UFO, ufologie a ufománie

Myslím, že podstatné je uvědomit si, že ona anglická zkratka UFO, znamená v překladu "Neidentifikovaný létající objekt" a nic víc. Když se mne proto někdy novináři ptají, zda věřím na UFO, odpovídám, že nejde o otázku víry, nýbrž definice. Je jasné, že ve chvíli, kdy kdokoliv - alespoň jeden člověk na světě - pozoroval jev, který si neuměl vysvětlit, tak tím je existence UFO jako jevu prokázána, ale tím se ještě nic neříká o případné příčině tohoto jevu. Celý problém, alespoň jak ho vidím v té nejzákladnější rovině, je ono neoprávněné směšování pojmů ve sdělovacích prostředcích, totiž že ten, kdo použije slova UFO, tím současně automaticky považuje za prokázané, že jde o projev činnosti mimozemšťanů. Je to typicky chybné zkratové myšlení, které nemá ve vědě přirozeně co dělat, čili tato implikace prostě a priori neplatí. Může se samozřejmě jednou zjistit, že některé jevy UFO jsou projevy mimozemšťanů, ale zatím pro takovou možnost není podle názoru přírodovědců ani ten nejmenší důvod.

Chtěl bych se jevem UFO nejprve zabývat z pohledu pozorovatelů, zejména astronomů, kteří mají poměrně značnou historickou zkušenost s tím, jak se postupně identifikovaly neidentifikované jevy. Když totiž hodnotíme vývoj astronomie, vidíme ihned, že to byl problém, s nímž se naši předkové potýkali od pradávna, když se snažili zjistit, co to jsou ta bodová světélka na noční obloze, protože to pro ně byly jevy UFO. Neměli totiž ani to nejmenší tušení, oč jde. Viděli ty svítící body zřetelně, bylo to naprosto objektivní a reprodukovatelné; ty úkazy se na nebi opakovaly každou noc. Vykazovaly různé pohyby; tedy především ten všeobecný pohyb, který - jak dneska víme - je způsoben rotací Země. To ale tehdy nikdo nevěděl. Nestejně jasné body se buď třpytily nebo naopak svítily stálým světlem. Někdy měnily svou barvu, měnily i svou jasnost z naprosto záhadných důvodů, kterým teprve teď v moderní době rozumíme. Jde zejména o atmosférickou scintilaci, refrakci a disperzi světla, prostě o jevy, které jsou dneska bezpečně fyzikálně vysvětleny, ale tehdy to samozřejmě bylo tajemství.

Vývoj astronomie a zejména potom astrofyziky v posledních dvou stoletích je z tohoto hlediska docela modelový příklad, jak vědecky řešit problém UFO. Sama astrofyzika mohla vzniknout teprve tehdy, když v astronomii došlo ke klíčovému obratu těsně před rokem 1840 díky tomu, že tehdy se nezávisle několika astronomům poprvé podařilo změřit to, čemu astronom říká paralaxa. Paralaxa se zjišťuje využitím známého faktu, že Země obíhá kolem Slunce, v prvním přiblížení po kružnici. To znamená, že pro kosmickou triangulaci máme k dispozici kosmickou základnu o délce rovné průměru zemské dráhy, čili přibližně 300 milionům kilometrů. Následkem toho při pohledu na hvězdy, které nejsou v nekonečnu, ač jsou ovšem neuvěřitelně daleko, můžeme během roku pozorovat paralaktickou elipsu, která se v extrémním případě stane úsečkou. Paralaktická elipsa je samozřejmě tím větší, čím ta hvězda je relativně k nám blíž a naopak je tím menší, čím je hvězda dál, takže pro určité hodnoty malých úhlů už ji prostě nezměříme z toho důvodu, že každé astronomické měření má jenom omezenou přesnost.

O určení paralaxy se astronomové pokoušeli od té chvíle, kdy si uvědomili, jak to vlastně ve vesmíru chodí, že v souladu s heliocentrickým názorem se Slunce nachází v v centru planetární soustavy, takže i Země kolem něj obíhá. Pak ovšem taková základna musí existovat a možná si vzpomenete, že už Tycho Brahe se pokoušel změřit paralaxu hvězd - samozřejmě bez dalekohledu - jednoduchým přístrojem, v podstatě muškou a hledím. Přestože vynikal orlím zrakem však žádné paralaxy nenaměřil, a my dnes velmi dobře víme, proč. Bylo to z toho důvodu, že hvězdy jsou příliš daleko, a že přesnost vizuálních měření, byť tedy velmi dobře prováděných, není ani zdaleka dostatečná. Teprve vynález dalekohledu dal v principu možnost změřit hvězdné paralaxy, ale první generace dalekohledů na tak obtížný úkol ještě nestačily. Víte, že astronomové začali zásluhou Galileo Galilea a Johanna Keplera používat dalekohledů bezmála od počátku 17. století, ale až ve třicátých letech 19. stol. se jejich mechanika i optika zlepšily natolik, že se téměř současně podařilo na třech hvězdárnách změřit paralaxu celkem tří různých hvězd.

Příčina odkladů spočívala v tom, že šlo vesměs o úhly, které navzdory základně 300 milionů km jsou menší než 1 oblouková vteřina. Bylo tedy zapotřebí docílit o řád lepší přesnosti - řekněme kolem desetiny obloukové vteřiny - aby bylo v zásadě možné určit hodnotu paralaxy a tím vlastně poprvé změřit klíčovou geometrickou veličinu, jíž je v tomto případě vzdálenost hvězd. Klidně bych však mohl v této chvíli hovořit o vzdálenosti jevů UFO, protože až do r. 1840 byly hvězdy pro pozemské pozorovatele fakticky jevy UFO. Nemohl nikdo tušit, jaká je jejich pravá podstata, protože základní ponětí o vzdálenosti chybělo.

Chtěl bych hned podotknout, že tento problém se v astronomii opakuje pokaždé, když se objeví nový typ nebeských těles, takže např. v současné době právě probíhá velmi vzrušená debata o odhadu vzdálenosti zábleskových zdrojů záření gama. Označují se anglickou zkratkou GRB (Gamma-Ray Bursters), ale nic bychom nezkazili, kdybychom pro ně použili zkratku UFO, protože v tuto chvíli vlastně fakticky jevy GRB jsou jevy UFO. Žádný profesionální astronom vám nemůže s jistotou říci, oč jde. A když se podíváme na důvod, je to právě proto, že vůbec neznáme vzdálenost GRB, a to tak dramaticky, že lze dosud hájit pracovní domněnky, říkající, že jevy GRB se vyskytují na okraji této sluneční soustavy, čili ve vzdálenosti bratru řekněme několika světelných týdnů, a na druhé straně máme slušné domněnky, podle nichž se jevy GRB vyskytují ve vzdálenosti 5 miliard světelných let, nebo možná ještě o něco více. Větší rozptyl si snad ani nelze představit a právě proto je fyzikální podstata jevu GRB 23 let po objevu dosud záhadou. Po tu dobu, po níž ta vzdálenost nebude určena jednoznačně, také záhadou zůstane. Tím bych chtěl znovu podtrhnout nezbytnost solidního určování lineární vzdálenosti jevů UFO. Je to ta nejpodstatnější hodnota, kterou musím zjistit, chci-li vůbec jít dál a dobrat se fyzikální (nebo nefyzikální?) podstaty zmíněného jevu.

Když se podíváme do historie, zjistíme, že samotný název UFO byl poprvé použit v roce 1947; myslím, že ing. Pacner se o tom ve svém referátu zmíní podrobněji. Analogie s jevy GRB je zřejmá. Nějací pozorovatelé - zkušení nebo i laičtí - viděli na obloze útvary, které se většinou pravidelně i nepravidelně pohybovaly, samy zářily, nebo naopak byly pasivně osvětlovány. Pozorovatelé si neuměli vysvětlit jejich povahu, a z toho postupně vznikl fenomén, který se z naprosto nepochopitelného důvodu vykládá automaticky jako činnost cizích civilizací, ač pro takový závěr zatím nemáme ani ten nejmenší důvod. Je to prostě jev, který neumíme v té dané chvíli vysvětlit, zejména pokud nejsme ihned schopni určit vzdálenost.

Téma vzdálenosti je vskutku pro úvahy o tomto fenoménu ústřední, a proto u něj zůstaneme. Jistě totiž víte, že když se objeví v novinách zprávy očitých svědků o jevech UFO, tak ti svědkové vzdálenosti jevů UFO jakoby samozřejmě uvádějí. Uvádějí je v metrech (výjimečně v kilometrech) a kromě vzdáleností i další parametry, které nás sice mohou právem zajímat, ale které ze stejného důvodu nelze dobře určit, totiž geometrické rozměry a lineární rychlost.

To znamená, že např. v soustavě SI bychom očekávali, že vzdálenost dostaneme v metrech, rozměry rovněž v metrech a rychlost v metrech za sekundu. To jsou základní údaje, jež bychom chtěli alespoň přibližně znát, máme-li pokročit ve zkoumání povahy daného jevu UFO směrem k jeho proměně v IFO. Pokud určíme dost dobře zmíněné parametry, je slušná naděje, že fyzikální podstatu daného UFO odhalíme.

Hlavní obtíž však spočívá právě v okolnosti, že zmíněné tři parametry v zásadě nelze určit ba ani odhadnout, pokud jsou k mání pouze vizuální pozorování úkazu z jediného stanoviště. Ten důvod je velmi prostý. Víte, že naše odhady vzdálenosti jsou fakticky vázány na stereoskopické vidění. Stereoskopické vidění souvisí s délkou základny, tedy v tomto případě se vzájemnou vzdáleností našich očí, což je nějakých sedm centimetrů. Proto bude stereoskopické vidění selhávat tehdy, jestliže vzdálenost objektu od pozorovatele podstatně převyšuje těch 7 centimetrů. Co to znamená podstatně? Jestliže je to více než řekněme 50 metrů, tak je stereoskopické vidění už prakticky neúčinné. To znamená, že jestliže ten jev UFO je od nás vzdálen víc, než těch, dejme tomu, 50 metrů, tak už je vlastně nemožné, aby jeden pozorovatel jakkoli určil jeho vzdálenost.

Toto tvrzení vypadá velmi příkře, ale zkusme se na to podívat opačně. Jistě je vám známo, že každý z nás se docela dobře orientuje v prostoru i na daleko větší vzdálenost než těch řekněme 50 m, a nedělá nám to potíže. Dokážeme např. odhadnout, jak daleko je přijíždějící auto, zda ještě stačíme přejít silniční přechod apod. Odhadneme tedy uspokojivě vzdálenost i rychlost auta, ale to je proto, že auto pro nás zajisté není jev UFO. Auto je jev IFO; víme, jak vypadá, když dokonce stojíme těsně u něho. Můžeme si zkrátka pomoci tím, že vnímáme, jak se vlivem perspektivy zmenšují rozměry auta vůči pozadí. S výhodou zde využíváme právě té zkušenosti, že jev - auto - známe. Naproti tomu ve chvíli, kdy jev neznáme, není nám zkušenost nijak platná, nemáme úkaz s čím srovnat a v tu chvíli jsme bezmocní. Není to nějaký subjektivní nedostatek; je to objektivní fakt, který si ovšem naprostá většina i zdánlivě velice zkušených pozorovatelů neuvědomí.

Když se potom rozebírají nějaké větší soubory pozorování určitého jevu UFO, zjistíte s mírným překvapením, že i lidé, u kterých byste čekali, že mají vycvičený smysl pro přesné pozorování - jako např. piloti dopravních nebo vojenských letadel, nebo policisté, kteří jsou zvyklí velmi přesně registrovat, co skutečně viděli, protože to je součást jejich profese - si tento fakt neuvědomují a klidně vám uvádějí hodnoty, které je vlastně diskreditují, tak jako diskreditují i každého laického pozorovatele. Klidně vám řeknou, že viděli stříbřitý doutníkový předmět, který měl rozměry 1 km, byl od svědka vzdálen 30 m a neslyšně plynul nad ním po obloze rychlostí 125 km/h, nebo něco na ten způsob. Taková tvrzení musejí a priori vzbuzovat profesionální nedůvěru, a při analýze výpovědí musí člověk počítat s tím, že svědkové nemající žádnou opravdu profesionální zkušenost, dělají - byť nechtěně - hrubé chyby.

Chceme-li výpovědi neznalých svědků odborně zhodnotit, musíme se pokusit z jejich svědectví odvodit to, co je v nich opravdu cenné, tj. zejména úhlové veličiny pro vzdálenost, rozměry i rychlost. Ta určení jsou tím přesnější, čím lepší máme pomůcky a čím poučenější jsou očití svědkové. Obvykle totiž téměř nikdo nic neví o úhlových veličinách a jejich odhadech očima.

Rozlišovací schopnost lidského zraku v dobrých podmínkách je kolem 1 obloukové minuty, takže všechno, co je nad 1 obloukovou minutu, by se mělo dát alespoň přibližně odhadnout. Měsíc v úplňku má např. průměr 30 obloukových minut, tj. 0,5 obloukového stupně. Pro hrubé odhady je též dobré vědět, že když natáhnete ruku, tak pěst mezi klouby ukazováčku a malíčku zakrývá na obloze přibližně 8 obloukových stupňů, tj. sousední klouby jsou asi 2 obloukové stupně od sebe. (Kdo má kratší ruce, mívá obvykle i drobnější pěst, takže to platí pořád stejně.) Když při natažené ruce roztáhnete prsty co nejvíce od sebe, tak mezi palcem a malíčkem je asi 22 stupňů. Takže to jsou pomůcky, které nosíte trvale sebou a přitom vám mohou pomoci lépe odhadnout úhlové veličiny, ale to většina lidí bohužel neví. Málokdo má prostě nacvičen reflex, aby u neznámého jevu co nejlépe stanovil zmíněné úhlové veličiny, a tak to pak ze svědků musíte páčit nepřímo - porovnáváním s úhlovými rozměry předmětů na obzoru nebo úhlovými vzdálenostmi mezi hvězdami či obrazci souhvězdí na obloze. Totéž platí i odhadech úhlové rychlostí pohybu objektu vůči pozadí.

Jistým ulehčením doslova detektivního pátrání je v současnosti fakt, že řada lidí sebou dnes nosí buď fotografický aparát nebo dokonce videokameru. Pokud jsou duchapřítomní a pořídí aktuální záběry, lze úhlové rozměry jevu a případně i úhlovou rychlost stanovit dosti dobře. U videokamer totiž známe kadenci snímků, což při daném ohnisku objektivu postačí k úhlovým měřením. Rovněž u fotografického přístroje známe přirozeně parametry optiky, nebo si je můžeme dodatečně zjistit, a tím získáme velice cenné údaje.

Dalším důležitým údajem, o němž bych se chtěl zmínit, je čas, kdy byl jev UFO pozorován. Na první pohled jde o banální záležitost a člověk by řekl, že údaj o čase je jistě naprosto správný, ale není. Navzdory éře přesných náramkových křemenných hodinek, ať už digitálních nebo ručkových, málokdo - kromě astronomů nebo meteorologů - má nacvičený reflex, že když něco nezvyklého uvidí, má se okamžitě podívat na hodinky; každý spíše upřeně zírá na ten podivný objekt na obloze. Následkem toho přesné určení času, které může velmi pomoci, zejména při identifikaci jevu, který je vidět z větších území, bývá svízelné. Na čas, hlášený očitými svědky, se obvykle vůbec nedá spolehnout.

To jsme velice dobře zažili počátkem r. 1984, když jsme se právě s ing. Pacnerem, dr. Lálou a dalšími kolegy podrobněji zabývali přímo učebnicovým jevem UFO. Historii našeho zkoumání bych tu chtěl trošku rozebrat, protože mně připadá velmi pozoruhodná. Stalo se to v pátek 2. prosince 1983 asi v 19:45 SEČ, kdy bylo na celém území tehdejší Československé republiky jasno a hodně lidí se právě vypravovalo do kina, anebo spěchalo domů na večerní televizní program. Kdo se v tu chvíli díval na oblohu, zajisté spatřil nevídaný úkaz, totiž jakousi formaci jasných různobarevně svítících bodů s kouřovými stopami, jak se neslyšně pohybovala zhruba od západu na východ. Kouřovými stopami prosvítaly hvězdy a celý úkaz viděl každý pozorovatel po dobu nanejvýš tři minuty.

Nejprve se celkem nedělo nic, protože lidé to tak brali, že občas cosi létá po obloze a většina lidí nemá ani touhu to nějak dále sdělovat. Ale potom se přece jenom stalo, že v deníku Mladá fronta, se o tajemném úkazu objevila noticka. Bylo to ovšem až těsně před vánoci - 23. 12., kdy redaktor Mladé fronty uváděl svědectví pozorovatelů někde z Vysočiny. V článku se ihned nabízelo vysvětlení, že snad šlo o podivnou vzducholoď. Hned se vynořily spekulace, že sovětská armáda tak přesouvá vojenské materiály mezi posádkami v Československu a Polsku, prostě nastal typický informační šum. Naštěstí však autor článku připojil výzvu, aby případní další pozorovatelé zaslali do redakce vlastní pozorování. Přestože od vlastního úkazu uplynuly už tři týdny, mnozí pozorovatelé výzvy uposlechli a do redakce poslali stovky dopisů, z nichž bylo plných 263 použitelných pro rozbor.

To už je tedy velmi slušný statistický soubor a umožnil nám zpracovat pozorování normálními statistickými metodami. Naše studie posléze vyšla v Československém časopise pro fyziku 37 (1987), 365. Separáty práce dávám kolovat. Z obsahu dopisů vyplynulo, jak velkým problémem je dostat se ke spolehlivým údajům o jevu, který prakticky současně vidělo mnoho set pozorovatelů na velkém území.

Jak se totiž dalo čekat, naprostá většina pozorovatelů uváděla všechny hodnoty lineárních mírách. Navíc mezi srovnatelnými údaji různých pozorovatelů byl až neuvěřitelný rozptyl i tam, kde bych to byl nečekal. Snad nejvýraznější rozpory byly v určení času (ba i data!) přeletu. Jistě zde sehrálo negativní roli, že uplynula tak dlouhá doba mezi vlastním pozorováním a sepisováním dopisů, ale různá hlášení se lišila až o ± 2 hodiny! Nakonec o tom svědčí i střední chyba času přeletu ± 29 minut. Přitom dle popisu jevu šlo určitě o tentýž objekt, jenž byl fakticky pozorován všemi pozorovateli téměř současně. Pozorovatelé navíc většinou tvrdili, že čas měřili “absolutně přesně”, dívali se na hodinky a srovnávali je s časovým znamením, atp. je zřejmé, že schopnost podržet v paměti časový údaj je vskutku velmi chabá.

Neméně komické to bylo s určením lineární vzdálenosti objektu od pozorovatele - šlo o naprosto fiktivní hodnoty v rozmezí od 20 metrů (!) do 15 km. Podobně neslavně to dopadlo s odhady lineární rychlosti pohybu formace po obloze, kdy pozorovatelé uváděli údaje v rozmezí od 40 km/h do 900 km/h. Mnozí svědkové se pokusili o odhad lineárních rozměrů formace, tj. vzájemné vzdálenosti krajních svítících bodů, a přišli tak s odhady od 1,5 m (!) do 2 km. Už v úvodu jsem zdůrazňoval, že odhady lineárních hodnot jsou bezcenné, že zkušený pozorovatel žádný takový údaje prostě neuvede. Rekapitulací těchto pozorování chci pouze ukázat, že lidé jsou velmi sugestibilní a myslí si, že to dokáží to, co je v zásadě nemožné. Výsledky jsou více než výmluvné.

Přirozeně v období, kdy dopisy do redakce docházely, neměl nikdo tušení, co je podstatou onoho nepochybného úkazu; jenom ta hypotéza o vzducholodi byla jasně pochybná. Protože však zprávy přicházely z území celé republiky a později též ze zahraničí - prakticky z celé střední ba i východní Evropy - bylo zcela zjevné, že musí jít o nějaký úkaz, který byl od pozorovatelů mnohem dále než 15 km, protože jinak by ho nemohli všichni vidět.

Nezávislá identifikace UFO 831202 se zdařila dr. P. Lálovi koncem ledna 1984 - v době, kdy už jsme měli k dispozici všechny dopisy očitých svědků. Tehdy přišel poštou standardní oběžník britského centra pro sledování umělých družic radarem a v něm též údaje o zániku posledního stupně nosné rakety sovětské družice Gorizont 8. Tento raketový stupeň obíhal kolem Země na nízké oběžné dráze, takže vlivem odporu ovzduší sestupoval po spirále dolů, až se třením ve výšce kolem 100 km rozžhavil a rozpadal na kusy, které jasně zářily na večerním nebi. Úlomky byly stále sledovány radarem, což dovolilo velmi přesně určit jejich trajektorii nad střední a východní Evropou, kde se odehrálo zmíněné optické divadlo ve výšce 99 km až 91 km nad zemí. Jde o svislé výšky, měřené vůči území tehdejší NDR a Polska, pro západní Čechy a východní Slovensko. Úlomky se v té chvíli pohybovaly vůči povrchu Země rychlostí 28 260 km/h. Pro československá pozorovatele se šikmá vzdálenost formace úlomků pohybovala mezi 106 a 310 km, podle toho, o které pozorovací stanoviště konkrétně šlo. Největší vzájemná lineární vzdálenost úlomků (rozměry formace) činila v té době zhruba 10 km.

Když tyto údaje porovnáme s tím, co odhadovali pozorovatelé, ihned vidíme, jak se soustavně mýlili. Hrubě podcenili vzdálenost formace od sebe a také její lineární rychlost, a to až o dva řády. Ani vlastní rozměry formace netrefili správně. Plyne odtud důležité poučení, že když máme dostatečně velký počet pozorování třeba i od naprostých laiků, lze při kritickém zacházení s údaji pozorovaný jev v zásadě objasnit. I kdybychom totiž neměli k dispozici zmíněné radarové údaje, tak laické údaje o směru letu, jeho trvání v sekundách či minutách, době přeletu na rozsáhlém území umožní alespoň přibližnou triangulaci a odvození svislé i šikmé výšky jevu nad povrchem Země. V našem případě vycházela svislá výška na 60 - 90 km, což by k pravděpodobné identifikaci postačilo. Tak se toto konkrétní UFO v průběhu dvou měsíců změnilo v IFO.

Od té doby se samozřejmě takových případů nashromáždilo ve světové literatuře více. Připomněl bych např. pozorování z 23./24. ledna 1992 na observatoři ESO v La Silla v Chile, kde byl pozorován jakýsi svítící prsten o průměru 5o, z něhož vybíhal kuželovitý výtrysk o délce asi 40o. Vidíte, že tady šlo o pozorování profesionálních astronomů, kteří správně uvedli pouze úhlové údaje. Tento jev, ač pozorován jen na jednom stanovišti, se podařilo snadno identifikovat. Tentokrát šlo o sovětskou družici Kosmos 2176, jež v té chvíli přecházela na vyšší dráhu, takže měla zapnutý raketový motor. Motor svítil - to byl ten prstenec. A kužel za ním byl tryskající plyn, jenž odrážel sluneční záření. Celý úkaz byl velice výrazný. Astronomové odhadli jeho ekvivalentní hvězdnou velikost na -5 magnitudu (asi jako Venuše v největším lesku).

O dva dny později pozorovali astronomové na téže observatoři za svítání další jasný mlhavý oblak, který měl asi 1. hvězdnou velikost. Světlá skvrna urazila během 3 minut 20o po obloze a i tento jev se podařilo rychle identifikovat. Viníkem byl tentokrát americký raketoplán Discovery, z jehož kabiny astronauti v té době vypustili do kosmického prostoru odpadní vodu a ta tam okamžitě zmrzla na ledové krystalky. Ledové krystalky odrážely sluneční světlo, které na soumrakovém nebi bylo perfektně vidět.

Nejnovější obdobný případ jsme pozorovali u nás v Evropě dne 3. května 1994, kdy prakticky všude v Evropě a zejména u nás v Čechách byla pozorována jakoby svítící kometa, která měla jasné jádro, z něhož vycházel vějířovitý chvost. Celá ta událost byla pozorována souběžně v souhvězdí Persea a trvala velmi dlouho; od 21:45 h do 23 h letního času ji pozorovali pozorovatelé na různých místech republiky očima. V největším jasu měla ta "kometa" druhou magnitudu. Tady se znovu potvrdilo, jak je důležité, když máte amatérská pozorování z většího území. Protože šlo tentokrát o pozorování z celé Evropy, bylo zřejmé, že musí jít o objekt poměrně vzdálený. Jeho úhlový pohyb na obloze byl vskutku malý, takže se dalo jednoduchou triangulací - kdy nebyly k dispozici žádné jiné údaje než svědectví očitých svědků - ukázat, že objekt se nachází asi 6 000 km nad Zemí. To bylo ovšem jedinečné a velmi překvapující, takže se zprvu zdálo, že tento objekt zůstane navždy jevem UFO, protože žádná kosmická velmoc se k tomu nehlásila.

Až asi po dvou týdnech se přiznali Američané. Byla to "práce" tajné špionážní družice SIGINT. Američané vypuštění špionážních družic normálně nezveřejňují a tím méně parametry jejich drah. Tentokrát však museli s barvou ven, jelikož se její existence prozradila právě tou očima viditelnou "kometou". SIGINT se nejprve dostala na standardní dráhu s úhlem sklonu k rovníku necelých 30°, ale po určité době byl raketový motor znovu zažehnut, aby družice mohla přejít na potřebnou tzv. polární dráhu. Jedině polární dráha totiž umožňuje odposlech vojenských radarů a raketové telemetrie v severních oblastech Ruska...

Když byl manévr byl dokončen, v palivové nádrži nosné rakety zbylo nějaké palivo. To představuje potenciální nebezpečí, neboť palivo v nádrží se může vlivem slunečního tepla rozepnout natolik, že se nádrž roztrhne. Proto je všeobecně používanou praxí, že po skončení úkolu se přebytečné palivo vypouští do kosmického prostoru. Tak postupovali i američtí technici a palivo vypustili radiovým povelem ze Země v době, kdy v USA byl den a družice byla 6000 km nad Zemí. Neuvědomili si, že v té době je už v Evropě tma, ale že ve výšce 6000 km je oblak plynu dosud ozářen Sluncem - tak se prozradilo úplně všechno, tj. jak existence tajné družice tak její okamžitá poloha v prostoru. Je to docela komické a pikantní, jak je možné jednoduchými pozorováními odhalit velice tajný pokus.

Těchto několik příkladů ukazuje, co se dnes může skrývat za hlášenými jevy UFO. Nicméně stále nejčastější a zcela banální jsou úkazy astronomické. Tak se dosti pravidelně stává jevem UFO planeta Venuše, ať už jako Večernice nebo jako Jitřenka. Vlivem nesouměřitelnosti oběžných dob Venuše a Země se totiž podmínky viditelnosti Venuše na naší obloze výrazně a nepravidelně mění, takže náhodný pozorovatel je prostě udiven jasně svítícím bodem na soumrakové obloze, který tam před týdnem či měsícem určitě nebyl a přezáří i sodíkovou výbojku pouličního osvětlení v centru velkoměsta. Když si pak pozorný pozorovatel všimne, že jasný bod se soustavně přesouvá doprava a šikmo k obzoru, není divu, že přijde hlášení o nepochybném jevu UFO. Lidská fantazie pak dodá i potřebná "okénka" v kosmickém plavidle, popřípadě postavičky zelených pidimužíků v okolí. Totéž se ostatně týká i nejjasnější hvězdy zimního nebe - Síria, který navíc nízko nad obzorem jakoby "tancuje" a mění barvy ("vystřeluje barevné šípy"). Jde o projevy neklidu zemské atmosféry, tzv. scintilaci, která je nejlépe pozorovatelná právě u nejjasnějších bodových objektů. Dlouho jsem se bláhově domníval, že tyto elementární skutečnosti o astronomických objektech každý zná, ale zřejmě jsem své spoluobčany přecenil.

Příbuzným úkazem jsou také komety. Ty se ovšem obvykle předem objeví v dalekohledu, a pokud jsou viditelné očima, veřejnost se to dozví s dostatečným předstihem. Letos v březnu snad každý mohl pozorovat téměř po celou noc jasnou kometu Hjakutake s mlhavou komou a krátkým chvostem, ale ani v jednom případě ji nikdo nezaměnil s jevem UFO.

Zatímco komety se nestávají jevy UFO, bohatě to vynahrazují bolidy - jasné meteory, kterém proletí po obloze během několika málo sekund, maximálně několika desítek sekund. Někdy vybuchují. Jsou to jevy, které jsou opravdu velice vzácné, takže člověk je spatří jen jednou či dvakrát za život, a i proto je považuje za záhadná UFO. Protože se však bolidy, jak známo , pohybují v obdobných výškách nad Zemí jako zanikající umělé družice Země, bývá slušná naděje, že je současně spatřili lidé na jiných místech, a to umožňuje dodatečnou triangulaci a identifikaci. Navíc u nás ve střední Evropě máme k dispozici velmi rozsáhlou sledovací bolidovou síť, kterou řídí Astronomický ústav Akademie věd, a která už více než čtyřicet roků, sleduje tyto objekty soustavně. Čili, pokud je v noci jasno a nesvítí Měsíc, tak se bolidy zaznamenají na snímcích v této síti a potom je identifikace velmi jednoduchá. Proto byla ostatně bolidová síť vybudována.

Dalším častým zdrojem UFO jsou jevy meteorologické povahy, což je ostatně všeobecně známo. Mohou to být neobvyklé oblaky, ale i meteorologické jevy takříkajíc umělého původu, zejména meteorologické balonové sondy. I zde se často uplatní soumraková situace, kdy sonda je ještě/už ozářena sluncem a pozorovatel na zemi je už/ještě v zemském stínu. Kontrast proti soumrakové obloze je pochopitelně nápadný a pokud se balón pomalu pohybuje, je iluze neznámého objektu dokonalá, zvláště, když pod klenbou balonu nápadně rotuje tmavší sonda.

Od chvíle, kdy se rozvinula kosmonautika, objevil se nový a velmi častý zdroj jevů UFO. Jde o úspěšné leč ještě více též o neúspěšné kosmické experimenty. Již jsem se zmínil o zániku družic a nosných raket ve vysoké atmosféře při jejich pozvolném sestupu vlivem odporu prostředí - jde o zcela přirozený fyzikální jev. Nezřídka však jde o případy katastrofické, kdy třeba při startu nebo po startu dochází k nějakému selhání, zejména odklonu rakety od původního kursu. Pak se musí raketa povelem z dálky zničit. Pokud k takové likvidaci dojde za soumraku nebo v noci, tak je to zase naprosto nádherný jev, který na obloze nelze přehlédnout. Dokonce si myslím, že někdy byli vojáci docela rádi, když si lidé mysleli, že jde o projekty mimozemšťanů spíše než o projekty vojenských pozemšťanů.

Proto bych chtěl na závěr zdůraznit, že ve většině případů se jevy UFO dají identifikovat, máme-li k dispozici rozumné údaje a jsme-li schopni rozpoznat, co z údajů očitých svědků lze použít přímo a co teprve po nějaké kritické revizi. V každém případě je zřejmé, že alespoň někdy se žádná identifikace nezdaří, zejména když jde o izolované pozorování jediného vizuálního pozorovatele (či skupiny takových pozorovatelů na jediném stanovišti), protože nedostaneme údaje o lineárních rozměrech a lineárních vzdálenostech. Pak je spíše vyloučeno, aby se nám taková identifikace povedla. To bychom museli mít velké štěstí, a to většinou bohužel nemáme. Tím lze přirozeně objasnit to, co třeba poněkud zamlžila známá americká Condonova zpráva, o které jste jistě slyšeli nebo četli. Pod dojmem ufologické hysterie zřídil totiž Kongres USA zvláštní komisi pod vedením známého fyzika Arthura Condona, jež měla vyšetřit, jaká je povaha jevů UFO a zejména zda představují hrozbu pro bezpečnost Spojených států. Zpráva logicky připustila, že skutečně existují jevy, které se nedají vysvětlit. Myslím si však, že slabinou zprávy bylo nedostatečné přihlédnutí k problémům fyziologie vidění i psychologie náhodného nezkušeného pozorovatele. Komise spíše spekulovala o tom, zda jsou svědci hodnověrní, zda lžou nebo nelžou. Tady však tolik nejde o to, zda svědek je hodnověrný nebo nehodnověrný, zda si vymýšlí nebo i úmyslně podvádí. Sám spíše a priori předpokládám, že nepodvádí nikdo, čili že svědci poctivě ohlašují, co vidí. Sami svědci si však obvykle neuvědomují, že jsou tady fyziologická a psychologická omezení, která musí analytik vzít v úvahu, aby z těch pozorování dostal věrohodné údaje.

Condonova zpráva zřetelně připouští, že jsou nějaké jevy, které zůstávají neidentifikovány, ale to není žádný důvod k tvrzení, že když je neumíme identifikovat, že za ně mohou mimozemšťané. To je prostě nepřípustná zkratka. Samozřejmě, že je možné spekulovat o tom, že mimozemšťané se nějakým způsobem budou projevovat, pakliže existují. Považuji však za téměř vyloučeno, aby se chovali tak iracionálně, jak vyplývá z hlášení o létajících talířích a podobných podivnostech.

Chtěl bych nakonec připomenout několik výroků, které na toto téma pronesli velmi významní lidé. Jednak je to Arthur Clarke, kterého jistě všichni znáte jako velmi význačného spisovatele vědecko-fantastických románů a také člověka, který má celou řadu patentů, dotýkající se právě kosmického výzkumu. Clarke prohlásil doslova, že jevy UFO nám neříkají nic o inteligenci mimozemské, ale vypovídají o tom, jak je vzácná inteligence na Zemi.

Druhá poznámka, která mně připadá velice výstižná, pochází od už zesnulého ruského astrofyzika prof. Josifa Šklovského. Možná, že znáte jeho knihu Miliony cizích světů, jež svého času vyšla česky, a která pojednává o problému mimozemských civilizací. Šklovskij v této souvislosti připomněl velmi pěkné orientální přísloví, které říká: Když toužebně vyhlížíš svého přítele, nesmíš vydávat tlukot vlastního srdce za dusot kopyt jeho koně.