Léčí skutečně vzdálené modlení?

V Mladé frontě Dnes byl 23.12.06 publikován článek autorů F. Houdka a E. Bobůrkové s mnohoslibným názvem Opravdu Bůh léčí?, který měl stejně mnohoslibný podtitul Jak přispívá modlitba k uzdravení. Autoři se v článku zabývají v podstatě otázkou vlivu modlení na zlepšování zdravotního stavu nemocných lidí. Přitom v daném článku se pojednává především o vlivu tzv. retroaktivního vzdáleného přímluvného modlení (retroactive remote intercessory prayer). V tomto případě se skupina lidí modlí na dálku a dokonce s časovým odstupem (sic!!) za náhodně vybranou skupinu pacientů s určitým druhem onemocnění (intervenovaná skupina), aby jejich uzdravení bylo snadnější či rychlejší. Tato skupina pacientů je pak srovnávána s jinou náhodně vybranou skupinou pacientů, s týmž druhem onemocnění, za níž se nikdo nemodlí (kontrolní skupina). Autoři příspěvku v MF Dnes se v dané souvislosti odvolávají na dvě studie, jež byly v tomto směru vykonány a měly potvrdit pozitivní vliv výše zmiňovaného modlení na lepší uzdravování pacientů.

První z těchto studií byla provedena Harrisem W. S. a kol. na pacientech koronární jednotky jedné americké nemocnice (Mid America Heart Institute-Cardiac Care Unit, Kansas City, Missouri) a její výsledky byly publikovány v říjnu 1999 v lékařském časopisu Archives of Internal Medicine. Autoři ve studii tvrdí, že ve skupině pacientů za něž probíhalo „vzdálené“ modlení (přičemž modlící se lidé byla skupina křesťanů), se nemocní uzdravovali lépe, než ve skupině, za níž se nikdo nemodlil. A autoři článku v MF Dnes o závěrech studie píšou: „Pomiňme detaily použité statistiky; Omodlovaní se hojili ne sice nějak senzačně, nicméně přece jen o něco líp“. Čtenáři je tak jasně naznačeno, že studie Harrise a kol. skutečně potvrdila pozitivní vliv vzdáleného modlení na zotavování nemocných. Jenže, a v tom je celý problém, právě ony „detaily použité statistiky“, které autoři článku (z jistě pochopitelných důvodů) vynechávají, jsou Achillovou patou zmiňovaného Harrissova výzkumu. Analýza dat z Harrisova výzkumu totiž ukazuje, že žádný statisticky významný vliv na lepší uzdravování v intervenované skupině pacientů tato data neprokazují. Prostě a dobře, to co autoři článku nazývají „o něco líp“ není nijak zvlášť statisticky významné a o nějakém prokázaném pozitivním vlivu výše uvedeného druhu modlení na lepší uzdravování pacientů, nemůže být řeč ani v nejbujnější fantazii (přesvědčivou analýzu nedostatků Harrisova výzkumu ze statistického a obecně i metodologického hlediska nalezne čtenář v článku I. Tessmana a J. Tessmana v březnovém čísle časopisu Skeptical Inquirer z roku 2000).

Druhou studii v problematice vzdáleného modlení, která je zmiňována v článku v MF Dnes, provedl Leonard Leibovici na pacientech s otravou krve v jedné izraelské klinice (Department of Medicíne, Rabin Medical Center v Petah-Tiqva) a její výsledky byly zveřejněny v prosincovém čísle British Medical Journal v roce 2001. Postup byl v zásadě stejný jako u výše uvedené Harrisovy studie: pacienti byli náhodně rozděleni na intervenovanou skupinu, za níž probíhalo vzdálené a časově posunuté modlení a skupinu kontrolní, za níž se nikdo nemodlil. Leibovici výsledky svého výzkumu interpretoval tak, že v intervenované skupině byl průběh nemoci u pacientů statisticky významně lehčí než ve skupině kontrolní. (Zcela absurdní přitom je, že modlení sice probíhalo za pacienty, kteří byli nemocní před čtyřmi až deseti lety, ale přesto mělo mít vliv na uzdravování těchto pacientů. A ještě absurdněji pak zní Leiboviciho „zdůvodnění“ jeho závěrů: podle něj prý totiž není možno „předpokládat, že Bůh je na rozdíl od lidí omezován lineárním časem“.) Autoři článku v MF Dnes jeho závěry opět předkládají čtenáři jako něco, co je skutečně platné. Ovšem data, s nimiž pracoval Leibovici, vůbec nepotvrzují, že by vzdálené modlení mělo nějak statisticky významně ovlivňovat lepší průběh nemoci u pacientů v intervenované skupině. Např. (jak upozornili S. Hettiaratchy a C. Hemsley - viz www.bmj.com/cgi/content/full/324/7344/1037) data o délce pobytu v nemocnici jsou vychýlena abnormálně vysokými hodnotami v kontrolní skupině, což ukazuje fakt, že průměrná délka pobytu byla prakticky stejná u obou skupin, ale maximální délka pobytu v kontrolní skupině je dvakrát taková než v intervenované skupině.. To může vést k tzv. statistické chybě I. druhu (nalézání pozitivních výsledků , které však ve skutečnosti nereprezentují reálné zlepšení a jsou jen matematickým efektem), a to navzdory velkému vzorku pacientů. Takže uzavírat z dat Leiboviciho studie, že existuje skutečný vliv vzdáleného modlení na uzdravování nemocných je (přinejmenším) velmi nejisté.

Nutno říci, že vedle výše uvedených výzkumů Harrise a Leiboviciho, vztahující se k efektům vzdáleného modlení na průběh nemoci u pacientů, byly uskutečněny i další studie. Zmiňme zde nejprve studii J. M. Avilese a kol. , provedenou v USA na pacientech s kardiovaskulární progresí na koronární jednotce nemocnice Mayo Cliníc (Rochester, stát Minnesota), jejíž výsledky byly publikovány v prosinci roku 2001 v Mayo Clinic Proceedings. Další studii pak provedl H. Benson a kol. v šesti amerických nemocnicích na pacientech s bypassem srdce a výsledky byly zveřejněny v dubnovém čísle American Heart Journal v roce 2006. Posledně dvě uvedené studie nepotvrdily vliv vzdáleného modlení na lepší průběh nemoci u intervenované skupiny nemocných pacientů. Je více než s podivem, že tyto studie autoři ve svém článku v MF Dnes vůbec nezmiňují.

Z předchozího vyplývá, že pozitivní vliv vzdáleného modlení na průběh nemoci u lidí nebyl žádnou z výše uvedených studií skutečně prokázán. A není ani divu. Všechny „výzkumy“ tohoto typu jsou totiž od samého počátku „osudově závadné“. A to nejen proto, že porušují veškeré dnes nezpochybnitelně potvrzené principy, na nichž stojí a tak efektivně pracují současná věda a technologie (jako je např. princip, že „příčina předchází účinku“), ale i proto, že zde nejsme v zásadě vůbec schopni zajistit rozdělení daného vzorku pacientů na skupinu intervenovanou a kontrolní. A to z velice jednoduchého důvodu: nikdy totiž nemůžeme zaručit, že se za celý vybraný vzorek pacientů nemodlili vzdáleně i jiní lidé, než ti, kteří se ve výzkumu modlili za intervenovanou skupinu. Vždyť přece lidé ve světě se prakticky denně modlí např. za všechny nemocné na celé Zemi nebo dokonce za zdraví všech lidí na Zemi. Jak potom zaručit, že i za lidi v kontrolní skupině se někdo nemodlil? Zaručit to je vyloučené! Kdybychom tedy chtěli studie o vlivu vzdáleného modlení na uzdravování nemocných brát vůbec vážně, spíše by bylo přirozenější očekávat, že mezi intervenovanou a kontrolní skupinou žádné významné rozdíly nezjistíme (jako to nakonec dopadlo i v případě posledně dvou zmiňovaných studií). Řečeno jednoduše: experiment týkající se vlivu vzdáleného modlení na uzdravování nemocných není možno v principu provést a pokud ho už provádíme, nemůžeme pak přirozeně z jeho výsledků nic vyvozovat, a tím ani nic potvrdit, ani zamítnout.

Závěrem tak lze pouze říci, že provádění „studií“ či „výzkumů“ výše uvedeného druhu je typická pseudověda halená do roucha (zdánlivě) vědeckého experimentu a vědeckých postupů. Tyto výzkumy však nejsou v ničem prospěšné ani vědě ani teologii. Jsou jen naprosto zbytečné.