Věda v hlavní roli

Ta zpráva způsobila mezi skeptiky mírný rozruch: Prý se o vědě, potažmo o jejích obráncích ve spolku Sisyfos hraje tyátr v Národním divadle. Tedy nikoli v historické Zlaté kapličce, ale v té přistavěné, Skleněné kapličce, kde se spíš snese nějaký ten experiment. Optali jsme se strýčka Googla, co to má jako znamenat, a ten poplašnou zprávu potvrdil. To zas bude nářez, říkali si nutně skeptičtí čeští skeptici, kteří mají s umělci v oblasti logiky a racionality spíš horší zkušenosti. Vídáme totiž občas, jak v duši umělce, natož divadelního, kráčí pestrou barevnou krajinou naducané ego s duší napěněnou sebestředností, emocemi, pověrami, potřebou čarování, na krku se mu bimbají talismany, v kapse svírá panenku voodoo... Ne že bychom jen podobným excesům užasle přihlíželi, když se s tím esoterickým balastem některý umělec roztahuje ve veřejném prostoru a radí lidem, že třeba vůbec nemusí jíst, že se dá přece jen vdechovat volně proudící tekuté světlo, tedy prána, která nabíjí apanu v nervovém systému, takže jste pak něco jako chodící solární panel, tak mu v takovém případě alespoň dáme posměšnou cenu Bludný balvan. On s tím sice natošup nepřestane, často spíš naopak, ale lidi jsou alespoň před jurodivcem varováni. Ale vraťme se k divadelnímu kusu. Jmenuje se Dotkni se vesmíru a pokračuj... A v upoutávce namoduši píší, že to bude tak trochu i o nás, o Sisyfovcích. Budou nám zas snad okopávat kotníky? Vyčítat, že jsme škarohlídi? Naši kritici si totiž pletou slovo skepticismus (pochybovačnost) s výrazem pesimismus. Ohrnují nad námi pysk, že jsme staří, ale my přitom nabrali sílů mladých, a i v předsednictvu početně převládají svěží líčka.

Byla jsem na ten tajemný divadelní kus pozvána kolegou z předsednictva. Narváno nebylo, což se nám zdálo jako dobré znamení. Opona odčarována a na jevišti zříme laboratoř! Brzy se ukazuje, že je to špičkové pracoviště molekulární genetiky a vědátor Plánovský, s tituly před i za jménem, objevil na lidském genu sekvenci, která po vyštípnutí a nahrazení jiným genem dá základ novému druhu. Vděčně hledíme na herce - vědce Davida Matáska, a na jeho kolegyni - vědkyni Martinu Preissovou, jak jásají nad převratným poznáním podstaty evoluce, nerýpeme se v detailech, jestli to je nebo není možné, nejsme přírodovědci. Vtom na scénu přichází hledištěm průvod a v jeho čele jasný náš otec zakladatel Jura Grygar a říká moudra, ale i to, co by nikdy neřekl. Ale to nevadí, věda je na jevišti víceméně uznávávána, vědci nejsou líčeni jako geniální pomatenci a zrůdy, ale mají normální lidskou radost, odskočí si dokonce zákulisí, aby naznačili, že oslaví famózní výsledky výzkumu radostmi těla. Co by ne, víme své. Leccos je tu inspirováno životem a reakcemi badatelů, včetně jisté, pochopitelné řevnivosti. A pak, za tónů nám velmi známé hudby z filmu Hvězdné války, kráčí uličkou mezi diváky náš zlatoústý astronom v důvěrně nám známé antické říze, za ním půvabné Grácie nesou Bludný balvan a předají ho z rukou Jiřího Štěpničky do dlaní užaslého Davida Matáska, ten je pak dokonce jako v reálu vyzván, aby za potupnou cenu pět minut děkoval. Diváci se baví, jsou to zjevně našinci, hra končí v sci-fi náznaku - je v bříšku těhotné hrdinky mutant, nový člověk? Nebo porodí dokonce nový živočišný druh?

Herci se klaní a kolega Martin s pseudonymem Bloudil odvážně vyrazil vpřed a vylezl na jeviště, předal pobaveným hercům Zpravodaj Sisyfos, na důkaz toho, že fakt existujeme, pronesl vtipnou zdravici a nakonec řekl: My už byli všude. V rádiu, televizi, na internetu a teď v činohře. Zbývá ještě dostat se do opery a baletu.

Hru Dotkni se vesmíru a pokračuj..., která se tolik podobala divokému snu o vědě a českých skepticích napsal původně teoretický fyzik René Levínský, režíroval ji Jan Frič. Na zbytek se optejte strýčka Googla.

Vyšlo v rubrice Zkraje týdne v časopise Týdeník Rozhlas