Komitét pro udělování Bludných balvanů při Českém klubu skeptiků Sisyfos oznamuje, že v kategorii kosmologie za rok 2023 získává Bludný balvan RNDr. Václav Vavryčuk, DrSc, za neúnavné boření mylných představ ve fyzikální kosmologii, zejména za propagaci nových neotřelých pohledů na reliktní záření a speciální teorii relativity.
Václav Vavryčuk je pracovníkem Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, kde se věnuje výzkumu v oblasti seismologii. V tom je velmi úspěšný, publikoval desítky odborných článků v prestižních časopisech a je dokonce účasten činnosti Evropské seismologické komise.
Potud vše v pořádku. Bohužel se však pan Vavryčuk neřídí známým a léty ověřeným heslem, geologu, drž se svého kamene. Místo toho se pravidelně se vydává z bezpečí Země a jejích geologických vrstev na pouť do hlubokého vesmíru. Kdysi dávno v předalekých galaxiích se odehrávají procesy, které mu nedají spát. A je to velmi strastiplná cesta, na které vás může potkat řada překážek. Proto se stal členem Kosmologické sekce České astronomické společnosti, kde má pro své nápady volné pole působnosti.
Kosmologická sekce je známa svým přednáškovým cyklem, který má, eufemicky řečeno, ne zrovna vyrovnanou kvalitu příspěvků. Občas zde přednášejí odborníci na slovo vzatí, ale někdy naneštěstí ekonomové stomatologické akademie a další, kteří se snaží vyvrátit různé vědecké modely, zejména však Einsteinovy teorie, aby mohli usednout na jeho místo na piedestalu světové fyziky. Bohužel, přístup organizátorů cyklu Kosmologické sekce je 5 minut Einstein, 5 minut Däniken, což není divu, neboť členy této sekce je jen minimum skutečných kosmologů.
Mezi všemi hvězdami alternativního nebe zde ale vyniká právě Václav Vavryčuk, jenž je jedním z nejplodnějších přednášejících na této platformě. Záběr jeho témat je navíc nezvykle široký, od expandujících galaxií přes černé díry až po Olbersův paradox. Chybí snad už jen kosmologická teorie mentionů a jejich antičástic dementionů. Největší pozdvižení ale určitě vyvolaly autorovy přednášky o reliktním záření a speciální teorii relativity, které jsou plné zcela nepodložených domněnek, spekulací a hrubých omylů.
Reliktní mikrovlnné záření, objevené v roce 1964, podle Václava Vavryčuka neexistuje. Tvrdí, že jde o tepelné záření mezigalaktického prachu. To je jistě nesmírně podnětná představa, má však několik vážných trhlin. Autor bohužel zapomněl na měření několika špičkových kosmických sond, které potvrdily, že spektrum reliktního záření přesně odpovídá spektru záření černého tělesa, jakož i na další skutečnosti, které jeho hypotéza vysvětlit nedokáže. K inflační fázi vesmíru Vavryčuk říká: „Tady vidíme, jak se ten model snaží úporně něco nafitovat, aby to fungovalo.“
Obdobný názor má i na temnou hmotu, která v jeho pojetí také neexistuje. To jeho hypotézu spojuje s mnoha jinými alternativními konstrukcemi. V duchu známého hesla dodává: „Stokrát opakovaná spekulace se může stát zavedenou, respektovanou teorií.“ Zapomíná přitom na to, že na rozdíl od jeho domněnek, pro model velkého třesku existují celé stohy solidních důkazů.
Navíc, pokud chce zavádět revoluční myšlenky, neměl by se sám dopouštět toho, co u jiných kritizuje. Fixuje se jen na jeden problém, jenž jím preferovaná možnost dokáže též vysvětlit a ignoruje kupu dalších, které řeší model velkého třesku s lehkostí, zatímco jeho hypotéza má k úspěšnému vysvětlení megaparseky daleko. Kromě toho, i u něj dochází k zuřivému hledání čehokoliv, co by mohlo jeho ideje podpořit, jen v mnohem větší míře než u teorie velkého třesku.
Předpovídá také, že je vesmír cyklický, dokonce by prý mělo průchod minimální oscilací přežít množství objektů z předchozího cyklu. Kde jsou? Nevíme, patrně je nám zlovolní ilumináti a reptiliáni schovávají. Závidíme panu Vavryčukovi sebevědomí. Nebojí se jít proti teorii, jež prošla řadou experimentálních testů, zjevně se domnívá, že je chytřejší než stovky předních kosmologů.
Ego mu nechybí ani v oblasti relativistické fyziky. Zde následuje příkladu mnoha slavných předchůdců, jako například generalissima reálných věd Alexandra Járaye, a pouští se do sporu se speciální relativitou. Vavryčuk předvádí obdivuhodné nepochopení mnoha základních pojmů této teorie jako jsou kontrakce délek, dilatace času či relativnost současnosti. Vyvrací dávno vyřešené paradoxy, jimiž se zabývají studenti prvních ročníků fyziky, třeba jak je možné, že miony doletí k zemi i přes jejich krátký poločas přeměny.
V okamžiku, kdy tvrdí, že speciální relativita uvažuje jen rychlost světla ve vakuu a že tedy nemůže říkat nic o vlastnostech prostoru a času, ukazuje navíc i pozoruhodnou neznalost teorie elektromagnetismu. Úplně stejnou, jako když prohlašuje, že rychlost světla ve vakuu není dobře definovanou veličinou. Od člověka, který se snaží překonat Einsteina bychom měli očekávat alespoň znalost Maxwellových rovnic. Pokud Vavryčuk vyvrací i je, rádi bychom mu jen taktně připomněli, že bez jejich platnosti by neměl svoje myšlenky na čem psát, vzhledem k tomu, že díky Maxwellově teorii fungují téměř všechny moderní elektronické vynálezy.
Jak ve svém rozboru Vavryčukovy přednášky dokládá profesor Pavel Krtouš, autor dokonce přisuzuje Einsteinovy některé zcela nesmyslné výroky a výpočty. A to zejména v oblasti odvození dilatace času, zřejmě v domnění, že když dokáže Einsteinův omyl, bude o to slavnější. Dopouští se tak stejných činů, jako mnoho dalších lidových myslitelů schopných Einsteinovi vložit do úst současně fanatickou víru v Boha i ateismus, či tvrdou kritiku kvantové fyziky i její plnou podporu.
Zvláště fixovaný je Vavryčuk na paradox dvojčat, situaci, kdy jedno z dvojčat zůstane na Zemi, zatímco druhé cestuje vesmírem. Uvedl přitom, že dvojčata budou vždy stejně stará a že k řešení paradoxu potřebujeme obecnou relativitu. Ani jedno z tvrzení není pravdivé. Obecnou relativitu potřebujeme pro popis situací, kdy nemůžeme zanedbat gravitační pole, se zrychlením ale umí bez problémů pracovat i relativita speciální.
Dr. Vavryčuk předkládá relativně silná tvrzení, jeho důkazy jsou však slabší než gravitační síla mezi dvěma atomy. V mnoha případech se dopouští nehorázného matení pojmů, a plete si i základní relativistické skutečnosti. Skoro jako profesor Fiedler, který zaměňoval dvojici Trocký Kameněv s dvojicí Kamenický Šenov.
Doporučujeme se zamyslet nad tím, zda skutečně všichni ti odborníci z našich fakult a jejich studenti, kteří se speciální relativitou pracují a znovu si ji nezávisle odvozují nemohli údajné chyby odhalit dříve. A to už vůbec nemluvíme o fyzicích z CERNu, či NASA, kteří se speciální relativitou a reliktním záření dnes a denně pracují, ale přehlédli to, co pan Vavryčuk ne. Sami přidáme jeden fyzikální paradox, nazývaný Vavryčukův: „Na banální chyby v mnohokrát ověřených teoriích vždy přijde amatér z úplně jiného oboru.“
Za příkladnou aplikaci tohoto pravidla a jeho revoluční příspěvky ke světové fyzice získává Václav Vavryčuk letošní Bludný balvan.
Odkazy
- Pavel Krouš: Reakce na přednášku o paradoxu dvojčat
- Václav Vavryčuk: Reakce na udělení ceny Bludný balvan za kosmologii
