Konsilience

Konsilience - soužití je termín, používaný v současné době k označování možnosti sjednocení (sloučení, souladu) věd přírodních (fyzika, chemie, biologie) a společenských (psychologie, sociologie, pedagogika, politologie). Do dnešní doby totiž mezi těmito dvěma větvemi vědy zeje hluboká propast. Užívají různé metodické přístupy, lišící se svou mírou objektivity i možnostmi využitelnosti. Na jedné straně leží přírodní vědy, pracující redukcionisticky, objektivními, intersubjektivními metodami, zejména pomocí testování hypotéz, na druhé straně „měkké“ humanitní obory, kde intersubjektivní metody uplatit nelze a kde se pracuje spíše holisticky a hermeneuticky (viz Holismus a Hermeneutika). Jde o problém filosofický, intenzivně diskutovaný od doby, kdy publikoval E.O. Wilson knihu „Konsilience“ (1998). V současné době existuje na možnost sblížení obou typů věd několik různých názorů. Podle Cyrila Höschla je rozpor zákonitý, protože je dán různou povahou věcí. Společenské vědy řeší totiž dlouhodobé problémy, přesahující délku jednoho lidského života a jsou proto zpravidla nefalsifikovatelné v Popperově slova smyslu. Navíc jde o tak komplexní problémy, že je nemůže řešit (méně komplexní) mozek. Podle Wilsona nebo L. Kováče lze naopak předpokládat, že postupně budou i do humanitních věd zavedeny metody věd přírodních a že tak humanitní obory budou zavzaty do společného rámce. Existuje i třetí, postmoderní názor, zastávaný u nás A. Markošem v jeho knize „Tajemství hladiny“. Ten předpokládá, že dojde ke splynutí opačnou cestou: přírodní vědy upustí od své přísné objektivní metodiky a přijmou hermeneutickou metodu společenských věd.

Hodnocení: Možnost konsilience je závažným současným problémem, protože nejde jen o akademické diskuse o možnosti soužití obou větví věd, ale i o prioritu mezi modernistickým, resp. osvíceneckým postojem celé společnosti na jedné straně a postmoderním, relativizujícím postojem na straně druhé. Spor má vedle stránky odborné, vědecké i svou stránku ideologickou a politickou a může mít i svůj dopad v praxi, např. v oblasti státních preferencí ve výzkumu a následně v oblasti ekonomiky a průmyslu. Pokud jde o možnost sbližování obou větví vědy, pak je zřejmě, že v souhlase s názorem E.O.Wilsona už dnes do oblasti společenských věd (snad kromě historie a politologie) racionální, redukcionistické metody pronikají, a že k postupnému sbližování nesporně dochází. Hoeschlův názor je nesporně chybný, protože mnohé přírodovědné obory se zabývají problémy, které délku lidského života nesporně přesahují (geologie, kosmologie, evoluční biologie atd.), a názor, že málo komplexní mozek nemůže řešit komplexnější problémy, je ryze hypotetický. Markošův názor je pak jen zbožným přáním, protože přírodní vědy, pokud chtějí nadále objektivně poznávat svět, se nemohou své redukcionistické a intersubjektivní metody vzdát.

Odkazy: Kováč L.: Potreba syntézy prírodnych a kultúrnych vied. Vesmír 9/78,1999 - 2/79, 2000
Markoš A.: Tajemství hladiny. Nakl. Vesmír, Praha 2000
Wilson, E.O.: Konsilience. Nakl. Lidové noviny, Praha 1999
Zlatník Č.: Soužití přírodních a společenských věd. Zpravodaj SISYFOS 7, 4/2001