toho přece jen všiml, kohosi (nikoli mne) silně pokáral a já jsem od té doby pořizoval fotografie vyznamenaných osob jen u své aparatury na katedře historie fyziky.
5. Práce ve Fyzikálním ústavu Akademie věd
Do Fyzikálního ústavu ČSAV jsem nastoupil po návratu z Moskvy v lednu 1954. Ústav vznikl jako samostatné pracoviště krátce předtím, a to spojením Laboratoře nukleární fyziky (LNF) a Laboratoře experimentální a teoretické fyziky (LETF). Ustavení samostatného Fyzikálního ústavu bylo výsledkem dlouhých jednání při zakládání Akademie věd. V té době totiž již existoval Ústav technické fyziky, původně výzkumné pracoviště plzeňských Škodových závodů, jehož náplň byla podle názoru většiny z nás, kteří jsme dostudovali na tehdejší Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, zaměřena jen úzce na některé technické aplikace fyziky a vůbec nezahrnovala problematiku základního fyzikálního výzkumu a nové trendy ve fyzice, jak jsme je poznávali z přednášek našich vysokoškolských učitelů – Václava Votruby, Václava Petržílky a dalších. Připravované zřízení samostatného fyzikálního pracoviště zaměřeného na základní výzkum bylo krátce před konečným rozhodnutím ohroženo náhlým úmrtím jeho designovaného ředitele Dr. Goldschmieda. Goldschmied byl velmi zkušený fyzik, který přežil koncentrační tábor a po konci války vedl vojenský výzkumný ústav ve Gbelích. Nabídku na post ředitele přijal, krátce před ustavením Fyzikálního ústavu však z nezjištěných důvodů spáchal sebevraždu. Zásluhou několika poválečných absolventů Karlovy univerzity (především Jana Kaczéra, Stanislava Šafraty, Františka Kroupy a Františka Janoucha) se však podařilo rozhodnutí presidia ČSAV o založení Fyzikálního ústavu zaměřeného na základní výzkum na aktuálních tématech současné fyziky udržet. Skutečnost, že designovaný ředitel zemřel, vedla však ke značné labilitě postavení ústavu a jeho vědečtí pracovníci byli řadu let nuceni věnovat hodně času odrážení pokusů o jeho zrušení a převedení (tehdy ještě malého počtu) jeho vědeckých pracovníků do Ústavu technické fyziky. Stojí za zmínku, že velmi silnou podporu jsme nacházeli u matematiků, například profesorů Vladimíra Kořínka a Vojtěcha Jarníka. Pro uplatnění poválečných absolventů Karlovy univerzity a prosazení moderních směrů pro základní fyzikální výzkum bylo založení ústavu nesporným úspěchem, což se později ukázalo i na rozvoji jeho vědecké činnosti. Když jsem byl později jmenován zatímním vedoucím ústavu (a na ústavní nástěnce se objevily verše Chtěl vědcem být, teď hodnostou se stane; buď jeho vědě milostiv, ó Pane.), vytvořili jsme od začátku cosi jako kolektivní vedení a o všech závažnějších rozhodnutích jsme se vždy společně radili. To umožnilo i mně při práci (řadu let zatímního) vedoucího ústavu věnovat dostatek času teoretickému studiu i přípravě experimentů a jejich interpretaci. Nebylo by upřímné tvrdit, že jsme se v kolektivním vedení ve všem vždy shodli. Nebyla například jednota v prognóze na rozsáhlé uplatnění feroelektrického krystalu jako významného elektronického prvku s automatickou stabilizací na Curieově teplotě, kde předčasná propagace nové elektronické součástky a pozdější zjištění její malé praktické využitelnosti způsobilo ústavu nemalé obtíže. Také probírání čistě osobních záležitostí, do kterého se občas naše jednání dostala a které se tehdy velmi podporovalo, vedlo někdy k vyhroceným sporům a dokonce způsobilo odchod jednoho ze zakládajících pracovníků z ústavu. Během několika let po založení ústavu se však podařilo ve všech zvolených oborech (magnetismus pevných látek, teorie pevnosti kovů, fyzikální vlastnosti seignetoelektrik, elektroluminiscence polovodičů, vlastnosti elementárních částic při vysokých energiích) získat a publikovat nové výsledky a zařadit se tak do současných světových proudů výzkumu v těchto oborech. Já sám jsem do ústavu přivezl z moskevské aspirantury téma vlnových nestabilit výbojového plazmatu projevujících se spontánním vznikem nápadné svítící periodické struktury (déle než sto let známou stratifikací) výbojového sloupce. Metodu sledování odezvy plazmatu na slabou vnější impulsní poruchu jsme postupně použili na další druhy plynu a plynných směsí, nalezli nečekanou rozmanitost typů disperze vln, které nestabilitu homogenního stavu plazmatu v různých plynných směsích vyvolávaly a po nalezení jejich fyzikálního mechanizmu jsme pro ně zavedli název ionizační vlny, přijatý později i mezinárodně. Ukázalo se, že jde o málo známý typ pomalých vln, které mohou být absolutně i konvektivně nestabilní a při růstu amplitudy mohou končit nelineární saturací nebo pokračovat dále ztrátou původní periodicity a přejít do vlnové turbulence. K vypracování mikrofyzikální teorie bylo při tom nutné vzít v úvahu neizotermičnost výbojového plazmatu, kde se tyto vlny pozorují, a většinou i nemaxwellovské rozdělení energie elektronů v elektronovém plynu.
Studium ionizačních vln se ukázalo být velmi výhodným, názorným a experimentálně dobře přístupným tématem. Změnou tlaku plynu, složením směsi a intenzitou elektrického proudu bylo možné realizovat experimentálně vlny se všemi typy disperze (zpětné a dopředné vlny, vlny s ostrým maximem závislosti inkrementu na vlnové délce a s kladnou i zápornou hodnotou tohoto inkrementu v místě maxima, vlny s nulovou fázovou rychlostí a dokonce i vlny s nulovou grupovou rychlostí s difúzním šířením v obou směrech). Zvláštností ionizačních vln byla možnost jejich matematického popisu s použitím jen dvou nezávisle proměnných, tedy času a jediné prostorové souřadnice, přičemž na rozdíl od většiny vlnových jevů popisuje ionizační vlny rovnice s první derivací v čase. Jev patří do přírodovědecky velmi zajímavé a jen částečně prozkoumané kategorie samoorganizujících se procesů - spontánního vytváření makroskopických obrazců, které ovšem v případě výbojového plazmatu zanikají při přerušení přívodu energie do systému. Pracovníci oddělení fyziky elementárních částic (interakcí při vysokých energiích) byli mezi prvními, kteří se brzy začali uplatňovat v zahraničí, nejdříve při studiu kosmického záření společném s polskými kolegy, později u urychlovačů v Dubně a v Serpuchovu. Dařilo se získat i stipendia na dlouhodobé studijní pobyty u nově postaveného urychlovače protonů v Cernu u Ženevy a participovat tak na publikacích nejzákladnějšího oboru fyziky. Respekt a uznání v zahraničí postupně získávali pracovníci všech oddělení a stávali se vítanými dlouhodobými hosty v zahraničních laboratořích. Dokládá to i skutečnost, že čtyřicet vědeckých pracovníků ústavu, kteří se po srpnu 1968 z dlouhodobých (oficiálních) pracovních pobytů v zahraničí do Československa nevrátili, ihned získalo v zahraničí trvalé uplatnění. Vybraná témata výzkumu byla zčásti – například u studia srážek částic s vysokými energiemi s atomovými jádry prvků na Zemi – pokračováním prací započatých po skončení války na fyzikálních pracovištích Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity, zčásti novou tématikou inspirovanou přednáškami našich vysokoškolských učitelů a tématy zadávanými pro diplomové práce. Obecnou výhodou poválečných absolventů byla znalost využití elektronek ke sledování velmi rychlých dějů a ke generování rychle proměnných elektrických proudů, což se projevovalo prakticky ve všech vědeckých odděleních ústavu při konstrukcí aparatur na sledování jevů nepřístupných přímému pozorování lidskými smysly. Osvědčilo se také vytvoření samostatných pomocných oddělení – elektronického pro vývoj elektronických měřicích aparatur, konstrukčního s mechanickou dílnou a chemického pro přípravu čistých látek a pro pěstování krystalů pro fyzikální pokusy. Tato oddělení dostávala požadavky od jednotlivých výzkumných oddělení a jejich pracovníci se stali nepostradatelnými partnery při experimentálních výzkumech. Nedávné udělení Nobelovy ceny za polovodičový zdroj bílého světla s vysokou účinností mi připomnělo četné diskuse s Karlem Pátkem, který se od začátku zaměřil na téma využití elektroluminiscence polovodivých krystalů. Byl autorem řady vědeckých publikací na toto téma a zkonstruoval elektroluminiscenční lampu na bázi sirníku zinečnatého, která ale svítila tak slabě, že se hodila jen jako orientační světlo ve tmě. Přesto se Pátkovi podařilo tento zdroj světla dostat do výroby jako signální noční lampičku pro neosvětlená místa. Z výsledků teoretických prací na toto téma Pátek věděl, že omezení na velmi slabý jas elektroluminiscence krystalů z látek, které měl k dispozici, není principiální a že lze v budoucnosti počítat s jeho podstatným zvýšením. Cesta k tomu byl výzkum elektroluminiscence polovodičů s širokým pásem zakázané energie, jehož pokračování zmařila Pátkova smrt. Tehdy jsme si představovali využití elektroluminiscence pro konstrukci plošného světelného zdroje, dnes je jev využíván pro konstrukci velmi intenzivních téměř bodových světelných zdrojů a má perspektivu stát se vysoce účinným široce používaným zdrojem umělého denního světla. Stejně perspektivní se ukázala být i jiná sledovaná témata. Studium doménové struktury monokrystalů železa kmitající permaloyovou sondou nebylo daleko od dnešního výzkumu feromagnetických jednodoménových nanočástic, vypěstování a studium vlasových kovových monokrystalů (whiskerů) bez dislokací s teoretickou mezní hodnotou mechanické pevnosti znamenalo podstatný přínos ke konstrukci budoucích extrémně pevných kompozitních materiálů. Získané výsledky publikované ve světových časopisech i zájem zahraničních laboratoří ukazoval, že vybrané směry výzkumu jsou aktuální.
6. Pražské jaro 1968
V období Pražského jara 1968 se naprostá většina zaměstnanců ústavu přihlásila k nastoupené cestě demokratizace, což po srpnové okupaci vojsk SSSR vedlo k zařazení ústavu mezi pracoviště Prahy nejvíce zasažená pravicovým oportunismem. Toto hodnocení OV KSČ Prahy 8 bylo doprovázeno návrhem na zrušení (rozpuštění) celého ústavu a na využití nové právě dostavěné budovy na Slovance k nějakému jinému účelu. Vyšší orgány KSČ tento návrh nakonec neakceptovaly a (ve Fyzikálním ústavu) se zaměřily hlavně na vylučování z KSČ hlasatelů a nositelů pravicového oportunismu spojené s výměnami osob na vedoucích místech. Nově jmenovaný ředitel Jaroslav Sedlák dostal od vyšších stranických orgánů za úkol vypracovat plán odchodů nežádoucích pracovníků (k tomu mu stačilo jen neprodloužit pracovní smlouvu, která u takto označených zaměstnanců zněla na jeden rok). Úkol však plnil liknavě a rozhodnutí stále odkládal, takže nakonec byl k odchodu z ústavu přinucen jen František Kroupa, s čímž se tehdy nedalo nic dělat, protože na jeho odchodu měl osobní zájem jeden člen presidia Akademie.
Krátce předtím, než jsem byl zbaven funkce ředitele, se ještě podařilo zabránit propuštění naší kolegyně Mileny Polcarové, která si z krátkého pracovního pobytu v Anglii přivezla kromě protokolů ze svých rentgenových měření na krystalech ještě časopis Svědectví, za což s ní měl být okamžitě rozvázán pracovní poměr. Po obtížných jednáních nakonec v ústavu zůstala, na čemž měl v tomto případě zásluhu i tehdejší výbor KSČ Fyzikálního ústavu. Nepodařilo se však zabránit propuštění našeho kolegy Tomáše Růžičky poté, co se jeho jméno objevilo v seznamu signatářů Charty 77. Byl jedním z našich nejlepších programátorů-fyziků, řadu let pak pracoval v Metru jako topič a zpět do zaměstnání v Akademii věd se dostal až po listopadu 1989. V době, kdy ústav vedl Jaroslav Sedlák, došlo v ústavu ke změnám v obsazení vedoucích míst, zaměření vědeckých oddělení se však nezměnilo. Po vyhlášení Charty 77 v zahraničním rozhlase rozhodl stranický výbor ústavu uspořádat podpisovou akci nesouhlasu zaměstnanců s Chartou 77 (samozřejmě aniž s textem Charty 77 zaměstnance seznámil). Antichartu většina vědeckých a odborných pracovníků ústavu (nerada) podepsala, z oddělení výbojů v plynech jsme však všichni až na jednoho podepsat odmítli. Předseda výboru KSČ, který zřejmě podobný výsledek v době úspěšně dokončené normalizace nečekal a nesl ho nelibě, mne tehdy krátce po skončení akce s podepisováním anticharty potkal na schodech, pokýval smutně hlavou a děl: Luďku, takovou jsi měl příležitost, a ty jsi ji nevyužil. Neúspěch s antichartou však zastínily závažnější události: předsedou Akademie věd byl zvolen profesor Bohumil Kvasil, Fyzikální ústav byl sloučen s bývalým Ústavem technické fyziky (nesoucím tehdy již název Ústav fyziky polovodičů) a akademik Kvasil jmenován ředitelem nově vzniklého celku, jemuž byl ponechán název Fyzikální ústav. Sloučena byla i dvě oddělení zabývající se výboji v plynech. Tématika vln v neizotermickém plazmatu nenašla ve sloučeném oddělení místo a já sám jsem měl být přeřazen do Kabinetu pro modernizaci vyučování fyzice (malého poměrně samostatného pracoviště přiřazeného k ústavu) dislokovaného asi 15 kilometrů od hlavní budovy ústavu Na Slovance. O chystaném přeřazení jsem se však včas dozvěděl a po dosti složitých jednáních, která jsem inicioval, jsem byl místo do Kabinetu pro modernizaci vyučování fyzice přeřazen do teoretického oddělení sídlícího na Slovance, což tehdy jeho vedoucí Bedřich Velický rozhodujícím způsobem podpořil. V nové pracovní smlouvě jsem však měl výslovně uvedeno Místem výkonu Vaší práce bude Kabinet., což patrně souviselo s plněním stranického úkolu uloženého řediteli. Nicméně k izolaci mé osoby od zaměstnanců sídlících na Slovance přece jen nedošlo, protože vedoucí teoretického oddělení mi přidělil místnost v sídle tohoto oddělení Na Slovance. Na dveře této místnosti jsem umístil nápis Kabinet a splnil tak úkol uložený mně pracovní smlouvou.
7. Práce v teoretickém oddělení a v Kabinetu pro modernizaci vyučování fyzice
Nemohu říci, že by práce pro Kabinet pro modernizaci vyučování fyzice nebyla zajímavá. Zaměřil jsem ji na využívání kvantové fyziky při vyučování na střední škole (dlouhý elaborát, jehož návrhy by patrně i dnes bylo těžké realizovat, je v knihovně Kabinetu). Zadal jsem také a vedl několik středoškolských soutěžních prací, z kterých se jedna (mechanický fungující model vzniku pulzaru) umístila celostátně na druhém místě. Zavádění efektivnějších způsobů vyučování fyzice na středních školách znamenalo i vytvářet příznivější vztah k matematice a fyzice ve veřejnosti. Vedle zdůrazňování významu těchto oborů pro technický pokrok to byly úspěchy při vysvětlování jevů v přírodě a ve vesmíru a současně vyvracení pověr a mýtů pocházejících často ještě ze středověku. Většinu času jsem však věnoval práci v teoretickém oddělení – především studiu teorie deterministického chaosu, jak jsem měl uloženo vedoucím teoretického oddělení. Získané poznatky spolu s popisem experimentů provedených ve Fyzikálním ústavu na výbojovém plazmatu jsem využil po listopadu 1989 i pro semestrální přednášky na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity (s tématy Nelineární oscilace a deterministický chaos, Nelineární vlny a vlnová turbulence v nerovnovážném plazmatu, Radiospektroskopie). Nejen mikrofyzikální, ale i fenomenologický matematický popis nelineárních ionizačních vln a jejich přechod do turbulentního stavu (deterministického chaosu) však zůstal dodnes nedokončen. Souvisí to jistě i s tím, že význam tohoto jevu tkví více v jeho fyzikální jedinečnosti než v perspektivě přímé aplikace. Vlnový jev, který je způsoben kombinací časové a prostorové relaxace s jedinou časovou derivací má obdobu jen u některých chemických časoprostorových jevů a vzdáleně v některých systémech popisujících interakce a migrace živých populací.
8. Moje kontakty s StB
Poté co jsem byl z politických důvodů zbaven funkce ředitele Fyzikálního ústavu Akademie věd a hrozilo mi ukončení pracovního poměru v ústavu, se pokoušeli (v letech 1970-1971) získat mne jako spolupracovníka StB postupně dva pracovníci StB, což se jim nepodařilo. Nejen jsem se jim k žádné spolupráci neupsal – to se snad dnes za důkaz odmítnutí nabídky stát se spolupracovníkem StB nepokládá. Jednání s pracovníky StB (vystřídali se dva) byly obyčejné výslechy a první otázka, která mi byla položena, zněla: Kdo spálil kádrové materiály zaměstnanců ústavu? Po odpovědi, že nevím, jsem byl vyzván, abych to tedy zjistil. Pochopitelně jsem to dávno věděl i s podrobnostmi a dokonce jsem si nebyl ani jistý, zda to ten muž od státní bezpečnosti opravdu neví a není-li položená otázka jen částí taktiky výslechu. Při dalším jednání se mi však podařilo navést pracovníka StB na falešnou stopu. Pachatel (pozdější polistopadový ředitel Fyzikálního ústavu Vladěk Dvořák) zůstal neodhalen a dokonce dostal o několik let později státní cenu Klementa Gottwalda. Spálení kádrových materiálů, ke kterému v řadě ústavů Akademie věd došlo v srpnu 1968, se pokládalo za těžký delikt a udělení státní ceny znamenalo, že se StB nepodařilo ani od jiného pracovníka ústavu dozvědět, kdo kádrové materiály zaměstnanců Fyzikálního ústavu spálil. Při odpovídání na kladené otázky se mi u některých jiných mých kolegů ohrožených vyhozením z ústavu z politických důvodů podařilo muže z StB přesvědčit, že jde o vysoce kvalifikované vědecké pracovníky známé v zahraničí a že jejich propuštění je politicky neúnosné. Příkladem byl Láďa Trlifaj, který při podobném výslechu zcela otevřel své srdce a vyšetřovatele přesvědčoval, že vstup vojsk byl fatální politický omyl. Nepatří do Akademie, vyslechl jsem jednoznačné vyhodnocení politického profilu tohoto mého kolegy, o kterém mne pracovník StB pokládal z nejasného důvodu za vhodné informovat. Nicméně se i v tomto případě podařilo situaci zvrátit, a to za pomoci nového ředitele ústavu (Jaroslava Sedláka), kterého jsem o jednání s mužem z StB a s jeho závěrem o L. Trlifajovi hned informoval s tím, že není možné muži z StB tvrdit, že Trlifaj názor na vstup změnil, nýbrž místo toho že je nutné zdůrazňovat jeho vysokou vědeckou úroveň při značné politické naivitě. Podobné dosti riskantní hrátky pokračovaly asi rok. Protože jsem využil dobu, než jsem jako ředitel ústavu skončil, k několika zahraničním cestám a zajistil jsem si kontakt se zaměstnanci ústavu, kteří v té době byli na dlouhodobých stážích v cizině, měl jsem dokonalý přehled o tom, který z nich se vrátí a který nikoli, a mohl jsem se účinně starat o to, aby nikdo z těch, kteří se vrátí, nebyl ohrožen. Po necelém roce opakovaných výslechů vedených spíše v klidném tónu a provázených občas samomluvou muže z StB o odvráceném nebezpečí kontrarevoluce byl tento pracovník vystřídán jiným, který dost brzy pochopil, že ze mne nic, co potřebuje, nedostane. Po několika neúspěšných pokusech se změněnou taktikou spojenou s vyhrožováním mi oznámil, že pro mou neochotu k podávání informací (o ústavu a politických názorech jeho zaměstnanců) ztratil o další jednání se mnou zájem a svému nadřízenému navrhne zrušení kontaktů s mou osobou. Zřejmě to udělal a schůzky s pracovníky StB pro mne skončily. Hlavní vlna normalizačního tsunami se mezitím přehnala a v ústavu jsem zůstal, byť na opakujících se většinou ročních pracovních smlouvách. Tématika, kterou jsem se po léta zabýval, byla však zrušena, dvacet let jsem nesměl přednášet na vysoké škole a jezdit služebně do ciziny, dvě populární knížky o fyzice, které jsem napsal spolu s Václavem Krejčím, mohly vyjít jen při zatajení mého spoluautorství – abych uvedl aspoň několik konkrétních příkladů. Tolik tedy o mé spolupráci s StB.
9. Moje zprávy ze zahraničních cest
Pokládám ještě za potřebné vysvětlit, že tak zvané krycí jméno, které se ve spisech vyskytuje, se vůbec netýká výše popsané episody, kdy se dva pracovníci StB snažili ze mne udělat spolupracovníka StB, nýbrž poznatků ze zahraničních cest, na které mne vysílala Akademie věd. Zprávy o nich jsem jako každý jiný předával do úřadu prezidia Akademie podepsané svým jménem, o zprávy o poznatcích ze zahraničních cest s podrobnějším obsahem však projevovala zájem i jiná státní instituce, která používání krycích jmen požadovala. Šlo většinou o podrobné odborné hodnocení výsledků prezentovaných na mezinárodních konferencích, o tom, jak hodnotí význam oboru přední pracovníci probírané tématiky a případně o prognózu pravděpodobného vývoje oboru. V několika případech jsem byl od pracovníků této instituce požádán i o zhodnocení prací probíhajících u nás a pokoušejících se zařadit parapsychologii a jiné v podstatě okultní představy mezi vědecké discipliny. Věděl jsem, že tehdejší nejvyšší představitelé republiky na neexistující jevy jako telepatie, jasnovidnost nebo telekineze věří a bylo mi potěšením mít možnost ukazovat na to, že nebyly nikdy prokázány a že víra na ně nepatří do vědy. Při těchto příležitostech mi bylo umožněno shlédnout u pana Pavlity pokusy jeho dcery Pavlitové-Zapadlové (údajně obdařené mimořádnými schopnostmi) – například telekinezi na Crookesově rotačním radiometru. Ve všech případech, kdy vyznavači Rejdákovy psychotroniky a Kahudovy psychoenergetiky předváděli údajně pozitivní výsledky, nebylo obtížné ukázat, že jde o mylné interpretace známých fyzikálních jevů.
10. Moje činnost po roce 1992
V roce 1992 mne stejně jako několik dalších spolupracovníků (i mladších než jsem byl já) tehdejší ředitel ústavu Vladěk Dvořák zařadil mezi emeritní neplacené vědecké pracovníky. To pro mne nebylo výhodné a tak jsem přijal nabídku na zaměstnání v Hygienické stanici hlavního města Prahy, kde jsem se později stal vedoucím Národní referenční laboratoře pro neionizující elektromagnetická pole a záření. Činnost ve Fyzikálním ústavu tím pro mne skončila, pokračoval jsem však ještě několik let v semestrálních přednáškách na matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity na témata uvedená v oddíle 7. V době skandálů kolem nových vysílačů rozhlasu a televize s anténami na právě dostavěné žižkovské věži, kdy vrcholilo šíření poplašných zpráv o rakovině a jiných onemocněních způsobovaných údajně vysokofrekvenčním elektromagnetickým zářením a ministerstvo životního prostředí české vlády zakázalo uvést už hotové vysílače na nové věži do provozu, mne výbor Jednoty Československých matematiků a fyziků vyslal na jednání komise ministerstva zdravotnictví o tomto opatření. Když jsem zjistil, že limity pro expozici vysokofrekvenčnímu elektromagnetickému záření stanovené v polistopadové vyhlášce ministerstva zdravotnictví (č. 408/1990 Sb. ze dne 3. října 1990, o ochraně zdraví před nepříznivými účinky elektromagnetického záření) pocházejí z doby RVHP a jsou více než stokrát přísnější než limity založené na poznatcích vědy a doporučené již v roce 1998 mezinárodními komisemi expertů (ICNIRP, IEEE, ACGIH), navrhl jsem ministerstvu zdravotnictví vyhlášku č. 408/1990 zrušit a zavést v naší republice limity publikované komisí ICNIRP a doporučené Světovou zdravotnickou organizací (WHO) a Radou Evropy. Za velmi účinné podpory tehdejšího vedoucího pražské hygienické stanice MUDr. Bohuslava Málka a díky rychlému pochopení situace pracovníky ministerstva zdravotnictví se podařilo vyhlášku č. 408/1990 Sb. přes tuhý odpor jejích autorů zrušit a nahradit ji nařízením vlády č. 480/2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením, s limity podle mezinárodní komise ICNIRP. Limity stanovené v tomto dokumentu pokrývají celý interval neionizujícího záření od nejnižších frekvencí (1 Hz) až do 1,7 PHz (ultrafialové záření) a platí s malými změnami (většinou zmírněními) dodnes. V Národní referenční laboratoři pro neionizující záření Státního zdravotního ústavu pracuji (na částečný úvazek) i nyní, občas přednáším medikům 1. Lékařské fakulty Karlovy univerzity o působení elektromagnetického záření a pole na člověka, sleduji publikace vycházející ve světě na toto téma a přispívám do textů na webu Státního zdravotního ústavu i jinde. V roce 2006 jsme se spolupracovníky z ČVUT Lukášem Jelínkem a Pavlem Šístkem napsali knížku Neionizující záření, expozice a zdravotní rizika, kterou vydal pro potřeby pracovníků v oboru Státní zdravotní ústav. Pravidelná účast na mezinárodních jednáních a vědeckých seminářích pořádaných WHO mi poskytovala nejen možnost seznamovat se včas s případnými novými poznatky v posuzované tématice, ale umožňovala i ovlivňovat závěry jednání Poradního sboru WHO. Například vědecký seminář s názvem Elektrická hypersenzivita (zkratka EHS ) pořádaný WHO v říjnu v roce 2004 v Praze vedl k rozhodnutí uvedený název pro zdravotní obtíže přisuzované hluboce podlimitní expozici elektromagnetickému poli dále nepoužívat a nahradit ho označením Idiopathic Environmental Intolerance. Přímý důkaz, že ohlašované zdravotní obtíže jsou způsobeny strachem z expozice a nikoli fyzickou expozicí samotnou, byl podán o dva roky později experimenty na fMRI (Landgrebe). Referenční laboratoř pro neionizující elektromagnetická pole a záření vede nyní absolvent ČVUT Lukáš Jelínek.
11. Činnost ve spolku Sisyfos
Ve spolku Sisyfos, kam jsem vstoupil krátce po jeho ustavení, se snažím přispívat k potírání bludů a pověr, jejichž šíření vzrostlo zvláště v posledních desetiletích řádově. Tam vydatně využívám i zkušeností získaných ještě z doby před listopadem 1990. Nesporně významné postavení v těchto pověrách si dodnes udržují mylné představy o mimořádných vědou nevysvětlených schopnostech některých jedinců odhalovat podle pohybu proutku nebo jiné proutkařské pomůcky nejen přítomnost podzemní vody, ale i jiných předmětů a jevů a také míst (patogenních zón), které údajně ohrožují způsobem současné vědě neznámým lidské zdraví. Patřily k nim i poznatky z přednášek profesora Kahudy nebo doktora Rejdáka, kteří se řadu let snažili okultní jevy (telekinezi, jasnovidnost, proutkaření a podobné dávno vyvrácené pověry) zařadit do seznamu vědeckých disciplin. Vyvracením těchto mýtů se již v první polovině dvacátého století u nás zabýval univerzitní profesor Emil Kašpar. Jasně deklaroval, že proutkem se nedá nic najít a matematicky popsal mechaniku pohybu proutku v rukou proutkaře i to, že jeho příčinou jsou neúmyslné změny držení proutku rukama. Ostatně již v polovině devatenáctého století ukázal britský fyziolog William Benjamin Carpenter, že jde o ideomotorický jev, nemající nic společného s okultismem. Velmi poučné bylo pro mne i absolvování dvou týdenních kurzů proutkaření pro začátečníky i pokročilé pořádané oddaným vyznavačem Kahudových představ o mentionech panem Vlasákem. Ten mimo jiné v kurzu, pořádaném ve dvou bězích v Živohošti na břehu slapského jezera, důrazně účastníky varoval, aby v písemném protokolu o výsledku objednaného hledání vody s výběrem místa pro studnu nikdy neuváděli, jak hluboko voda bude, a v případě, kdy objednávka na hledání vody je pro místo, které proutkař nezná, aby si před hledáním dal na místním národním výboru předložit podrobnou hydrogeologickou mapu. Aby se, jak řekl, nestalo, že bude hlásit podzemní vodu v místě, kde zaručeně není. Zajímavé bylo, že se takovému varování nikdo z přítomných posluchačů kurzů nedivil, ač odmítalo de facto jakoukoli účinnost proutkaření pro hledání pozemní vody. Poměrně novým zařízením, které sestavil a patentoval v roce 1991 maďarský fyzik George Egély a které slaví velký úspěch mezi vyznavači esoterických a okultních představ je Egélyho kolečko (Egély wheel). Jde o jednoduché zařízení, jehož ozubené kolečko se při přiblížení ruky (dlaně a prstů) roztočí, přičemž rychlost jeho rotace údajně měří fyzikou zatím neobjevenou mentální sílu člověka. S Lukášem Jelínkem se nám podařilo ukázat, že rotaci kolečka vyvolává v tomto případě proudění vzduchu způsobené rozdílem teplot mezi rukou a držáčkem kolečka (zařízení je vlastně jednoduchý tepelný stroj). Poloha a tvar dlaně a držení prstů citlivě ovlivňují směr a rychlost proudu vzduchu roztáčející kolečko – po trpělivém zkoušení držení ruky a prstů je možné dosáhnout značné rychlosti rotace, zařadit se mezi lidi vládnoucí velkou mentální silou a dokonce úspěšně provozovat léčitelské praktiky. I v období rozvinuté fyziky a vědy vůbec může být falešná víra v nadpřirozené jevy a síly šířena s uspokojivým úspěchem, zvláště je-li – podobně jako pohyb proutkařova proutku – spojena s dobře fungujícím (lichotícím) sebeklamem.
