Vážení smuteční hosté, přátelé. Sešli jsme se dnes, abychom se naposledy rozloučili s kolegou a přítelem Petrem Brodským, odborným školením matematikem a fyzikem, ale kromě toho s člověkem neobyčejného všeobecného rozhledu i v jiných oborech a oblastech vědění. K tomu se dopracoval vlastním studiem a průběžným sebevzděláváním, jež se tehdy ještě odehrávalo nikoliv hleděním do obrazovky počítače, nýbrž usilovnou četbou knih. Neváhám Petra nazvat jakýmsi polyhistorem nového věku, i když toto slovo může dnes budit archaické, možná i poněkud úsměvné konotace.
Dovolte, abych na Petra Brodského zavzpomínal za skupinu přátel, volně sdružených od roku 1976 /ano, je to shodou okolností právě 40 let/ v tzv. Societas Incognitorum Eruditorum - Společnosti neznámých učenců. Toto malé společenství lidí, pohybující se na hranici vážnosti a recese, hlásící se ke své olomoucké předchůdkyni a jmenovkyni z poloviny 18. století, první učené společnosti v historických zemích českých, pokoušelo se v zatuchlých a nesvobodných poměrech normalizace o vytvoření jakéhosi vlastního mikroklimatu ke svobodnému bádání, diskusím a publikování alespoň omezené části svých textů v časopise Acta Incognitorum Eruditorum, který nemohl mít v tehdejší době jinou než samizdatovou podobu.
Petr Brodský se do činnosti S.I.E. zapojil krátce po jejím založení a vtiskl do ní záhy nepřehlédnutelný svéráz své osobnosti. Ten spočíval nejen ve zmíněné erudici a šíři zájmů, ale také v originalitě chování, vystupování a v neposlední řadě ve vynalézavosti a metodách konspirace. Cestou na naše setkání, která jsme nazývali salony, dokázal prochodit ulicemi městské čtvrti dlouhé minuty, aby zmátl toho (nebo ty), kteří ho podle jeho názoru sledovali. Pokud usoudil, že je „nesetřásl“, nastoupil do tramvaje a odjel domů. Salonu se v zájmu utajení prostě nezúčastnil. Jeho konspirační logistika způsobovala někdy organizační obtíže, neboť časem se stalo téměř pravidlem, že Petr buď nepřišel včas, nebo se dostavil s velkým předstihem; zjevoval se na salonech ve chvílích, kdy ho už nikdo nečekal anebo - když se předem omluvil, že tentokrát bohužel nepřijde. Časem jsme si na toto chování natolik zvykli, že nám doslova vyrazilo dech, když Petr dorazil včas ve stanovenou hodinu. Obávali jsme se pak, že se přihodilo něco vážného, nepředvídaného.
Oblíbeným živlem Petra Brodského byly polemiky. Při nich jakoby se násobila intenzita jeho životního pocitu, oči mu zářily a do diskutérské arény padaly argumenty inspirované učením Bertranda Russela, Moritze Schlicka, Rudolfa Carnapa či Ludwiga Wittgensteina. To jsou jména filozofů, z nichž od mládí čerpal a utvářel si své metodologické základy pro vlastní bádání. Logický empirismus se stal inspirací a východiskem řady jeho úvah a pojednání. Ještě dnes slyším vzrušené odmítavé argumenty z jeho polemických výstupů, jeho kritiku Heideggerových pojmů jako neverifikovatelných, nedefinovatelných, označených jím za subjektivní „náladovou dojmologii“. Míval jsem u Petra pocit, že si diskuse a polemiky hýčkal. V momentě, kdy cítil, že protivníkovi docházejí argumenty nebo únavou ochabuje, rychle couvnul se svým vyhroceným názorem, nebo navrhl nějakou jinou variantu, jen aby diskuse neskončila a mohla pokračovat dál, aby mohly přijít jiné varianty, jiné hypotézy, jiná řešení. Aby to prostě, jak říkal, žilo.
Řekl jsem už, že Petr byl především matematik a fyzik. Po absolutoriu Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy pracoval až do konce 80. let v Ústavu termomechaniky ČSAV. Mimo toto jeho profesní zaměření jej však, troufám si odhadnout, oslovovaly více problémy kosmologie, kvantové fyziky, zajímala ho teorie vědeckého poznání, vztah vědeckého poznání a víry. Hodně času věnoval i studiu historie, a to v celém časovém rozsahu, od starověkých civilizací až po soudobé dějiny, které mu plynule přecházely do otázek politických a politologických. Globálně pojímaná „současná“ politická situace, to bylo další jeho oblíbené téma. Zvlášť, když se jeho názor a přístup k věci zcela odlišoval od oficiálního pohledu tehdejšího režimu. A to bylo vlastně vždycky. Není zde místo, abychom vyjmenovávali názvy Petrových přednášek a příspěvků do časopisu. Konstatujme jen, že běželo o promyšlené, argumentačně podložené a nezřídka provokativní texty, které připravoval s cílem vyvolat diskusi a polemiku. V této činnosti pokračoval po převratu v časech svobody v okruhu tzv. „pátečníků“. Současně najdeme z onoho období Petrovy články, recenze i polemiky na stránkách časopisu Vesmír.
Petr Brodský byl člověk zvláštním způsobem nesmělý, neokázalý, se svérázným smyslem pro humor, jehož hranice byla mnohdy od vážného mínění velmi nezřetelná. Tvář většinou neprozrazovala emoce, působila spíš dojmem neustálé soustředěné koncentrace na promýšlení jakýchsi teoretických problémů, které nosil v hlavě. Ve společnosti míval šťastné chvíle, kdy se nacházel v dobré náladě a dokázal bavit lidi kolem sebe svým suchým humorem.
Poslední rok života byl pro Petra strastiplný. Hospitalizace v nemocnicích a lékařských zařízeních omezila jeho svobodu pohybu, na kterou byl tak zvyklý a choroba zhoršovala schopnost rozumného úsudku. Stále doufal, že se vrátí domů ke svému způsobu života. Zřídka míval chvíle jakéhosi zjasnění, kdy byl schopen rozpomenout se na zážitky z minulosti, anebo dokonce začal rozebírat některé historické události. Sám jsem při jedné návštěvě vyslechl asi čtvrthodinový rozbor maďarských událostí z roku 1956 a nevycházel jsem z údivu, jaké podrobnosti uváděl, včetně jmen aktérů a časových souvislostí. Celkově byl však pohled na Petra stále smutnější a komunikace s ním se zhoršovala.
Vracím se ve své paměti o několik desetiletí nazpět. Vidím ho v zimě. Mrzne a drobně sněží. Kráčí v kulichu, mírně nachýlený, látkovou tašku s Acty drží v podpaží. Padá už soumrak, stojíme mezi zasněženými keři v parčíku Za Zelenou liškou. Bróďa se několikrát rozhlédne a pak mi tašku podává.
Čest jeho památce.
Jan Hozák
RNDr. Petr Brodský (9. 7. 1939 - 16. 5 . 2016) byl dlouholetým členem předsednictva Českého klubu skeptiků Sisyfos. Byl to dobrý kamarád, cenili jsme si jeho širokého rozhledu v přírodních i společenských vědách a také jeho smyslu pro toleranci a fair play.
Poslední rozloučení s ním proběhlo v malé, tzv. Baxově obřadní síni krematoria v Praze Strašnicích dne 24. května 2016 za účasti asi 40 smutečních hostů.
Petr Brodský - smuteční oznámení
Dovolte, abych na Petra Brodského zavzpomínal za skupinu přátel, volně sdružených od roku 1976 /ano, je to shodou okolností právě 40 let/ v tzv. Societas Incognitorum Eruditorum - Společnosti neznámých učenců. Toto malé společenství lidí, pohybující se na hranici vážnosti a recese, hlásící se ke své olomoucké předchůdkyni a jmenovkyni z poloviny 18. století, první učené společnosti v historických zemích českých, pokoušelo se v zatuchlých a nesvobodných poměrech normalizace o vytvoření jakéhosi vlastního mikroklimatu ke svobodnému bádání, diskusím a publikování alespoň omezené části svých textů v časopise Acta Incognitorum Eruditorum, který nemohl mít v tehdejší době jinou než samizdatovou podobu.
Petr Brodský se do činnosti S.I.E. zapojil krátce po jejím založení a vtiskl do ní záhy nepřehlédnutelný svéráz své osobnosti. Ten spočíval nejen ve zmíněné erudici a šíři zájmů, ale také v originalitě chování, vystupování a v neposlední řadě ve vynalézavosti a metodách konspirace. Cestou na naše setkání, která jsme nazývali salony, dokázal prochodit ulicemi městské čtvrti dlouhé minuty, aby zmátl toho (nebo ty), kteří ho podle jeho názoru sledovali. Pokud usoudil, že je „nesetřásl“, nastoupil do tramvaje a odjel domů. Salonu se v zájmu utajení prostě nezúčastnil. Jeho konspirační logistika způsobovala někdy organizační obtíže, neboť časem se stalo téměř pravidlem, že Petr buď nepřišel včas, nebo se dostavil s velkým předstihem; zjevoval se na salonech ve chvílích, kdy ho už nikdo nečekal anebo - když se předem omluvil, že tentokrát bohužel nepřijde. Časem jsme si na toto chování natolik zvykli, že nám doslova vyrazilo dech, když Petr dorazil včas ve stanovenou hodinu. Obávali jsme se pak, že se přihodilo něco vážného, nepředvídaného.
Oblíbeným živlem Petra Brodského byly polemiky. Při nich jakoby se násobila intenzita jeho životního pocitu, oči mu zářily a do diskutérské arény padaly argumenty inspirované učením Bertranda Russela, Moritze Schlicka, Rudolfa Carnapa či Ludwiga Wittgensteina. To jsou jména filozofů, z nichž od mládí čerpal a utvářel si své metodologické základy pro vlastní bádání. Logický empirismus se stal inspirací a východiskem řady jeho úvah a pojednání. Ještě dnes slyším vzrušené odmítavé argumenty z jeho polemických výstupů, jeho kritiku Heideggerových pojmů jako neverifikovatelných, nedefinovatelných, označených jím za subjektivní „náladovou dojmologii“. Míval jsem u Petra pocit, že si diskuse a polemiky hýčkal. V momentě, kdy cítil, že protivníkovi docházejí argumenty nebo únavou ochabuje, rychle couvnul se svým vyhroceným názorem, nebo navrhl nějakou jinou variantu, jen aby diskuse neskončila a mohla pokračovat dál, aby mohly přijít jiné varianty, jiné hypotézy, jiná řešení. Aby to prostě, jak říkal, žilo.
Řekl jsem už, že Petr byl především matematik a fyzik. Po absolutoriu Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy pracoval až do konce 80. let v Ústavu termomechaniky ČSAV. Mimo toto jeho profesní zaměření jej však, troufám si odhadnout, oslovovaly více problémy kosmologie, kvantové fyziky, zajímala ho teorie vědeckého poznání, vztah vědeckého poznání a víry. Hodně času věnoval i studiu historie, a to v celém časovém rozsahu, od starověkých civilizací až po soudobé dějiny, které mu plynule přecházely do otázek politických a politologických. Globálně pojímaná „současná“ politická situace, to bylo další jeho oblíbené téma. Zvlášť, když se jeho názor a přístup k věci zcela odlišoval od oficiálního pohledu tehdejšího režimu. A to bylo vlastně vždycky. Není zde místo, abychom vyjmenovávali názvy Petrových přednášek a příspěvků do časopisu. Konstatujme jen, že běželo o promyšlené, argumentačně podložené a nezřídka provokativní texty, které připravoval s cílem vyvolat diskusi a polemiku. V této činnosti pokračoval po převratu v časech svobody v okruhu tzv. „pátečníků“. Současně najdeme z onoho období Petrovy články, recenze i polemiky na stránkách časopisu Vesmír.
Petr Brodský byl člověk zvláštním způsobem nesmělý, neokázalý, se svérázným smyslem pro humor, jehož hranice byla mnohdy od vážného mínění velmi nezřetelná. Tvář většinou neprozrazovala emoce, působila spíš dojmem neustálé soustředěné koncentrace na promýšlení jakýchsi teoretických problémů, které nosil v hlavě. Ve společnosti míval šťastné chvíle, kdy se nacházel v dobré náladě a dokázal bavit lidi kolem sebe svým suchým humorem.
Poslední rok života byl pro Petra strastiplný. Hospitalizace v nemocnicích a lékařských zařízeních omezila jeho svobodu pohybu, na kterou byl tak zvyklý a choroba zhoršovala schopnost rozumného úsudku. Stále doufal, že se vrátí domů ke svému způsobu života. Zřídka míval chvíle jakéhosi zjasnění, kdy byl schopen rozpomenout se na zážitky z minulosti, anebo dokonce začal rozebírat některé historické události. Sám jsem při jedné návštěvě vyslechl asi čtvrthodinový rozbor maďarských událostí z roku 1956 a nevycházel jsem z údivu, jaké podrobnosti uváděl, včetně jmen aktérů a časových souvislostí. Celkově byl však pohled na Petra stále smutnější a komunikace s ním se zhoršovala.
Vracím se ve své paměti o několik desetiletí nazpět. Vidím ho v zimě. Mrzne a drobně sněží. Kráčí v kulichu, mírně nachýlený, látkovou tašku s Acty drží v podpaží. Padá už soumrak, stojíme mezi zasněženými keři v parčíku Za Zelenou liškou. Bróďa se několikrát rozhlédne a pak mi tašku podává.
Čest jeho památce.
Jan Hozák
RNDr. Petr Brodský (9. 7. 1939 - 16. 5 . 2016) byl dlouholetým členem předsednictva Českého klubu skeptiků Sisyfos. Byl to dobrý kamarád, cenili jsme si jeho širokého rozhledu v přírodních i společenských vědách a také jeho smyslu pro toleranci a fair play.
Poslední rozloučení s ním proběhlo v malé, tzv. Baxově obřadní síni krematoria v Praze Strašnicích dne 24. května 2016 za účasti asi 40 smutečních hostů.
