Je to už osmnáct let, trávili jsme prázdniny ve Svratce a občas se zastavili u přátel na evangelické faře ve Svratouchu. Svratouch v té době proslavoval jediný člověk - léčitel pan Paseka. Odpoledne, kdy se vracíval ze zaměstnání, se začala ve vsi hromadit auta - vypadalo to jako by se chystala nějaká pouť či tancovačka. V životě jsem nebyl u léčitele a docela mě zajímalo vidět, jak takový léčitel pracuje, čemu vděčí za pověst zázračného mága. Přítel farář mi tedy smluvil s panem Pasekou setkání. Tak jsem se ocitl v nijak přepychovém venkovském domku, jen s poněkud netypickými dvěma čekárnami plnými lavic a židlí - na zdi vévodil velký portrét samotného velkého léčitele.
Teorie
Léčitel mě přijal vlídně, potěšilo ho, že mám zájem o jeho práci (můj přítel farář mě představil jako známého spisovatele, který však u nás nesmí publikovat) a hned mi začal přibližovat (bez zbytečné skromnosti) svoje výjimečné úspěchy. Léčí nejen lidi, odhalil ku příkladu vadu na velké hřídeli, na níž byl její výrobce pyšný. Mohl by být bohatý, ale o to nemá zájem. Mohl by se zaměstnat u nějaké zahraniční „company“ a hledat jim rudy a naftu.
„Mně stačí jen tak přejet rukou nad mapou a řeknu jim, kde mohou kopat. Mohl bych také vést naše národní hospodářství, vím o chybách, které dělají, a ukázat jim na lidi, kteří jsou lajdáci.“
V tu chvíli se objevil jakýsi mladík a pokorně žádal o radu. „Pane Paseko, koupil jsem si pozemek až u Hlinska a potřeboval bych vědět, jestli tam mám vodu. Kdybyste měl někdy chvíli času, já bych vás tam odvezl.“
Pan Paseka byl téměř dotčen. To místo si přece může prohlédnout na dálku. „Mám tu plánek,“ mladík mu strkal do ruky papír.
Pan Paseka se na plánek pozemku ani nepodíval, zato použil svoji virguli - chvíli ji držel nad plánkem a sledoval pohyby křížku zavěšeného na pružince. „Tak to je na draka,“ oznámil, „vodu tam nemáš. Počkej, přece jen nahoře na severozápadním konci hned u plotu se sousedem, vidím slabý pramínek vody.“
„Ale soused je na jihozápad,“ nesměle zaprotestoval mladík.
„No, vždyť to právě myslím, na jihozápad, tam úplně nahoře. Počkej, změřím ti vydatnost. No, není to tak špatné, osm litrů za vteřinu.“
Pan Paseka ještě virgulí změřil, jak hluboko by se muselo kopat a jaké složení voda má. „Nekopej tam,“ přednesl svůj závěr, „napoj se radši na sousedovu studnu. Soused ji přece má!“
Mladík přikývl, ale zároveň zapochyboval, že by mu to soused dovolil. „Dovolí to,“ rozhodl pan Paseka a s tím mladíka propustil.
Potom mi vysvětlil podstatu svého postupu. Neexistuje mrtvá hmota, projevem jejího života jsou impulsy, které vysílá a on je i na dálku zachytává, i když není s to vysvětlit jak. Tři roky makal na zemském záření a magnetismu, došel k pozoruhodným závěrům, ale nic nepublikoval, jen vše svěřil svému příteli a ten to práskl v Západním Německu. Nějaký fyzik za to pak dostal Nobelovu cenu. (Pan Paseka zmínil i jeho jméno, jenže to jsem si tehdy nezaznamenal). Konečně jsme přistoupili k medicíně. Léčitel mě seznámil se svou teorií původu rakoviny. Rakovinné buňky mají obrácenou rotaci. On hledá způsob, jak rotaci buněk vrátit do původního směru a tím je přimět, aby se přestaly nekon trolovaně množit. Teď právě bojuje o život chlapce, který po operaci mozkového nádoru leží v komatu. Léčí i slepce. Dívka, které vystřelili zrak ranou z brokovnice, už po prvním sezení začala vnímat světlo. Byl ho navštívit jeden německý profesor medicíny a ten prostě žasl nad výsledky. Také za ním přišli, aby na dálku léčil chlapíka po transplantaci srdce, měl totiž obě plíce plné hnisu, ale pan Paseka se nechtěl do toho lékařům plést. Ani neví, jak to s chlapíkem dopadlo. „Docela by mě to zajímalo,“ dodal.
Vzal virguli, chvíli ji pozoroval a pak zjistil: „Aha, už nežije!“
Ještě mi řekl, že dělal v životě všelicos: dělníka, spiritistu, cvičil hatajógu, léčitelství se věnuje už sedmnáct let. Opustil cestu poznání a zvolil cestu milosrdenství. „Ale léčitelství učím, mám patnáct žáků, mezi nimi pět lékařů“ (nepřeháněl, s několika z nich jsem mluvil a byli ohromeni a nadšeni Pasekovými úspěchy), „ale až na jednoho jsou jejich schopnosti na kočku. Třeba stanovím diagnózu a pak je zavolám, aby ji také zkusili stanovit, ale to, co plácají, jsou samé nesmysly, samé sráčoviny.“
Praxe
Druhý den jsem od tří hodin odpoledne až do půlnoci mohl sedět stranou pana Paseky a pozorovat jeho léčitelské postupy. Ordinace ležela v nevelké kotelně (asi tak devět čtverečních metrů), ke kotli, v němž hořel oheň, se sestupovalo po několika schůdcích. Na zdech kříž a svaté obrázky. Pan Paseka seděl v křesílku s kotlem za zády a po většinu doby pokuřoval, občas se občerstvil čajem nebo pivem. Pacienty přijímal familiérně: „Tak co tě trápí, kočko?“
Anebo: „Jak se daří, kamaráde?“
Vyslechl potíže, někdy připojil mírně sugestivní otázku a pak hned přistupoval k „vyšetření“ pomocí svých magnetických prostředků. Ty tvořila kovová pružina, na níž byl zavěšen kovový křížek zakončený kuličkou. Pružinou neustále komíhal proti nemocnému, (vymítal zjevně nemoc), při tom neustále poskakoval. Protože tohle dělal nepřetržitě deset hodin, a to ještě po osmihodinové šichtě, byl to pozoruhodný fyzický výkon.
Vyšetřování i léčení se skládalo z několika stále stejných úkonů. Začínalo napravováním krční páteře (léčitel dosti nešetrně otáčel pacientovi hlavou, jak nejvíc se dalo), pak se léčený musel hluboko předklonit a udělat dřep. Když se narovnal, léčitel se skrze oděv dotkl několika míst na páteři pacienta, někdy hladil místo, které buď pacient nebo on sám určil za sídlo bolesti či nemoci. Hlavní při léčbě však bylo předávání „dobré“ síly a odebírání „nečisté“ síly. To druhé léčitel názorně předvedl - otíral si prsty plné nečisté síly o kalhoty anebo ji sklepával na podlahu, kde se mísila s popelem z jeho vykouřených cigaret. Během těchto úkonů dával doplňující otázky, občas hádal sám, i když se přitom často mýlil. Na příklad mladá žena si stěžovala na bolesti v oblasti břicha. „To máš zřejmě po porodu,“ určil Paseka.
Žena se nezdála přesvědčena. „Ale rodila jsi přece.“
„Nerodila!“
Ale takový omyl Paseku nevyvedl z míry. „Však stejně jednou budeš.“
Nakonec léčebné procedury předával sílu očima. Svedl se dlouze a upřeně dívat, přitom ustupoval zvolna dozadu a zakláněl se. Ti nejsugestibilnější pacienti (zvláště pacientky) ho následovali. Když proti nim napřáhl ruce, zaklonili se, když ukázal rukou na jednu stranu, udělali úklon a tak chvíli komíhali tělem podle jeho instrukcí. Jednu pacientku musel v poslední chvíli zachytit, jinak by v transu upadla na zem. Všechny úkony zabraly zhruba deset až patnáct minut. Paseka sám charakterizoval své pacienty dosti výstižně. „Devadesát procent z nich přichází s prkotinami.“
Jeho nejvíce zajímaly děti a těžce nemocní, dále diagnózy a léčení na dálku. Léčitelovy diagnózy, jak jsem je sledoval, byly únavně stereotypní. Potíže od znečištěných ledvin, přetížených jater, žlučníku a od páteře. V podstatě vycházel ze znalosti toho, co soužívá moderní lidi. Páteř trpí nezdravým způsobem života, jsme prý také „z devadesáti procent národ ledvinářů, protože do nás cpou samé chemikálie a podobný sráčoviny.“
Je pravda, že tam, kde tušil vážnou chorobu, posílal pacienty k lékaři na vyšetření. Měl také několik stereotypních doporučení a užívání, které stále znovu aplikoval. Byla to především syrová brambora propasírovaná přes sítko. „Šťávu vypít, zbytek vyhodit.“
Radil jíst vitamíny A, D, E občas C, nikdy B. Z čajů pít heřmánek, mateřídoušku, meduňku, občas kloktat slanou vodu anebo polknout lžičku slunečnicového či sojového oleje. Tím jeho rady, které zjevně nemohly ublížit, končily.
Hodnocení
Nelze popírat, že Paseka patřil mezi nejúspěšnější léčitele, jeho proslulost zdaleka nebyla jen lokální. Fakt, že o jeho postupech, které se mi jevily jako čiré šarlatánství, mluvili s uznáním či dokonce s obdivem lékaři, které jsem na místě potkal, mě ohromil. Jistěže působila jeho proslulost, šamanské metody jeho léčebného postupu, ale přece jen tu muselo být ještě něco navíc, co mu získalo zmíněnou proslulost a co působilo na jeho pacienty.
Na prvním místě to podle mého názoru byla schopnost vhledu a zjevné psychologické nadání, schopnost vyjít vstříc potřebě člověka v kritickém okamžiku. Zaznamenal jsem si tehdy poměrně podrobně jeden takový případ. Mezi pacienty se objevila mladá žena, která mezi vzlyky léčiteli sdělila, že její synek, když lezl na kaštan, spadl na silnici z výšky tří metrů. Teď leží v nemocnici s těžce poraněnou hlavou, je stále v bezvědomí, ona je zoufalá a neví, jak by mu mohla pomoct. Paseka vzal svoji pružinu a roztočil ji. Pak opravil údaj o výšce, z níž chlapec spadl. Byly to prý tři a tři čtvrti metru. Tímto těžko ověřitelným údajem sugeroval schopnost přesného vidění na dálku, které bylo předpokladem jeho dalšího postupu. Pak oznámil matce rozsah zranění; připustil, že chlapec je ve velmi vážném, kritickém stavu. Nejde o to, kdy se chlapec probere z bezvědomí, ale aby vůbec žil.
„Léčím takové vážné případy i na dálku rád,“ pokračoval, „a velmi často s úspěchem. Spojím se s ním a budu na něho pořád myslet. A vy musíte udělat totéž, myslete na něj s nadějí, nesmíte být zoufalá, nesmíte plakat, protože vy jste jeho nejbližší člověk, vy jste s ním stále spojená tou původní šňůrou, můžete mu nejvíc pomoct. Tím, že budete klidná, dodáte mu naději a sílu.“
Celý léčitelův postup byl tedy zaměřen na jediný objekt, jemuž mohl pomoci (aspoň psychicky), totiž na matku. Pokud by chlapec zemřel, léčitel pochopitelně neriskoval ani svoji pověst, smrt připustil. Pokud by chlapce lékaři z nejhoršího dostali, matka nejen přičte část zásluh léčiteli, ale dostala i velmi důležitou radu, co v jejím chování může nemocnému dítěti nejvíc pomoci. V tomto případě léčitelův psychologický vhled mohl sehrát pozitivní roli.
Psychologické nadání projevil i ve vztahu k dětem. Holčičku, která údajně nemluvila objal, hladil po hlavičce a měl ji k tomu, aby řekla máma, táta, doma. K překvapení babičky, která ji přivedla, holčička slova opakovala. Pak léčitel holčičku posadil na lavici pozval chlapce, který rovněž nemluvil, a zkoušel s ním touž proceduru. Holčička to nevydržela a opakovala slova za něj. Babička ji nejprve napomínala a nakonec ji ucpala ústa. Tehdy léčitel vybuchl: „Nechte ji přece! Jak mámluvit, když jste zvyklá jí ucpávat hubu. Dítě potřebuje svobodu, dělat si, co ho těší.“
Léčitel se choval (při tom množství klientů denně) překvapivě vstřícně a vlídně. Většinou se loučil s pacienty pohlazením a ujištěním, “bude to dobrý, uvidíš“, anebo: „tak se za měsíc zase ukaž.“
Ale tak mluvil k těm, o nichž byl přesvědčen, že přišli s prkotinou. Naopak, pokud předpokládal skutečnou chorobu (tu jistě nepoznal z pohybu své virgule, spíš z tváře anebo z toho, co pacient o sobě pověděl), na dotaz, zda se nemoc zlepší, odpovídal: „Uvidíme. Dal jsem ti sílu, poradil ti, víc pro tebe nemůžu udělat.“
Pacienti se samozřejmě ptali, co jsou dlužni, na to odpovídal: Nic. Nejvíc se mi odvděčíš, když příště přijdeš a budeš zdráv. Pan Paseka opravdu nebral peníze, lidé mu tedy nosili dary: láhev destilátu, celý uherský salám, konzervy, bonboniéru. (Léčitelovi pomocníci během večera odnesli několik nůší podobných naturálií.)
Jeho vlídnost spojená s velkou sebejistotou a šamanským vystupováním byly dalším faktorem jeho úspěšnosti. Zmíněné faktory, především důvěra v léčitelovy nadpřirozené schopnosti, jak je známo, pomáhají zmobilizovat organismus, aby překonal různá (samozřejmě, nikoliv vážná) ochoření. Nepochybuji o tom, že pan Paseka některým z lidí pomohl alespoň dočasně z jejich potíží, ti pak šířili jeho proslulost a tím jen zvyšovali naději na úspěšnost jeho léčitelského konání. Kolik lidí tím, že uvěřili v jeho léčitelské metody a tím zanedbali vážnou chorobu v době, kdy jim seriózní léčení mohlo ještě zachránit život, nikdo nespočítá.
O panu Pasekovi stejně jako o všech léčitelích platilo a platí, že pomáhají hlavně tam, kde nemocný potřebuje především psychický impuls a kde se jeho tělo dokáže vypořádat s nemocí samo.
