Kdo se má k čemu vyjadřovat?

Problém, koho vybrat, aby se hodnotně vyjádřil k tématu, tu už byl před koronavirovou pandemií. Současná situace vrhla světlo na kámen úrazu mnohých médií - kdo je relevantní autorita?

S čím dál větším množstvím specializací a rozšiřování zásob odborných termínů je pro osoby mimo hlavní obor (ale někdy i v něm) náročné rozlišit, kdo je tedy v čem vlastně autoritou a jaké všechny podobory existují. Je na místě usouzení, že před pandemií mnozí netušili, že specializace jako immunolog, epidemiolog a virolog jsou zásadně rozdílné. Nad to, mnozí netušili, že v rámci virologie existuje molekulární virologie, evoluční virologie nebo třeba veterinární virologie. A to, že je někdo odborníkem v jedné poddisciplíně, neznamená, že je kompetentní se vyjadřovat k ostatním.

Ze strany médií (a nejen tam) je vnímání těchto nuancí klíčové pro co nejpřesnější informování veřejnosti a pro zamezení vytváření názorového guláše, který snižuje důvěru v odborníky jako celek. Bohužel, kvůli tlaku vyvěrajícího z potřeby generovat obsah a najít někoho, kdo něco řekne, jsou tyto nuance médii dost opomíjeny. 

Alespoň pro sebe se musíme naučit rozlišovat tyto tři roviny:

1. Odborník na téma
   Osoba, která má nejen vzdělání, ale i hodnotné zkušenosti v rámci dané problematiky. Její tvrzení jsou v souladu s vědeckým konsensem oboru. Pokud nejsou, nesoulad je jasně opodstatněn, dokumentován a je v procesu odborné oponentury, nejedná se jen o názor pro získání pozornosti.
2. Vyslanec odborníků
   Osoba pověřená stykem s veřejností, popularizátor nebo komunikátor vědy, veřejná tvář ústavu/organizace. Tento člověk je seznámen s vědeckým konsensem oboru, je v komunikaci s odborníky, ví, co odborníci chtějí, aby předal veřejnosti. Pokud tato osoba v komunikaci pochybí, je to její vlastní chyba a nelze to vztahovat na odborníky samotné a nelze z toho usuzovat nesrovnalosti v oboru.
3. Osoba s názorem
   Těch je samozřejmě nejvíce. Tento člověk nemá odbornost, ani pověření, k tématu mluvit. Jedná se ale o nějakým způsobem známou osobu a proto je pozván svůj názor říct.

Občas se můžeme chytit do sítě toho, že jsou nám nějaká vyjádření sympatická a osoba, která je pronáší se pro nás pomalu začne stávat univerzální autoritou. Je dobré se mít na pozoru a uvědomit si:

1. Žádná autorita není dokonalá
   Jsme lidé, mýlíme se. I ti nejlepší, nejchytřejší a nejmoudřejší z nás. Žádný jednotlivec není schopen pojmout veškeré vědění. Výborné porozumění jednomu tématu se nerovná výborné porozumění všem tématům.

2. 100% souhlas není možný
   Pokud máte pocit, že s autoritou ve všem na 100% souhlasíte, nejspíš nejste informováni o dostatečné šířce jejích názorů. Každý z nás je jiný, neexistují dvě naprosto identické osoby, každý máme vlastní sadu zkušeností a prožitků, které formují naší perspektivu. Není proto možné mít naprosto ve všem identický názor. Pokud tedy máte pocit naprostého souladu, je dost možné, že některé názory od dané autority nekriticky přebíráte a/nebo své názory přizpůsobujete názorům dané autority. Doporučuji si jednou za čas udělat názorovou hygienu.

3. Nespoléhat se na vybranou osobnost jako na jediný zdroj
   Pod to patří se podívat i jinam, než jen tam, kam mi daná osobnost doporučuje se podívat. Pokud se jedná o vědecké téma, je dobré si zjistit vědecký konsensus k němu. Vědecký konsensus není, jak si to mnozí představují, výsledek hlasování vědců, ale výsledek nashromážděných dat a důkazů.

4. Vzhled ovlivňuje důvěryhodnost
   Ukazuje se i empiricky, že bílý plášť zvyšuje důvěryhodnost osoby. Ovšem naše schopnost vyhodnocovat tvrzení osob není ovlivněna jen tím. Stereotyp fyzické atraktivity je termín v psychologii užívaný pro označení naší tendence přiřazovat pozitivní lidské vlastnosti osobám, které jsou atraktivní. To nás pak vede k potřebě se jim zalíbit, aby na nás taky dosáhl paprsek jejich záře. A jak to lépe udělat, než s nimi souhlasit? Pokud si myslíte, že na to jste příliš racionální, doporučuji si přečíst body E a G tady.

5. Mediální pozornost není zárukou kvality
   To, že někdo je v televizi, má několikastránkový rozhovor v časopise nebo mluví v rádiu, mi neřekne naprosto nic o tom, jakou má odbornost. Jediné, co to znamená, je, že daná osoba je výrazná a/nebo něčím jiná, viz bod A tady. Ozve se v nás hlas, "přece by si tam jen tak někoho nezvali..." Ale ano, zvali. Stejně tak, jako mystifikátor Uri Geller táhl vědce ze Stanfordského výzkumného institu po dva roky na vařené nudli, tak i charismatická osobnost, na první poslech inteligentně se vyjadřující, oslní novináře. I z toho důvodu vznikl obor popularizace/komunikace vědy. My diváci spíše věříme informacím rétoricky zdatně podaným než detailně až vyčerpávajícně vysvětleným, často za užítí termínů mimo naší slovní zásobu. A hlavně, pokud se někdo někde k něčemu veřejně v médiích vyjádřil, je více pravděpodobné, že bude pozván znovu, když se hledá osoba, která by se vyjádřila, nezávisle na tématu.

A poslední věc - osob, které po notnou doby byly schopné předstírat relevanci a odbornost a úspěšně klamat buďto okolí a/nebo média a/nebo veřejnost, je pěkná řádka. Akorát na ně neradi vzpomínáme, protože připomínat si, že nás někdo oklamal, není zrovna příjemné.
Přesto si některé nakonec připomeneme:
Ferdinando Waldo Demara (chirurg námořnictva, právník, odborník na péči o děti)
Jho Low (malajský expert na finance)
Stepháne Bourgoin (přední francouzský odborník na sériové vrahy, do tak 6. 5. 2020)
Andrew Wakefield (očkování a autismus)
Elizabeth Holmes (technologie rozpoznání všecho z kapky krve)
Lingus Pauling (vitamínové doplňky stravy)