Vztah mezi lidským myšlením, jazykem a logikou

Je zřejmé, že k typickým rysům lidského jednání patří jeho cílevědomý charakter. Ten odpovídá tzv. smyslovému jednání a na rozdíl od intuitivního (instinktivního) pracuje se schopností člověka představit si cíl své budoucí aktivity a právě v poměru k němu zvolit optimální metody k jeho dosažení. K dosažení takto zvoleného cíle je zapotřebí řešit inkriminovanou, objektivně nastalou situaci takovým způsobem, aby budoucí výsledek řešení odpovídal potřebám jednajícího člověka.

Poznání podmínek, stanovení cíle, nalezení metod k jeho dosažení a výběr optimální metody jsou bezprostředně vztaženy k psychickým procesům. Na základě těchto podmínek člověk shromažďuje informace o na sobě nezávislé skutečnosti (objektivní realitě), ale také o poznávajícím subjektu, tedy sám o sobě. Niterné psychické zpracování informací má množství velmi typických oblastí. Některé jsou součástí mimoracionální sféry, jiné naopak racionální. Iracionální oblast psychických procesů se odvíjí na živelné bázi, jedná se o primární proces myšlení, tedy o emoce. V takovém případě člověk dokáže poměrně úspěšně řešit různé životní situace, přičemž mnohé z nich mají pro zachování existence (života) zásadní význam. Takové psychické procesy lze jen těžko předem definovat, případně zpětně reprodukovat. Bez této oblasti vnitropsychického zpracování informací by byl život příliš „fádní“ a de facto by vymizel například fenomén umění. Tato oblast činí niterné psychické procesy bohatými.

Vedle mimoracionální sféry zpracování informací existuje i její opak, sféra racionální (rozumová). Většina procesů této sféry úzce souvisí s lidskou schopností zobecňování a abstrakce. Jinými slovy umožňuje se odpoutat od iracionálních emocí, které zpravidla deformují potřebné řešení úkolů, vedoucích k cíli. Tomuto stavu říkáme „dysfunkční emoce“. Současně racionální proces umožňuje podrobit své vlastní psychické procesy jakési analýze (autoreflexi). V této souvislosti mluvíme o předpokladech vnitropsychického procesu, které vyúsťují v důsledek. Tomuto procesu od předpokladu vyúsťujícího v důsledek se běžně říká usuzovací proces. Zkráceně se tomuto rovněž říká úsudek.

Disciplína, která se zaobírá dějinami vzniku a vývojem lidského myšlení, se nazývá fylogeneze. Je to právě výsledek této vědní disciplíny, jenž nám sděluje, že vývoj lidského myšlení má bezprostřední vztah k vývoji a rozvoji lidského jazyka. Lze souhlasit s tvrzením, že bez lidského jazyka by nebylo lidské psychiky. Je to totiž právě jazyk, co nás odlišuje od myšlení jiných živočišných druhů. Proto můžeme konstatovat, že rozborem jazykového projevu člověka můžeme usuzovat i na jeho úroveň myšlenkových procesů.

V úsudku se lidé často dopouštějí chyb. Ty lze rozdělit na nevědomé a vědomé. Nevědomé chyby mívají většinou svou příčinu v zmatení úsudku emocemi. Odtud pramení i rozdíl mezi nepravdou a lží. Nepravda je nevědomý úkon v pronášení výroku, kdežto lež je vědomě tvrzená nepravda. Vědomě chybné (nepravdivé) výroky jsou většinou pronášeny za účelem profitovat z důsledku takto proneseného výroku. A právě k posuzování pravdivosti či nepravdivosti jednotlivých výroků vznikla už v době antického Řecka disciplína zvaná Aristotelem (384 – 322 p.n.l) logika. Od doby Filosofových se logika výrazně rozvinula a sofistikovala. Největší rozmach zaznamenala s příchodem scientismu do evropské filosofie, tedy někde zhruba před 160 lety. Pro svoji abstraktní čistotu se pochopitelně odloučila od jiné velmi čisté vědy, kterou je matematika. Moderní logika je úzce spjatá s kybernetikou, respektive umožnila ze své podstaty kybernetice vzniknout. Dnes se vedle výrokové logiky můžeme věnovat formální či subjekt predikátové logice, ale také teorii množin.

Naskýtá se otázka, proč se této problematice věnuji právě na tomto místě. Nechci se pouštět do obsáhlých exkurzů do moderní logiky, ani zastrašovat běžného čtenáře „nesrozumitelnými vzorci“, nýbrž jen poukázat na velmi „hynoucí“ schopnost současné populace logicky myslet. Ačkoli nemám nic proti mimoracionálnímu procesu myšlení, osobně představuji zhruba pětiprocentní část světové populace typu ENTP, tedy extrovertního intuitivního empatického typu, u něhož převažuje myšlení nad cítěním, leč přesto INTUITIVCE, přesto mám před logickým myšlením respekt a snažím se ho aplikovat ve svém běžném životě. Proto mne velmi irituje, když někdo „mluví dřív, než myslí“. Tímto neduhem trpí nejen adolescenční část populace, ale i lidé dospělí a co víc, jedinci s vysokoškolským vzděláním. Shodou okolností k tomuto projevu často tendují lidé s humanitním vzděláním, tedy ti, kteří by měli dbát o čistotu projevu lidské společnosti. Logickému myšlení se také občas říká „inženýrský úsudek“. Pro lepší pochopení rozdílu mezi oběma zmíněnými způsoby vnitropsychických procesů uvádím příklad:

„Ve vagónu rychlíkového vlaku sedí dvě skupinky mladíků. Jedna skupinka jsou studenti společenských oborů na UK a druhá je složena z budoucích inženýrů ČVUT. Zatímco studenti společenských disciplín mají každý svoji jízdenku, inženýři mají jen jednu dohromady. Když zdálky zaslechnou průvodčího, odeberou se všichni budoucí inženýři na WC a humanitní inteligence zůstane na svých místech. Průvodčí vidí na WC cedulku obsazeno, zabouchá na dveře, pod nimi se objeví jízdenka, on ji označí a postupuje do vagónu, kde pokračuje ve štípání jízdenek. Na zpáteční cestě si „filosofové“ zakoupí jen jednu jízdenku a inženýři žádnou. Když se blíží průvodčí, všichni „magistři“ se odeberou na WC. Po chvíli jeden z inženýrů zabouchá na dveře WC a zvolá: „Kontrola jízdenek!“. Když ji podsunou pode dveřmi, inženýr ji vezme a odejde za svými soudruhy na druhé WC. *“

Na tomto poněkud groteskním případě si lze poměrně dobře ilustrovat rozdíl mezi smyslovým a intuitivním myšlením. Nicméně jsem dalek generalizování, avšak nejen mezi svými studenty ale i kolegy tento rozdíl pozoruji stále markantněji. Nejvíce mne tato logická insuficience dráždí u právníků, kteří by měli využívat metody minimálně výrokové, respektive formální logiky coby svůj pracovní nástroj. Avšak… Samostatnou kapitolou jsou politikové. Ti jsou většinou pod vlivem primárního procesu myšlení a kvalita jejich myšlenkových procesů plně koresponduje s jejich verbálními projevy. Nemám na mysli jen interpelace či jednání při plenárním zasedání Poslanecké sněmovny nebo Senátu Parlamentu, ale i jejich veřejná vystoupení ve sdělovacích prostředcích, zejména těch audiovizuálních. Zjevně si nejsou vědomi toho, že tvorba formulí (dobře utvořené věty) se řídí striktními pravidly. Těmto pravidlům se běžně říká „pravidla formace“. Pomalu si zvykáme, že namísto formulí létají vzduchem nahodilé posloupnosti symbolů. A co víc, přikládáme jim jakýsi „samo-zřejmý“ význam, ba dokonce jsme svědky zdlouhavých rozborů takových floskulí (bezobsažný výraz).

Přestože jsem deklaroval, že se nechci pouštět do výkladu základů logiky, nemohu si odpustit alespoň minimální poučení. Je směřováno zejména těm, kteří nás chtějí nonstop přesvědčovat o „své pravdě“. Výrokem nazýváme větu, která je buď pravdivá nebo nepravdivá. Výrok nemůže být současně pravdivý i nepravdivý. Pravdivostní hodnota je buď jedna nebo druhá. Pakliže chceme ověřit pravdivost výroku, nazýváme tento úkon verifikací výroku. Ale jestliže chceme ověřovat jeho nepravdivost, pak hovoříme o falzifikaci výroku.

V posledních dnech jsem nabyl dojmu, že například v české politice se každý jeden politik snaží o falzifikaci výroků svého politického protivníka. Nicméně je nutné podotknout, že tyto snahy probíhají bez znalosti a následné aplikace pravidel takového logického procesu. Navíc zarážející je ta skutečnost, že jsme-li svědky permanentní falzifikace výroků, potom lze předpokládat jako samozřejmou „NEPRAVDIVOST“ všech výroků českých politiků. A protože se jedná o všestranný souboj politických stran, potom z toho lze logicky vyvozovat TOTÁLNÍ NEPRAVDIVOST VÝROKŮ českých politiků napříč politickým spektrem. Zbývá si jen položit otázku, zda se jedná o nepravdivost vědomou nebo nevědomou. Každopádně, jak jsem již uvedl výše, rozborem jazykového projevu člověka můžeme usuzovat i na jeho úroveň myšlenkových procesů. A to se vztahuje i na tzv. akademickou či vědeckou obec. Existují i případy, kdy se z jakési polovědeckosti používáním rádoby odborných termínů snaží její nositelé budit dojem vědeckosti. To je jedno z nejhorších zel, jichž se můžeme dopustit vůči vědám (včetně filosofie), neboť takový postup odrazuje od zájmu o skutečné vědy jak širokou laickou, tak i mezioborovou odbornou veřejnost. Tudy cesta nesmí vést!


* Citace z knihy: Marek Matějka, Pavel Vidlař, Vše o přijímacím pohovoru, druhé vydání, Grada, Praha, 2007, str. 186, ISBN: 978-80-247-1972-6