Homeopatie

Homeopatii, vedle akupunktury nejrozšířenější obor alternativní medicíny (viz Alternativní medicína), vytvořil Samuel Hahnemann (1755 - 1843) sdružením několika zvláštních starších neortodoxních léčebných principů. Svou teorii nazval, na rozdíl od allopatie (allos = řecky jiný) homeopatií (homoios = podobný). Svou teorii publikoval v knize „Organon der rationellen Heilkunde“ v r.1810 v Lipsku. Homeopatie byla s nadšením přijata, protože byla zprvu úspěšnější než tehdejší medicína, která svými hrubými zákroky pacienty spíše poškozovala. Homeopatie se rychle rozšířila do okolních zemí a postupně do celého světa. Z téměř desítky jejích principů jsou nejdůležitější dva: princip léčby podobného podobným (similia similibus curentur) a princip infinitezimálního - nekonečně malého - dávkování. Znamená to, že pacient je léčen prakticky nulovou dávkou takové látky, jejíž požití u zdravého jedince vyvolává příznaky podobné příznakům choroby. Specifický je způsob přípravy léků. Jeden díl matečné tinktury, připravené většinou macerací rostlinných nebo živočišných tkání, ale i z minerálů, se ředí za stálého protřepávání deseti díly (decimální, D ředění) nebo sty díly (centezimální, C nebo HC ředění) vody nebo alkoholu. Výsledný roztok se ředí (potencuje) dál stejným způsobem, mnohdy až do hodnot několika set i více C. Když je dosaženo ředění C 10 - C 12 , prakticky mizí z roztoku poslední molekula původní látky. Účinek výsledného preparátu, ať už v podobě kapek nebo granulí, vysvětluje homeopatie tak, že léčebná složka má duchovní povahu a že její efekt byl tlumen hmotou. Proto s postupným odstraňováním hmoty stoupá léčebný efekt. Další zvyšování účinku po odstranění poslední molekuly vysvětlují dnes homeopati tak, že po molekulách původní látky zůstávají v roztoku stále se množící „otisky“. Kuriózní je i diagnostika. Homeopatie neuznává diagnostické jednotky vědecké medicíny, nevyšetřuje pacienta fyzikálně ani laboratorně, ale řídí se subjektivními výroky pacienta, jeho pocity a náladami. Nejvyšší formou homeopatické léčby je tzv. konstituční léčba, kdy se podle typu a individuálních vlastností pacienta vybere lék, který má být specificky účinný na konkrétního pacienta, a který má mít při jediné dávce mohutný a dlouhodobý efekt na všechny současné choroby pacienta a jejich minulé příčiny.

Homeopatie se nevyvíjela stejnoměrně. Zájem o ni prodělal několik vln a kolísal od nadšeného přijímání až k jednoznačnému odmítnutí. V současné době homeopatii provozují léčitelé i lékaři. Zajímavé je, že homeopatie po Hahnemannovi nikdy neměla, a ani dnes nemá jednotnou podobu. Existuje řada škol, a homeopati se sdružují do několika často soupeřících společností. Klasická homeopatie anglo-amerického typu dodržuje přísně Hahnemannovy zásady, francouzská homeopatie mnoho z jeho zásad opustila a přiblížila se konvenční medicíně, jinou podobu má zase německá, rakouská nebo indická forma homeopatie. I v České republice je homeopatie rozštěpena do několika organizací.

Hodnocení: Homeopatie je absurdní výmysl, který dnes nemá žádné opodstatnění. Je založena na principech, které jsou v příkrém rozporu s tzv. přírodními zákony i s vědeckými poznatky. Každý z jejích principů lze snadno vyvrátit jednoznačnými věcnými i logickými argumenty. Např. otisky původní látky v homeopatickém roztoku, prakticky ve vodě, nemohou existovat, protože strukturní klastry vody mají nanosekundovou životnost. Pokud by otisk existoval, jeho trvání by bylo také v jednotkách nanosekund a nepřenášel by se v dalším čase. Účinnost homeopatik byla také ověřována dvojitě slepými experimenty. Pokud jsou provedeny na seriózním pracovišti, jsou výsledky negativní. Několik dosud provedených metaanalýz účinnost homeopatických preparátů nepotvrzuje. Lékařské odborné organizace homeopatii považují za disciplínu pseudovědeckou. Česká lékařská společnost J.E. Purkyně proto vyloučila Českou homeopatickou společnost ze svých řad. Homeoptika jsou sice protismyslně zařazena mezi léky, ale léky zvláštního druhu, u nichž se kontroluje jen bezpečnost, ale neověřuje se jejich účinnost, protože se nepředpokládá. Z různých ekonomických, ideologických a politických důvodů je však homeopatie některými státy, lékařskými institucemi i zahraničními pojišťovnami akceptována nebo tolerována.

Odkazy: Bíba V.: Účinnost homeopatik a způsob jejich registrace. In: Věda kontra iracionalita 1. Sborník. Academia, Praha 1998, 121-124
Fleissig J.: Zázraky a podvody. Bohemia, Praha 1995
Handbuch Die Andere Medizin
Heřt J.: Homeopatie. In: Věda kontra iracionalita 1. Sborník. Academia 1998, 107-119
Heřt J.: Věčný spor o homeopatii. Zpravodaj v jednotkách nanosekund a nepřenášel by se v dalším čase. 11, 3/2005
Heřt J. a kol.: Homeopatie, clusterová medicína, antroposofická medicína. Nakl. Lidové noviny, Praha 1997
Mornstein V: Potěmkinova medicína. Zpravodaj SISYFOS 4, 2/1998
Kolektiv autorů: Alternativní medicína, možnosti a rizika. Grada, Praha 1995
Plášek J., Zvárová J.: Je homeopatické léčení účinnější než placebo? Časopis lékařů českých 135, 18/1996, 575-579
Prokop P.: Lékařské vědy proti pověrám a šarlatánství. Avicenum, Praha 1983
Škrabánek P., McCormick J.: Pošetilosti a omyly v medicíně. Nakl. Lidové noviny, Praha 1995