O experimentování se senzibily

Senzibilové i jejich manažeři se zpravidla o vědě a o jejích pracovnících vyjadřují s despektem. Věda je studená a zavedla nás do slepé uličky, vědci jsou konzervativní, ba zkostnatělá individua, jejichž základní filozofií je, že to, čemu je na vysoké škole neučili, neexistuje. Paradoxně však nemálo senzibilů dává hlasitě najevo, že prahnou po tom, aby s nimi tato individua prováděla experimenty a aby vědeckou metodou dokazovala jejich schopnosti. Svou ochotu podrobit se testům v "akademii" nebo na některé vysoké škole senzibilové zdůrazňují i při rozhovorech s televizními, rozhlasovými a novinovými reportéry či reportérkami, přičemž si stěžují na nezájem a odmítavý postoj ze strany pracovníků vědy.

Takové výtky jsou nespravedlivé. Jednak není tak málo pracovníků ověnčených tituly vpředu i vzadu, kteří o mimořádných schopnostech senzibilů nejen nepochybují, ale vymýšlejí pro ně i různé teorie - připomeňme profesora PaedDr. Františka Kahudu, CSc., bývalého ministra školství, který vymyslel pro vysvětlení údajných schopností senzibilů nové částice – mentiony, a docenta RNDr. Ivo Chudáčka, DrSc., majitele firmy Fyzap, který se při vysvětlování tvrzení o zázračných schopnostech proutkařů a lidových léčitelů vrátil k Mesmerovu živočišnému magnetismu a k Reichenbachovu odu.

Výtky senzibilů na adresu pracovníků vědy nejsou spravedlivé také proto, že pokusy se senzibily provádělo nemálo erudovaných vědeckých pracovníků. Výsledky experimentů však zpravidla nebyly publikovány a tak se o nich skoro nikdo nedoví. Při správném způsobu experimentování, především při dodržení dvojnásob slepé metody, totiž zatím žádný senzibil pravdivost tvrzení o svých mimořádných schopnostech nedokázal a o publikování negativního výsledku, který vlastně jen potvrzuje všechno to, co je o senzibilech známo dávno, není valný zájem, nemluvě o houževnatém odporu příslušného zkoušeného senzibila proti zveřejnění jeho neúspěchu.

Skoro se dá říci, že v lepším případě je experimentování se senzibily zbytečnou ztrátou času. Často však je obtížné senzibilům naléhajícím na "spolupráci s vědci" experiment odmítnout. Některé zkušenosti, které jsme při takovém experimentování udělali, by mohly být prospěšné každému, kdo se rozhodne žádosti senzibila o experimentální ověření jeho údajných schopností vyhovět.

Ještě několik let před listopadem 1989 nabídla Jednota československých matematiků a fyziků v časopisech, v nichž se (již tehdy a nemálo) publikovaly články a reportáže o zázračných výkonech senzibilů, aby se přihlásili a podrobili se testům při použití vědecké metody. Přihlásilo se tehdy postupně dvacet zájemců. Po sdělení, jakým způsobem je nutné pokus organizovat, aby odpovídal uznávaným vědeckým metodám, z nich patnáct odpadlo, a s pěti zbývajícími jsme jednali dál o konkrétním způsobu provedení experimentů. Jeden z těchto pěti nakonec rovněž odpadl, a se čtyřmi zbývajícími jsme příslušné experimenty udělali. Při organizování těchto pokusů jsme už měli smutnou zkušenost s proutkařem, který byl ochoten hledat proutkem mosazné tyče zahrabané v písku. K experimentování s těmito předměty ho vedlo přesvědčení, že proutkem najde kabely uložené pod zemí, a to i tehdy, neprotéká-li jimi elektrický proud. Svou reakci na skryté tyče si sám předem vyzkoušel. Při vlastním experimentu hledal celkem desetkrát vždy tři tyče uložené podle náhodného programu (házení hrací kostkou) do tří z šesti předem dohodnutých míst. Stoprocentní úspěšnost hledání by tedy odpovídala třiceti správným označením míst s uloženými tyčemi, správné označení patnácti míst odpovídalo střední pravděpodobnosti náhodného hádání a znamenalo naprostý neúspěch. Výsledkem celodenního experimentu, kterého se zúčastnilo pět lidí, bylo patnáct správných údajů.

Před tímto pokusem jsme s proutkařem dohodli, že výsledek experimentu, ať bude jakýkoli, bude uveřejněn. Po více než půlročním zdržení, způsobeném neochotou neúspěšného proutkaře ke společné publikaci, jsme s Dr. M. Rojkem z Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity výsledek pokusu (jehož průběh byl zaznamenán v protokolech, které všichni účastníci experimentu podepsali) uveřejnili sami v časopise Chatař, aniž jsme neúspěšného proutkaře jmenovali. Následoval dopis redakci jedné z osob, která se jako "svědek za stranu proutkařskou" testu účastnila. Dopis zpochybňoval celý experiment, ačkoli během pokusu ani bezprostředně po jeho skončení nikdo ze zúčastněných námitky proti způsobu jeho provedení nevznesl. Redakce dopis s názvem "Jsem překvapena" — bez podpisu pisatelky — uveřejnila. Naše vyjádření k tomuto dopisu, které jsme jako autoři šéfredaktorovi časopisu Chatař poslali s žádostí o uveřejnění, redakce již neotiskla. Čtenář Chataře si tedy musel udělat závěr, že příslušný (v článku ani v dopise nejmenovaný) proutkař se stal obětí zákeřného podvodu dvou vědeckých pracovníků.

Po této zkušenosti jsme se při experimentování rozhodli zásadně požadovat, aby u něho asistovala ještě "třetí strana", nejlépe redaktoři časopisu, jehož šéfredaktor byl ochoten výsledek experimentu uveřejnit bez ohledu na to, jak dopadne. Takový zájem projevil časopis VTM (tehdy Věda a technika mládeži, později Věda, technika a my). S pomocí redaktorů časopisu se uskutečnily experimenty se čtyřmi přihlášenými proutkaři. Ani jeden z těchto senzibilů nebyl úspěšný, ač si k testování sám vybral předmět nebo jev, který měl proutkem najít či zjistit. Článek o výsledku těchto pokusů sepsal redaktor, který byl celou dobu u experimentů přítomen. Napsal ho dobře a objektivně, i když by možná byl raději psal o úspěšných než o neúspěšných senzibilech.

Důležité, ba rozhodující a současně nejobtížnější při organizování takových pokusů je, aby se dohodl způsob, při kterém výrok senzibila je buď ano nebo ne — například drátem proud protéká nebo drátem proud neprotéká. Je také nutné trvat na požadavku, aby se o výsledku celé série jednotlivých pokusů senzibil i ostatní přítomní dozvěděli až po ukončení testu. Jednotlivých pokusů (počet hledání) přitom musí být v hodnocené sérii dostatečný počet, aby statistická věrohodnost konečného závěru byla vysoká. Je předem jasné, že k takovým pokusům se nehodí seznam nemocí, které podle senzibila vyšetřovaný člověk má nebo jednou bude mít, a následné konfrontování tohoto seznamu s pacientovým vyjádřením nebo s lékařským nálezem. Jednoznačný výrok "ano" nebo "ne" by se mohl týkat například otázky, má-li pacient vyoperované slepé střevo (nebo žlučník), avšak i pak by musel být senzibilovi předveden přibližně stejný počet operovaných a neoperovaných. Možnost poznat na chování pacienta, jak na uvedenou otázku správně odpovědět, však i v tomto případě snižuje významnost senzibilova výroku. Že musí být při všech testech použita dvojnásob slepá metoda, což mimo jiné znamená, že ani osoba, která zaznamenává senzibilovy údaje, nesmí vědět, jaká je správná odpověď, je samozřejmé. U určování "diagnóz" na živém člověku je to ovšem krajně obtížné. A to neuvažujeme o možnosti podvodu, který je zpravidla velmi těžké odhalit a který je každém případě pravděpodobnější než porušení platnosti dobře ověřených přírodních zákonů.

Při všech pokusech se senzibily jsme se setkali s jevem, který je zřejmě typický: po naprostém fiasku se senzibil ze svého překvapení rychle vzpamatuje, nějakým způsobem neúspěch vysvětlí (byl indisponován, někdo ho rušil, pod ním byla patogenní zóna) a nedeprimován pokračuje v líčení svých zázračných schopností. A všude zdůrazňuje, jak vědci přes úpornou snahu nenašli pro jeho schopnosti vysvětlení a jak museli uznat jejich mimořádnost.

Senzibilům totiž vůbec nejde o ověřování jejich schopností. Jsou o nich pevně přesvědčeni, a sebevětší počet neúspěšných pokusů jim toto přesvědčení nevyvrátí. Od vědců chtějí jediné: aby jim tyto schopnosti potvrdili. O svých mimořádných schopnostech budou vykládat důvěřivým reportérům a zvláště reportérkám bez ohledu na to, že při vědecky vedených experimentech neuspěli. Podaří-li se těm, kdo věnovali experimentům se senzibilem značný čas i energii, výsledky publikovat, bude "postižený" senzibil popisovaný experiment zpochybňovat a závěr o neúspěchu odmítat, při čemž projeví naprostou neúctu k faktům.