Paranormalita v médiích v minulosti a dnes

Zábavné a společenské časopisy i rozhlasové a televizní pořady prošly za posledních devět let výraznou změnou. Samozřejmě byly nejdříve ze všeho odideologizovány a už dávno je neomezuje dráp cenzury a politická autocenzura. Opustily také až na výjimky pole osvěty a poučení coby oblast málo záživnou. O to víc se soustředily na známé tváře, na zaručená jména známých a slavných lidí. Na mediální pole vstoupil bulvár. Ten svým úspěchem vlastně otestoval, co většinu lidí zajímá, čím se většina baví. Bulvár reflektuje skutečnost se zábavnou dryáčností, vybírá si kuriozity, úchylky všeho druhu, mordy. Zajišťuje i odlehčené zpravodajství. Netrvá na tom, že jej máte brát vážně. Jeho obliba inspirovala i další mediální tituly či pořady k napodobení.

Do médií vstoupil ale i další, zcela nový prvek: Pozornější mediální konzument si musel povšimnout, že v posledních letech jsou společenské, bulvární a zábavné časopisy, rozhlasové a televizní programy prokládány příspěvky se záhadologickými tématy. Z rozhlasových vln Radiožurnálu na dálku diagnostikuje nemoce posluchačů bývalý silnoproudař, nyní slavný léčitel, v bulvárním magazínu se vážně popisují praktiky „energetických úpírů“, astrologickým vágním předpovědím je věnovaná dvoustrana přílohy seriózních novin. Poté co v Nově skončil biotronik Pfeiffer, nahradily ho jiné podobné pořady. Názory na invazi okultních témat a nových okultních mediálních hvězd se různí. Někteří lidé je vnímají jen jako součást šoubyznysu. Odborníky, vědce, lékaře i laiky s vyvinutějším kritickým myšlením tato skutečnost irituje. Jsou lidé, kteří těmito „výlety“ do paranormálního světa živí svou obraznost a stali se nadšenými šiřiteli víry v „jiné dimenze“, kde je možné téměř vše.

Obecně se má zato, že za první republiky i dříve měla iracionalita v populaci a tedy i v médiích zelenou, a že po potlačení demokracie fašisty a posléze komunisty byla násilně přerušena. S novou demokracií pak pochopitelně znovu rozkvetla. Tato velmi rozšířená představa staví představitele okultní teorie do role pronásledovaných, utiskovaných a svobodomyslných lidí. Ten, kdo proti těmto obchodníkům s tajemnem dnes vystoupí, se vlastně staví na stranu totalitní moci, která paranormalitu údajně umlčovala a pronásledovala. Abychom mohli tuto obecnou představu blíže prozkoumat, podíváme se do archivu tiskovin při Národním muzeu. Strávila jsem v archivu mnoho hodin, abych zjistila, že představa přerušené souvislosti není pravdivá.


Jak tomu bylo kdysi

Nejprve se podívejme na časopis Květy, který je dnes jednou z opor iracionality. Tylovy obrozenecké Květy z roku 1848 (to už existovaly 15 let) samy sebe označovaly za Národní zábawník, ale po divotvornostech tu nenajdeme ani památky. Tehdejší čtenáři zábawníku by asi užasli nad tím, čím se baví v zábavných časopisech jejich potomci v současnosti. Od tehdejších článků o nových divadelních hrách či o jednání konstitučního spolku jsme za 150 let dospěli k obdivným textům o pornohvězdách či obskurních jasnovidkách. Květy v roce 1871 měly větší formát, nakladatelem byl Dr. Edvard Grégr a redaktorem například Vítězslav Hálek. V tomto ročníku konečně nalézám článek z oblasti tajemna a mýtů. Jmenuje se Ďáblovi předkové. Brzy zjišťuji, že jde o zdařilý pokus o seriózní a navíc neteologickou kulturní studii o podobách ďábla v dějinách, knihách, v představách lidí - od hloupého lidového čerta až po elegantního Mefistofela či po ďábla v knize Jobově, který partnersky komunikuje s Bohem a sází se s ním. Tato zasvěcená úvaha (napsal ji jistý A. Fux) by byla zajímavá i pro mnohé dnešní čtenáře. V tomtéž ročníku nacházím článek Zkamenělý mlok z uhlí nýřanského s podtitulem Jak vypadala zvířena za doby permské. Občasné zprávy ze života vědy a techniky nejsou vzácné. V té době se žilo hodně kulturou, v publikovaných článcích se například dočteme, který evropský malíř právě dokončil významné dílo, najdeme zde rubriku Ze světa divadelního a duchovního, literární hlídku, v níž třeba nalézáme Arbesovu studii básně Havran od E. A Poa. Oblíbená je přírodověda a její objevy. Četla jsem články jako například K historii meteorů nebo o tom, že Národní museum zakoupilo vzácný exemplář Křemivky ozdobné.

Vyhledávala jsem v archivu tiskovin další zábavné časopisy a doufala, že v nich najdu tučné „úlovky" článků s okultními tématy. Ilustrovaný Kurýr měl být jedním z nich, ale ani v něm jsem neuspěla. Přelom 19. a 20. století výrazně fandil technice a vědě. Tak například v ročníku 1894 se 3. ledna snaží redaktor vysvětlit legendu o Věčném Židovi Ahasferovi a dalších podobných osobách, kolem nichž vznikaly podobné novodobé mýty. Tuto úvahu inspirovala přednáška znamenitého specialisty pro choromyslné Dr. Henryho Meigeho, jenž přítomným vysvětlil, že jde o duševní nemoc, která se jeví v zatím nevysvětlitelném a neukojitelném pudu po putování a cestování z místa na místo. Cituji: „chorobný původ legendy vědeckou analysí nabývá zajímavějších podkladů, k nimiž uvádí dr. Meige doklady současné“.

10. ledna otiskuje Ilustrovaný Kurýr populárně vědecký článek o mamutech v té době nalézaných na Sibiři. V témže čísle je publikován výrazný inzerát na I. sešit II. ročníku Volných rozhledů na poli průmyslu, obchodu a řemesel, který se jmenuje Z říše vědy a práce. Časopis se věnuje i kuriozitám, ale seriózně zpracovaným. Uveřejňuje například článek Čínské obyčeje pohřební. Téměř v každém čísle tehdejšího Ilustrovaného kurýra je publikován příspěvek, který navozuje jakési tajemno, ale vždy má racionální vysvětlení. Texty jsou roztomile naivní a průhledné ve svém záměru vymlouvat lidem pověry, zesměšňovat iracionalitu, působit osvětově. Redaktor si například libuje, že se příteli povedla spiritistická seance a duch odpovídal klepáním, aby na konci příběhu napnutého čtenáře zklamal - přítel se druhý den dovídá, že v tu dobu klepal do zdi soused, když zatloukal skobičky na zavěšení obrázků.

25. ledna 1894 jeden z článků informuje o přírodovědecké operaci za účelem pátrání po podstatě a účinku hadího jedu. Obdivovaní přírodovědci jsou i s hadem namalováni přes celou titulní stranu. Naopak pokáráni jsou občané, kteří uvěřili, že v kostelíku nad Chuchlí řádí démon. Kostel se totiž opravoval a řemeslníci jej prý znesvětili oplzlou řečí. Jednou do něj vběhl nepozorovaně vyhublý, nejspíš cikánský koník a byl v něm zamčen. Koník vyváděl, zoufal si a občané z okolí se před kostelíkem třásli strachy. Otevřeli, až když hrůzné zvuky utichly. Závěrečná věta článku čtenáře jistě dlouho trápila. Zněla: „Hynul zde ubohý kůň, věrný soudruh chudákův. A zahynul zajisté vinou pověrčivých lidí.“

Jeden z příspěvků varuje co nejdůrazněji před makovým odvarem, které dávají nezodpovědné matky dětem. Zároveň kritizuje módní opiové kavárny v tehdejších Spojených státech. V březnu Kurýr z roku 1894 přináší zprávu o „úžasném pokroku ve vědě lékařské“. Jde o elektrický přístroj k osvětlování jícnu a žaludku.

Dalším zábavným čtivem byl prvorepublikový A - Zet Pondělník. Ten v jednom z čísel v roce 1930 informuje například o úspěchu českých entomologů, kteří v naší republice objevili dva nové druhy bezkřídlých much. Konečně jsem po hodinách čtení narazila v tomto časopise na článek z oblasti tajemna. Vyšel v Pondělníku 24. února 1930 a jmenuje se Tajné vědy ve službách veřejnosti. Je psán kurzívou a obsahuje reklamní sebechválu profesora grafologie Fencla-Bílovského. Kromě grafologie má prý úspěchy v předpovědích za pomoci televise. Tak bylo možné nazývat přenos vizí na dálku v době, kdy ještě skutečná televize neexistovala. Vše nasvědčuje tomu, že článek je placenou reklamou. Jednak jej psal divotvůrce sám a opatřil jej i svou adresou, jednak sama kurzíva napovídá, že jde o text zvláštního druhu a menšího významu. V témže čísle je obsažný příspěvek z oblasti archeologie s názvem Objevitel Tutanchamova hrobu zahájí pátrání po hrobu Alexandra Velikého.

12. května 1930 vyšel v A - Zet Pondělníku článek, který odhaluje podvodné praktiky německého a našeho léčitele. Domnívám se, že dnešní časopis by jej neotiskl, protože by prostě byl proti „duchu doby“. Mnohomluvný titulek a podtitulek zní: „Zeileis překonán zázračným západočeským lékařem. Zázračný lékař rozmnožuje recepty na cyklostylu. Zjišťuje nemoci škrábáním do nehtů. Léčí choroby na dálku.“ Cituji podstatnou část textu: „Otiskli jsme nedávno několik zkušeností nemocného, který se léčil v Galspachu u Zeileise. Devět tisíc ordinací za den je jistě úctyhodný výkon, ale zdá se, že Zeileis je překonán jiným mastičkářem bydlícím u Karlových Varů. Tento zázračný lékař, říká si Wunderartz, rozumí také všemu, ale Zeileise překonává v tom, že pacientům rozdává recepty tištěné na cyklostylu, čili ví napřed, že všichni stůňou na stejnou nemoc a potřebují tedy stejné léky. Diagnózu provádí tak, že nemocného poškrábe kostěným nožem po nehtech a potom prohlásí: jste nemocen se žaludkem. Nemocný řekne že ne, ale doktor ho usadí: však vy budete. A uhádne to. Skutečně po léku, který předepíše zároveň k pití i k mazání, dostane každý žaludeční bolesti a potom se jde teprve léčit k pořádnému lékaři. Český překlad německého receptu zní: do půllitru vody pět náprstků speciálního čaje, pět minut vařit a pít ráno, v poledne a večer. Kromě toho dát ráno čtyři lžíce téhož do umyvadla a dřít si tím záda od shora dolů. Toto se musí udělat šestnáckrát. Čaj lze koupit jen v drogerii u pana Erla v Jirkově a stojí 35 - 55 korun. Určit nemoc umí tento mastičkář stejně jako Zeileis, který nedávno našel na úplně zdravém Pražákovi tuberkulózu střev. Jeden dobrý člověk pak přinesl panu doktorovi lahvičku s kozí močí a říkal, že mu stůně žena. Zázračný lékař zahřál moč nad svíčkou, zamyslel se a řekl: Vaše žena má srdeční vadu, je hodně nervózní a má těžký revmatismus. Ať sem přijde za pět neděl, ale sama. Žena tohoto dobrého člověka je ale zdráva, a jenom lituje, že se tento článek zřejmě nedostane ke všem důvěřivým lidem, kteří chodí za „schopným“ krajanem v procesí.“

V Poledním listě z 3. 1. 1934 jsem objevila jeden z mála článků z oblasti divotvorna. Jmenuje se: „Jasnovidka Jůlie Jirouchová z Letné vymodelovala v transu podobu vraha Otýlie Vranské.“ Druhý den nato prý potkala svůj model v tramvaji. Její tvrzení článek nezpochybňuje, jen konstatuje. Nicméně končí takto: „Jsme daleci spoléhat na podvědomé vjemy hypersenzitivních osob, na dojmy jasnovidců a podobně. Ale což kdyby?“

V té době se téměř ve všech časopisech píše o netvorovi v jezeře Ness. V článcích jsou proti sobě stavěny pochybnosti vědců a odborníků a tvrzení různých svědků. V neprospěch svědků hovoří, že jednou má obluda hlavu jako pes, podruhé jako ovce, potřetí se podobá nosorožci.

V ženském časopise Hvězda jsem například v celém ročníku 1939 nenalezla jediný článek z oblasti tajemna. V kalných vodách lovila jen pro nás dnes už úsměvná reklama na "úžasný Nobelin prostředek k dosažení nádherného poprsí“. V ročnících nejrůznějších zábavných a společenských časopisů jsem pořád ještě nenašla jediný horoskop. Jeden článek ve Hvězdě ovšem koketuje s myšlenkou, že tvar ženiny ruky vypovídá o její povaze a charakteru. A co je zajímavé, inzertní stránka je téměř vždy zamořena asi deseti, byť jen dvouřádkovými inzeráty jasnovidek a kartářek. Jeden z nich stojí za ocitování: „Duševním zrakem pronikám všechna tajemství. Přijďte. Vylíčím vývoj života. Předvedu vědecký objev. Uvádím do pohybu síly, které přispějí k štěstí v povolání, manželství, lásce, podnikání. Přijmu i pozvání do rodin. Předvedu objev.“ Pozoruhodná je jasnovidčina nabídka, že předvede vědecký objev. Svědčí přinejmenším o tom, že věda požívala jisté vážnosti.

Zábavný časopis Expres si 24. 7. 1934 v článku Znamení těžkých dob všímá rozkvětu živnosti kartářek. Píše se v něm o souvislosti tohoto řemesla s momentální hospodářskou krizí, nezaměstnaností a bídou: „Jestliže kartářky a jasnovidky bývaly od nepaměti, dnes se tato volná živnost rozmnožila přímo úžasně. Před padesáti lety bylo v celé Praze ne víc než dvacet kartářek, odhaduje se nyní úředně hlášených kartářek vysoko nad tisícovou číslici. To je jistě velmi zajímavý zjev v době pokroku a vynálezů. Ovšem je zřejmé, že neobvyklé rozšíření tohoto stavu se musí hlavně přičíst těžké době.“

Zvláštní kapitolu tvořily na přelomu století i za první republiky časopisy věnované spiritismu. V časopise s roztomilým názvem Hvězda záhrobní jsem v článku Astrologie za našich dnů objevila větu, která do jisté míry vysvětluje, proč se mnozí lidé tehdy i dnes nedokáží spokojit s tím, co nabízí věda: „Materialismus dal vše, co mohl, ale vážní hledatelé pravdy, neukojivše svou duševní žízeň, čekali od budoucnosti více pronikavějších, více pravdivějších odhalení.“

Velmi mě zaujal článek v témže časopise: Zjevení a jich vědecká dotvrzení. Měla jsem totiž zato, že okultistické dovolávání se vědy je trik až dnešních "tajemnologů". Desítky příspěvků z těchto časopisů mě usvědčily z omylu - naopak, bylo to ještě horší než dnes. Směšování možného a nemožného, vědy, techniky a okultismu všeho druhu bývalo v okultních časopisech běžné. Veliký rozdíl je ovšem v tom, že se takové přepjaté, blouznivé názory do běžných novin a časopisů, až na vzácné výjimky, nedostaly.

V časopise Hvězda záhrobní se například píše: „Nemožno, ujišťují skeptici, aby některý člověk zjevil se jinému anebo aby oznámil mu svůj příchod ze života do smrti. Slovo "nemožno“ přestalo platiti již ode dob Napoleonových. Vyškrtnuto bylo i z filozofického slovníku po neočekávaných a podivuhodných objevech současné fyziky (připomínám, že jde o rok 1899). Ten, kdo odvážil by se za naší doby, po fotografii, páře, telegrafu, telefonu, spektrální analysi hvězd, vnuknutí a hypnotismu, vymezit hranice možnosti, daleko ještě nevyrovná se nejmenšímu žáčkovi národní třídy.“

Že nová "zázračná“ technika byla v představách lidí rodnou sestrou tak zvaných věd psychických, dokazuje mimo jiné článek v revue Proč žijeme? z roku 1909 s názvem Fotografie neviditelna. Fotograf zachytil médium v transu a ve světelné čmouze vedle něj viděl astrální tělo. Článek komicky ignoroval fakt, že by mohlo jít prostě jen o technickou vadu nebo výkon špatného fotografa a tvářil se badatelsky.

Další články se jmenují: Zprávy ze seancí, Telepatické přenášení myšlenek, Mumie, Udělání dobytku, Soudní pře o strašidelný dům (probíhala v Neapoli). Takže nic nového pod sluncem dnes a zřejmě ani tehdy. Čím se významně liší tato témata od dnešních? Především tím, že naplňovala téměř výhradně specifické časopisy, ale neměla přístup do běžných časopisů. Pro běžné noviny a časopisy to prostě byla nedůvěryhodná, neseriózní a možná i poněkud trapná či komická témata.

Ráda bych se zastavila u okultního časopisu Československá revue psychická z roku 1938, a to proto, že kromě příspěvků Zemřelý Schumann objevuje svůj ztracený koncert nebo O tibetských lamech zveřejňuje horoskop prezidenta Dr. Beneše. Je to jediný horoskop, na který jsem v těchto časopisech narazila. Nečetla jsem však, přiznávám, všechna čísla všech časopisů a ročníků detailně. Rok před obsazením našeho státu Němci prorokují astrologové prezidentovi, nedlouho před jeho emigrací, budoucí bezoblačný život, plný úspěchů a pohody.

Přeskočme ale dobu válečnou, kdy měl náš národ a stát jiné starosti a média byla poznamenána okupací. Po válce se některé spiritistické časopisy opět na krátký čas vynořily, než je smetla spolu s náboženstvím ideologie žárlivá na všechny ostatní. Psychická revue se 15. 5. 1947 zabývá problémem: Mohou zhmotnění duchové také jísti? Odpověď zní: mohou. Důkazem je prý médium, které nemohlo vystát rajská jablíčka a keksy. Přesto, když se do něj vtělil duch, obě tyto poživatiny s chutí snědlo.

V roce 1947 se spiritisté radovali ze svého sjezdu, neboť poslední se konal před válkou. Jasnovidci a média naplněni optimismem na sjezdu prorokovali, že ve velmi blízké době třetina lidstva pozvedne hlavu od země a počne duchovně mysliti. Vítězný únor a brzký konec vlastního spolku jim ovšem potměšilí duchové neprozradili. V článku Věda a spiritismus vzpomínají vyvolávači duchů s nadšením na život a vědeckou práci Pierra Curie. Už jsem se divila, že revue takový text otiskla, když jsem se v posledním odstavci dočetla o: přísně vědeckých pokusech tohoto vědce s médiem, které ač spoutané, pohnulo těžkým stolem. Podobné výsledky prý měl i profesor mechaniky Grawford na univerzitě v Belfastu. Ten prý tento fascinující efekt nazval psychická páka.

Dovolte mi ještě poslední roztomilou citaci z Psychické revue roku 1947, z článku Telefon do záhrobí: „Význačný anglický badatel v oboru spiritismu prohlásil, že není daleko doba, kdy bude možné telefonovat do záhrobí. Finanční cena tohoto výrobku by neměla převyšovat 20 dolarů. Myšlenky duchů budou ve chvíli podávání zpráv ze záhrobí měnit hbitost ionisace v trubkách naplněných ušlechtilými plyny. Tyto změny vytvoří signály, které telefon ze záhrobí zesílí." Článek končí exaltovanou výzvou: "Lidstvo se chce spojiti s těmi, kteří nás předešli a mezi oběma stranami bude vládnout živé pouto vzájemnosti a lásky, práv a povinností.“ Číslo korunuje inzerát, dokládající, že tehdejší spiritisté zřejmě milovali vědu nešťastnou láskou: „Zveme zájemce z řad lékařů, fyziků a přírodních věd, kteří mají zájem o spolupráci na poli vědeckého bádání ve spiritismu - například materialisace, levitace, fotografování, zhmotnění, atd.“

Důležitý je jeden fakt: Tyto kuriózní, většinou spiritistické časopisy vydávali většinou jednotliví nadšenci, často jen po několik měsíců, v jednom regionu a v nepatrném nákladu. (Výjimkou byly časopisy Spiritistická revue, která byla ve 20. letech šířena po celé republice, a Hvězda, jež vycházela ve větším nákladu v roce 1910.) Hvězda záhrobní například vycházela jen v jednom regionu od roku 1899 do roku 1910. Pak byla přejmenována na Slunce a rok poté zanikla. Pentagram vycházel jen v roce 1919, a to pouze v pěti číslech. Isis vyšla kolem roku 1905 a pak několikrát v rozmezí 20. - 30. let, podle finančních možností majitele. Lucifer vyšel několikrát v roce 1913. Církev protestovala proti jeho názvu, přestože se majitel bránil, že nejde o ďábla, ale o Světlo. V roce 1914 byl Lucifer přejmenován na Zasvěcení a poté zanikl. Časopis Horev (staroegyptský výraz pro oheň) vyšel jen pro malý okruh příznivců v roce 1938. Spiritismus se u nás praktikoval hlavně v podhůří. Šířil se k nám včetně dalších okultních teorií především z Francie, která byla centrem tajemna už díky svým zednářům a rosekruciánům.

Co nekonečně odlišuje tehdejší iracionalitu v médiích od dnešního masového šíření je právě skutečnost, že tehdy šlo o věc okrajovou. Časopisy s vysokým nákladem šířily vědeckou osvětu, oslavovaly technické vynálezy a vysmívaly se pověrčivosti.

Jednou ze vzácných výjimek byl pěknými fotografiemi bohatě vypravený časopis Pestrý týden. Ten míval po jistou dobu stránku nazvanou Metafyzika (nikoliv v každém čísle), kde se pojednávalo o supranormálních úkazech z celého světa. Jako o velké senzaci se například psalo o jistém sedmdesátiletém médiu z Podmokel, kterému se prý po 20 letech cvičení daří silou myšlenky udržet různé předměty na různých místech svého obličeje. Toto médium prý v celé okultní literatuře nemá sobě rovného. Ne všechny články popisují záhady odehrávající se v lidových vrstvách. Pestrý týden na stránce Metafyzika v roce 1931 uveřejňuje odpovědi evropských profesorů většinou z technických univerzit na své anketní otázky. Na otázku č. 1, jaký je dnes vztah širší veřejnosti ve Francii, Německu, Anglii atd. k otázkám metapsychologickým, odpovídá například Dr. Ing. C. Blacher, profesor chemicko-technického institutu univerzity v Rize takto: „Podle mého mínění neprobudilo se dosud v široké veřejnosti porozumění pro význam metapsychologických problémů. Jak tomu také může být jinak při štvaní proti médiím (tím se rozumí hypersenzitivní osoby - pozn. aut.), jak je provádějí různí nám známí vědátoři - zajisté nepotřebuji uváděti jmen." Dále na starostlivé otázky o osud metapsychologie odpovídají například soukromý docent ze spolkové vysoké školy technické v Curychu či profesor fyziky na univerzitě v Oslo. Všichni tito profesoři byli však zároveň redaktory okultních časopisů. Jak je vidět, už tehdy existovali technici, přírodovědci a jistě i lékaři, kteří emigrovali z exaktních věd do světa okultního, kde je jaksi volněji.


Jak jsme v předchozím textu ukázali, okultismu v médiích se na českém území v dobách demokracie nepřálo. Duch doby preferoval rozum, vědu, techniku. Spiritistické časopisy živořily na okraji společenského zájmu, měly nizoučký náklad a jepičí životy. Takže totalitní doby, které pak přišly, neměly co potlačovat. Představa „přerušené souvislosti“, za niž mohou podle „záhadologů“, léčitelů a senzibilů především vědu propagující komunisté a jejich pokračovatelé – skeptici -, je jedním z mnoha mýtů, kterými se dnes okultisté ohánějí. Paravědy si na nepřízeň v dobách komunismu stěžovat nemohou. Je sice pravda, že spiritismus nebo třeba homeopatie a jiné duchovní paranormální aktivity v dobách „vědeckého“ komunismu trpěny nebyly, ale na druhé straně rozkvetla do mimořádné šíře psychotronika, rozmnožili se senzibilové a výborně se dařilo pavědám v biologii. Média se na propagaci těchto názorů samozřejmě podílela. A pokud jde o lidové léčitele, i ti byli tolerováni, protože je často vyhledávali straničtí funkcionáři.


Jak je tomu dnes

Co se v médiích v oblasti propagace různých mágů, léčitelů a jejich praktik děje dnes, nemá v moderních českých dějinách obdoby. Mnohé nasvědčuje tomu, že stejná situace je i v dalších státech, o USA nemluvě.

Novináři se zřejmě domnívají, že „vše je možné“, „anything goes“, papír snese vše a hlavním smyslem médií je bavit i za cenu mystifikací, fantazií a lží. Je možné, že publikování příspěvků s iracionální tematikou v médiích souvisí s tím, že lidský život je povrchnější a hodnoty se relativizují. Lví podíl na této atmosféře má komerční televize, která nevybíravého diváka, a těch je většina, zahrnuje brakem, líbivou lží reklam, krvavými, stupidními a nereálnými fantasmagorickými příběhy. Nejen u nás, ale na celém světě komerční televize oslovuje a někdy i provokuje, co je v lidech nižšího, povrchnějšího a hloupějšího. Komerční televize dnes nejen reflektuje, ale vytváří a znetvořuje ducha doby, modeluje nenápadně cítění a priority milionů. Obávám se, že tváří v tvář takové moci jsou skeptici, kteří si nebezpečí této situace uvědomují, téměř bezmocní.

Svět paranormality a svět lidí, kteří jím žijí, bývá nepřijatelný nejen pro člověka vědy a pro jedince s kritickým myšlením, ale i pro lidi solidní, jaksi přirozeně důstojné, jimž se příčí lži a bohapusté plácání zjevných hloupostí. Je to zvláštní svět laciných žvástů a lehkověrných osob, které potřebují materiál pro svou fantazii a nemají často schopnost odlišit fakta a realitu od lákavého fantazírování. Ve své vlastní redaktorské práci jsem měla mnohokrát příležitost do tohoto světa nahlédnout. Žila jsem v té době, jako redaktorka bulvárního Blesk magazínu, v samém středu paranormality a pochopila jsem, proč je tato sféra pro média tak přitažlivá. Viděla jsem, že novinářská práce může být kromě jiného i tonutím ve slovech, myšlenkách, v předkládaných pravdách. To je materiál, s nímž se pracuje, a záleží pouze na redaktorech, resp. vedení a také na prioritách média, jaké informace se čtenář, divák či posluchač dozví. A protože dnes je snahou mnoha časopisů a pořadů především bavit a o nosná a zábavná témata je nouze, přišla jako na zavolanou vlna módního esoterismu.

Proto se senzibilové, kartářky, jasnovidci, psychotronici, léčitelé, astrologové, okultisté a "záhadologové" u nás rychle stali oblíbenými mediálními hvězdami. Zábavné, společenské, bulvární, ženské a někdy i tak zvaně seriózní časopisy a pořady žonglují s negativní a pozitivní energií, spekulují o kontaktních setkáních s mimozemšťany nebo s duchy, o geopatogenních zónách, zázračných uzdraveních, vyplněných proroctvích a předtuchách, telepatii, šamanství. Skeptického, racionálního, střízlivého člověka může tato záplava iritovat, znechucovat nebo se jí může pochmurně bavit. Přesto bychom měli vzít v úvahu, že redaktoři a média vycházejí vstříc jisté lidské potřebě. Takové články či pořady, ať už se nám jeví sebehloupější, vycházejí vstříc snění lidské duše po pohádkách a zázracích. Obsahují také iracionální obavy a strach, ale zároveň reflektují psychologickou potřebu je rozmnožovat - což dokazuje mimo jiné obliba hororů.

V pořadu Záhady a mystéria televize Prima se televizní štáb snažil například zkontaktovat zvíkovského raráška. Odtud je už jen krůček k reportáži ze života českých hastrmanů či hejkalů. Potřeba laciného efektu, s jehož pomocí se takové pořady vytvářejí, se prozradila, když do pořadu věnovanému upírům byl přizván zpěvák Daniel Hůlka, který si pěstoval v té době démonický imidž a ztělesňoval na jevišti hraběte Draculu. V té chvíli vyšlo najevo, že pořad není stopováním pravdy, jak moderátor proklamoval, ale jen gulášem kuriozit. Není bez zajímavosti, že pořad z obrazovek zmizel, prý pro finanční nákladnost. Spíš v něm hranice vkusu, přijatelnosti a pravděpodobnosti byla natolik překročena, že měl nízkou sledovanost.

Já osobně jsem poznala především novinářky, které v okultní praktiky, magii, astrologii aj. věří. A nejen to. Pátrají po dalších projevech paranormality, vyhledávají její představitele. Blábolí o těchto věcech téměř ve svatém vytržení, nosí amulety, navštěvují kartářky a o všem píší s nakažlivou spontánností. Druhým typem jsou novináři-cynici, bývají to především muži. Nemají potřebu pídit se po pravdě, stranit rozumu, sbírat fakta. Napíší cokoliv o čemkoliv. Klidně si vymýšlejí. Pohrdají čtenářem, posluchačem, divákem. Kdysi jsem četla v povídce Isaaka Babela zmínku o kuchaři, který pohrdal lidstvem, protože si lidi zredukoval jen na pracující čelisti a žaludky. Tento typ redaktora zase pohrdá mediálními konzumenty. Jak pravil Jan Werich: je naplněn optimismem, že co čtenář to blbec. Novinář-cynik ví, že ať napíše cokoliv, vždy se najde masa lidí, kteří mu uvěří. Bývá jím člověk, který má svou práci přesto rád. Je slušně zaplacena a nebývá namáhavá. On ví, že jde o lži, je do pozadí článku zasvěcen, v duchu se třeba i pochechtává. Příjemci jeho textů jen žasnou, diví se, věří. Jsou to jako u onoho kuchaře pouhé „pracující čelisti“.

Protože veřejnost má už termíny, jako je negativní a pozitivní energie, psychotronické působení, aura atd. svým způsobem „zažitá“, média už ani tvrzení odporující přírodním zákonům nezpochybňují. Naopak, tváří se, jako by šlo o ověřenou skutečnost, a někdy dokonce uvádějí, že celá záležitost je vědecky dokázána. Tvůrci takových příspěvků proto často zneužívají jazyka vědy. Vzniká tak bizarní hatmatilka, jejíž nesmysly může často odhalit jen odborník, z jehož slovníku jsou jednotlivé výrazy vytrženy. Okultisté nebo novináři, kteří o těchto věcech píší, se občas vědy a vědců dovolávají. Tvrdí například, že o jistých jevech dnes už vědci nepochybují, což bývá nehorázná lež, jindy stačí poznamenat, že se tím či oním zabýval ten či onen vědecký ústav a věci nepřišel na kloub, takže ani vědci si s tím nevědí rady, a jev přitom existuje.

Ocitne-li se ovšem člověk poblíž tajemného jevu či osob „obdařených zvláštními schopnostmi“, zažívá mnohdy skutečnost, která je k mediálnímu zpracování módního tématu v naprostém protikladu. Například český lékař Miroslav Munclinger z Jihoafrické republiky, který pracuje v nemocnici města Durbanu, říká o skutečných šamanech, jejichž působení na místní populaci důvěrně zná: „Za šamany a jejich „prací“ se tyčí doslova hory mrtvol. Kromě jiného roznášejí masově AIDS či způsobují sepsi končící smrtí nebo gangrénu s následkem amputace údu, když jedním oštěpem a „na jeden zátah“ provádějí na skupinách chlapců rituální obřízku. Jejich pacienti k nám do nemocnice často přijdou už jen zemřít.“ Tato informace se ovšem ocitla jen v našem Zpravodaji Sisyfa. K českým obdivovatelům a vyznavačům šamanismu se jistě nedostala.

Jednou z příčin iracionálního myšlení lidí je jistě i chybění výchovy ke kritickému myšlení. Málokterý kantor nás dokázal ve škole nadchnout, vtisknout poznávání pečeť dobrodružství. Možná právě vzpomínka na nudu ve školních lavicích žene některé lidi do „vzpoury“ proti „nezáživným školským pravdám“. Představa levitace je rozhodně zajímavější než zákony gravitace, telepatie je úžasnější než zevšednělý telefon, a jasnovidectví je vůbec bezkonkurenční. Na populárnosti iracionálních tvrzení a těch, kteří je šíří (a profitují z něj) se podílí také fakt, že mnozí lidé často nedokáží rozeznat fikci od skutečnosti. Tolik si přejí, aby "to" byla pravda, až se lákavý či vzrušující fenomén pro ně pravdou stává, navzdory do očí bijící realitě. Je to až banální úkaz, známý například z doby, kdy se vysílal seriál Nemocnice na kraji města. Diváci psali do televize a prosili, aby je odoperoval primář Sova (herec Chudík). Zvláště sugestivní jsou sci-fi příběhy. Největší úspěch zřejmě zaznamenal seriál Akta X, který navíc chytře simuloval postupy pátrací žurnalistiky, takže vymyšlené kauzy se tvářily velmi věrohodně.

Přece by nám nelhali?! tkví nejspíš v podvědomí leckterého mediálního konzumenta. Ale pročpak ne? Vždyť přece lhát je tak snadné! A určitě pravdivý je skeptický předpoklad: „Lež je vždy pravděpodobnější než zázrak.“ K šíření iracionality v populaci přispívá i jistý respekt k tištěnému slovu a k médiím vůbec. V lidech se navzdory trpkým zkušenostem z minulého režimu udržuje jakási matná představa, že lhát, blufovat a deformovat fakta v masovém měřítku se hned tak každý neodváží, že to prostě není jen tak. Je to ale mnohem lehčí, než vyprávět nesmysly z očí do očí jednotlivci. Ten má možnost oponovat nebo se nám dokonce vysmát.

Konzumentovi bývají často nabídnuty k věření uchvacující reportáže s ironickým úšklebkem v redakčním zákulisí. Někdejší redaktorka Blesk magazínu, která v článku s nadšením popisovala obskurní kurz tak zvané Silvovy metody kontroly mysli, se mezi kolegy o svých faktických poznatcích a zážitcích z kurzu vyjadřovala s posměšným despektem. Jenže co naplat, čtenáři, posluchači, diváci chtějí své porce nevšednosti, chtějí vzhlížet k jurodivostem - takové je přesvědčení mnohých redaktorů. A dodají jim je dokonce i v případě, kdy oni sami zjistí podezřelé praktiky divotvůrců.

Paranormální, magické a fantastické představy přijímá člověk snadno také proto, že má iracionální myšlení zakotveno ve svých genech. V Asii a Africe promořuje iracionalita život jednotlivců i společnosti odjakživa a bez přerušení, a mnohdy bývá příčinou slepých cest, neúspěchu, společenských katastrof. Na rozdíl od kritického, racionálního myšlení souvisí iracionalita s emocemi a ty jsou podobné ohni. Snadno se vznítí, a masově rozšířené a vzepjaté mohou napáchat nedozírné škody. Jako příklad se nabízejí náboženská masová hnutí, netolerantní, zaslepená, plná emocí, ničení i vraždění, nebo iracionalita totalitních státních ideologií, vystupňovaná emocionální propagandou do oblouznění mas. Mnohý z nás to viděl či zažil na vlastní kůži. S příklonem lidí k iracionalitě počítají i sekty s totalitářskými vůdci. Je těžko pochopitelné, čemu všemu jsou lidé schopni uvěřit a co jsou schopni pro svou víru podstoupit a vytrpět. Od darování svého majetku až po sebevraždu. Iracionalita, fantazírování, zvláštní vidění reality má v lidském životě své místo a hraje roli kladnou i zápornou. Ale naše euroamerická civilizace hospodářsky i kulturně expandovala především zásluhou racionality, kterou kdysi zrodila plodná antika. Náš věk, bohužel, v posledních desetiletích racionalitu v populaci nerozvíjí, spíš ji opouští. Konjunktura pavědy a iracionálních představ zasáhla západní svět v čele se Spojenými státy americkými už koncem šedesátých let. Vzniklo tak pole pro manipulaci stále větším počtem lidí, kteří jsou dychtiví víry téměř v cokoliv.

Se vznikem tzv. západních hodnot, jako je demokracie či osobní svoboda, souvisel však i "objev" kritického myšlení, které úspěšně čelí manipulaci a pošetilým úsudkům i činům. V knize Paula Johnsona Nepřátelé společnosti se dočteme: „Dá se říct, že kultivace kritického myšlení nejen rozšířila lidské obzory, ale málem vytvořila novou lidskou bytost: vedle dogmatického člověka starého světa se objevilo nové stvoření - člověk kritický. V jedné části světa se přinejmenším na nějaký čas porušila tradice, podle níž se uznávaná Pravda předávala v nezměněné podobě. To byl počátek vědecké metody a program pro spojitě se vyvíjející společnost. V tomto rozhodujícím okamžiku člověk neobyčejně posílil své šance na přežití. Řecké intelektuální vzepětí bylo doprovázeno hospodářskými a kulturními úspěchy klasického světa.“ Fakt, že je racionalita a kritické myšlení na ústupu, jak mimo jiné signalizují média, může být jen módním výkyvem, ale také trendem, který by mohl mít pro lidstvo neblahé důsledky.

Já však věřím, že vlna iracionality v médiích i společnosti za čas ustoupí. Záleží ovšem na odpovědnosti vědců a novinářů. Představme si, že by z novin, časopisů, televize a rozhlasu zmizely články a pořady o záhadných jevech, o astrologii, senzibilech, aurách, léčitelích, zjeveních, mimozemšťanech a dalších divotvornostech. Během pěti let by zájem o tato témata viditelně poklesl. Pojďme ještě dál a představme si, že by povstaly šiky popularizátorů vědy a techniky, kteří by psali o divech a záhadách v této oblasti. Pak by se jistě v dohledné době změnil postoj veřejnosti k vědě, ale i k realitě a změnila by se celková atmosféra ve společnosti. A nikdo jistě nepochybuje o tom, že budoucnost lidstva závisí na správných informacích, znalostech a porozumění reálnému světu kolem nás.