Arnošt Vašíček a Kodex Gigas neboli Ďáblova bible

Kdysi ctihodný téměř populárně vědecký časopis 100+1 býval za minulých let často jedinou osvěžující studnicí zajímavých informací ze světa poznání. Lidé ho četli a čtou, protože se tam, jak doufají, dovědí něco seriózního o světě, přírodě a památkách minulosti. Poslední dobou se sice časopisu podařilo „vstát z mrtvých“ podobně jako některým jiným tradičním českým časopisům, ale má to i svůj rub.

V časopise se pravidelně objevují články Arnošta Vašíčka, který se pokládá za odborníka na všechny záhady světa. Typickou ukázkou jeho práce byl článek o tzv. Ďáblově bibli, který je jen shrnutím hlavních „myšlenek“ celé nové knihy Arnošta Vašíčka „Tajemství Ďáblovy bible“ se zajímavými podtituly: „Nastaly poslední dny lidstva?“ a „Proroctví ukryté v nejpodivnější knize světa“, kterou vydalo nakladatelství Mystery Film v Ostravě v roce 2007, u příležitosti výstavy tohoto rukopisu v Národní knihovně.

Záhada vyobrazení ďábla
Pan Vašíček se snaží dělat záhadu ze všeho. V popisce tvrdí (bez jakýchkoli dalších informací), že „podoba pekelníka neodpovídá obvyklému ztvárňování satana“. Chtěl bych se ho zeptat, kolik vyobrazení satana ze středověkých rukopisů zná či viděl, a v čem se ten v Codexu Gigas od nich liší. Jaké prvky má navíc proti jiným vyobrazením, případně jaké prvky mu chybí? Chtěl bych se ho zeptat, jak vlastně má vypadat „správné“ a „obvyklé“ znázorňování satana ve středověku. Patrně je velký znalec středověké ikonografie a umění, protože já sám nevidím ve zobrazení ďábla v Codexu Gigas nic neobvyklého. Jsem ale jenom historik a archivář, nemohu rozumět všemu a dám se rád poučit.

Ještě dobře, že nejsem také restaurátor, protože by mi vlasy vstávaly hrůzou na hlavě nad představou pana Vašíčka, „co bychom asi spatřili, kdybychom pergamen lehce nahřáli nebo potřeli patřičným chemickým roztokem? Nejsou tyto nepochopitelně prázdné strany popsány neviditelným inkoustem, barvou, kterou za normálních podmínek nelze rozpoznat?“ Pergamen, který bychom lehce nahřáli (už teplota 25 stupňů C je pro starý pergamen strašným teplotním šokem), by se možná natrvalo zkroutil a došlo by k nevratným škodám. A používání nějakých roztoků je naprosté šílenství. V moderní době existuje infračervená a ultrafialová fotografie a různé postupy, jak odhalit vybledlé či vymazané písmo rukopisu, ale nikdy se nepoužívají žádné roztoky. To se dělalo v pravěku průzkumu rukopisů někdy za zdatného chemika Sherlocka Holmese.

A tak doufám, že tento článek nebude přeložen do švédštiny a nedoví se o něm v Královské knihovně ve Stockholmu, protože by nám možná rukopis předčasně vzali, když u nás může někoho jenom napadnout, že bude listy pergamenu nahřívat nebo natírat nějakými chemickými roztoky jen proto, že trpí utkvělou představou, že ve středověku s oblibou používali neviditelný inkoust k zapisování „tajných magických formulí“.
Ve středověku, například v 13. století, neměli ještě potrhlí blázni, kteří by snad zapisovali nějaké magické formule, potřebu psát neviditelným inkoustem. Vždyť kdo kromě nich, tj. mnichů v klášteře, vlastně tehdy uměl číst, a kdo se k takové knize někdy v životě dostal? Představa o neviditelných inkoustech ve středověku je naivní a hloupá.

Záhada tajného písma
Už jsem se zaradoval, že uvidím nějaké tajné písmo, když v popisce obrázku stálo: „Úvod Magické knihy Michaela Scota je psán tajným písmem.“ Tajná písma jsou vždy vítanou rekvizitou záhadologů. Ovšem k této popisce je reprodukován výřez z Ďáblovy bible, která vůbec není psána tajným písmem, ale normální latinskou abecedou (pro zájemce podotýkám: reprodukce tajného písma je ve Vašíčkově knize, ale netěšte se předčasně, je to jen zkomolené arabské písmo).
Pozoruhodný je ovšem autorův logický skok, když se odpoutal od Codexu Gigas a najednou píše o Michaelovi Scotovi z Irska. Ani v nejbujnější fantazii by žádného historika nenapadlo Scota a ďáblovu bibli spojovat. To ovšem nebrání záhadologovi to udělat, a to na základě pouhých nadhozených a nesmyslných otázek: „Pokud je Ďáblova bible skutečně plodem magie, kdo vykonal potřebný rituál?…“ (Proboha, proč by měl být středověký rukopis bible a dalších běžných naučných a literárních spisů plodem magie? A proč by měl někdo konat nějaký nespecifikovaný rituál?)
„Nevíme o nikom, kdo by u nás něco takového dokázal na počátku 13. století. Na dobu alchymistů a velkých zasvěcenců země Koruny české teprve čekaly…“
(Opět proboha, proč by „něco takového“, tedy napsat opravdu velký rukopis, nikdo u nás na počátku 13. století nedokázal? Copak k tomu je potřeba „zasvěcení“ a alchymie 16. století? Ale ve skutečnosti je to logický úkrok stranou, aby se pan Vašíček dostal od Codexu Gigas, v jehož obsahu a smyslu není příliš kovaný, k něčemu, co dobře zná, totiž k pohádkám o slavných čarodějích a „zasvěcených“.)
„Uniklo pozornosti historiků nějaké přísně tajné bratrstvo či osamělý, ovšem naprosto výjimečný mág, nebo jde o dílo někoho zvenčí?“

Ach ano, středověk se podle představ záhadologů, skládal ze samých tajných bratrstev, která tahala za nitky všech událostí. Nic závažného nevzniklo například bez templářů (o nichž samozřejmě záhadologové vědí všechno). Velké rukopisy zhotovovali přece výjimeční mágové, kteří vytvářeli i golemy a kradli kouzlem pokrmy ze stolů různých panovníků pro sebe a své hosty a prováděli spoustu jiných kejklů. To je to, čemu záhadologové rozumějí a jak podle nich vypadal středověk. A samozřejmě, protože v Čechách nebyli mágové takového formátu (a tak přízemní myšlenka, že by Codex Gigas prostě napsal benediktinský mnich v obyčejném podlažickém klášteře asi za deset let pilné práce je záhadologovi ze srdce odporná), muselo jít „o dílo zvenčí“.

A tím byl logický úkrok stranou dokončen. Teď už nemusí pan Vašíček psát o Codexu Gigas, kterému nerozumí, ale o jistém mágovi Scotovi, kterému rozumí mnohem lépe. Ovšem podivuje se, proč se Scot někdy píše Scott. Je to pro něj jistě podezřelá okolnost, ale kdyby věděl, že i Kolumbus se psal mnoha způsoby, nejčastěji jako Colón, ale i Colombo a jinak, nebo že se teprve na základě převažující podoby podpisu shodli historikové na tom, že správně budeme psát Dietzenhofer, ačkoli existuje nejméně šest variant tohoto jména, pak by ho to nepřekvapovalo. Není na tom nic divného, vždyť ještě v 18. a 19. století, ba i ve dvacátém století docházelo ke změnám jmen na základě různého pravopisu, ale vždy se jednalo o totéž jméno. Prostě ještě neexistovaly občanské průkazy, matriky a předpisy Josefa II. či pozdější úřední regule o závazném pravopisu jmen podle matričních zápisů, takže se Scott mohl psát klidně jako Scot a nikomu to nepřipadalo divné. Kromě záhadologů, kterým vždy připadá divné všechno.

Záhada rukopisu písaře
„O autorovi tohoto jedinečného díla neexistuje jediný doklad,“ píše pan Vašíček, a doufá, že tím podnítí nádech tajemna a záhadna u svých čtenářů. O něco dříve totiž již napsal: „Co ho ale vedlo k tomu, aby své jméno zatajil?“ (rozumí se středověký písař kodexu).
Ono se to dobře píše, čte a prodává. Jakoby ten, kdo své jméno zatají, a o kom neexistují žádné písemné doklady, byl přímo dokonalým objektem záhady.
Pan Vašíček ovšem svým čtenářům neřekne (nebo to snad neví?), že ve středověku se písaři do knih, které opisovali nebo dokonce sepisovali, nepodepisovali, a jen výjimečně vzácně se našel nějaký (na středověké poměry) velmi ješitný písař či autor, který své jméno naopak prozradil a někam do knihy či miniatury zakomponoval. Vašíček ovšem čtenářům neřekne (nebo to snad neví?), že ve středověku neexistovaly ani matriky a rodné listy, ani občanské průkazy a soupisy obyvatelstva, a že tedy prakticky o nikom (kromě pár panovníků, šlechticů a vysokého kléru a pár výjimek) neexistují žádné písemné doklady. „Jediný doklad“ zajisté neexistuje pro všechny vaše prapradědečky z 16. století (nejste-li snad šlechtici starého rodu), natož ze století 13. (nejste-li snad Přemyslovcem). Jsou snad proto naši předkové, o nichž neexistuje „jediný doklad“ osobami záhadnými a podezřelými? Odpovím oblíbenou otázkou záhadologů na konci odstavce: Jestliže ano, proč?

Logicky si pan Vašíček odporuje, když na jednu stranu píše o „minimálně dvaceti letech“ pro napsání kodexu a na druhou stranu bájí, „jakoby byl stvořen /tj. rukopis/ v jednom vrcholném okamžiku, jedné tajuplné noci“ a dokládá to údajným záhadným rukopisem písaře, „který je výjimečně vyrovnaný a pozoruhodně stejný, jakoby jeho pisatel nikdy nebyl hladový a unavený, nesužovalo ho horko či chlad, neprojevovala se na něm nemoc nebo stáří.“ – To je zajímavá představa, pan Vašíček si zřejmě myslí, že písař psal rukopis, i když byl hladový (jakoby se snad nešel najíst, když měl hlad), že písař psal rukopis, i když byl unavený (jakoby se nešel vyspat nebo projít, když už ho to unavovalo), jakoby písař psal rukopis v mraze i parném létě (jakoby si nemohl v zimě zatopit, aby se při psaní ohřál), jakoby musel psát a psát, i když ho přepadla chřipka či rýma. Snad si pan Vašíček představuje, že písař skutečně psal knihu z trestu, a nesměl ani na chvilku přestat. Kdyby tomu tak bylo, pak by snad pan Vašíček očekával, že písmo bude stále roztřesenější a roztřesenější, až na konci odstavce by písař připsal: „omlouvám se za ten rukopis, mám horkou nemoc a skoro už neudržím brk v ruce. Požádal jsem otce opata, abych mohl chvilku přestat a jít si do apatyky koupit paralen, ale zatím jsem nedostal svolení. A tak nevím, zdali své dílo vůbec dokončím….“ A najednou by následovaly zase odstavce psané úhledným písmem poté, co se ubohý mnich uzdravil…. Ano, tak by tomu zřejmě bylo ve středověku v představách pana Vašíčka (a oněch hollywoodských filmů, které jsou v článku zmiňovány). Ale takhle středověk nevypadal.

Nevím, jak by se na rukopise písaře Codexu Gigas mělo projevovat stárnutí písaře, když nejdelší odhady historiků mluví o dvaceti letech, během kterých vznikl, novější odhady spíše o deseti letech práce. Ovšem v záhadologickém článku se musí napsat „minimálně dvacet let“, aby to lépe působilo.
Jestliže má někdo dobrý a vypsaný rukopis, není divu, že píše pořád stejně a vyrovnaně mnoho let, protože je prostě profesionální písař. Kromě toho, stálost rukopisu je základem i dnešního písmoznalectví, grafologie, a na stálosti rukopisu stojí i právní platnost našich podpisů. A to jsme všichni jen amatérští písaři.
A tak se panu Vašíčkovi „zdá, že celý spis vznikl ve velmi krátkém časovém limitu“. Ať pan Vašíček konkrétně řekne, v jakém časovém limitu, a jakými vědeckými postupy tento limit určil, na základě čeho to smí tvrdit. Jinak je to jen plácnutí do větru, bez jakýchkoli znalostí či poznatků. A co se zdá, je sen.

Záhada hollywoodských démonických monster
„Do několika z mnoha iniciál se spirálovitým motivem je vklíněna vychrtlá postava démonického zvířete připomínajícího psa či vlka. Do takového monstra bývá vtělen satan v hollywoodských hororech. Jinde se plazí netvor s děsivou tlamou a krátkými předními končetinami. Jeho tělo ale nemá nohy, ukončuje ho dlouhý hadí ocas. Co tím autor zamýšlel, se lze jen dohadovat. Byl tento detail přehlédnut, nebo nikoho z badatelů neudivuje, že těmito nestvůrami se jen hemží celostránková iniciála L, kterou začíná Nový zákon? Proč právě tak je vyzdobeno první písmeno listiny o rodu Ježíše Krista?“

(A k obrázku detailu této miniatury:) „Proč právě na počátku Nového zákona, v prvním písmenu o rodu Ježíše Krista, jsou vyobrazena černá zvířata a hadovité nestvůry?“
Úroveň tohoto hororového líčení pana Vašíčka skutečně odpovídá divákům hollywoodských škvárů, či návštěvníků pouťových zámků hrůzy, ale nemá nic společného se středověkem, ani s tímto konkrétním rukopisem. Pan Vašíček vznáší jakoby provokativní otázky, ale neodpovídá na ně. Ovšem otázky jak známo, se kladou až poté, co máme dostatečnou vědomost o tom, na co se ptáme, a chceme se dovědět něco více. Teprve pak mají tyto otázky smysl a je možno na ně logicky odpovídat. Ale pokusme se předpokládat, že pan Vašíček logicky uvažuje a svá tvrzení také přesně, korektně a výstižně slovně vyjadřuje, což je podmínka jakékoliv logické diskuse. Pak ovšem musíme mít k jeho výkladu mnohé výhrady.

Ono někomu lépe zní, když se řekne „celostránková iniciála“, protože pro člověka neznalého skutečnosti tím vznikne jakýsi dojem výjimečnosti, jakoby taková iniciála byla v celém kodexu mimořádná. Celostránková miniatura či iniciála znamená, že malba pokrývá naprostou většinu plochy celé stránky. A v tomto směru iniciála L není v celém rukopisu nijak výjimečná. Je stejně veliká jako např. jiné iniciály na počátcích evangelií, a zaujímá jen jednu polovinu stránky na výšku. Ve skutečnosti jsou v Codexu Gigas jen dvě celostránkové miniatury, a to Město Boží a Město ďáblovo na oné často reprodukované dvojstraně.

Dále, ona zvířata nejsou černá ani temná. Ať mi pan Vašíček ukáže jediného černého dráčka v rukopise. Na reprodukovaném detailu (i jinde v rukopise) jsou tato zvířátka ve veselých hnědých odstínech, ladících s veselými barvami středověkých miniatur, plných světla a zlata. Dále, tato zvířátka nejsou (ve srovnání s jinými rukopisy a jejich miniaturami) vůbec četná, ani se to jimi v Codexu Gigas „nehemží“, jak by pan Vašíček rád. Je jich tam jistě několik a zajímavé je, že pan Vašíček si všímá jen dráčků a psů (snad by mohl kromě hollywoodských filmů na podporu svých tvrzení citovat i Harry Pottera a neblahé zjevení smrtonoše), ale nevšímá si například bílých holubiček, jimiž se to „hemží“ v „celostránkové“ miniatuře F na počátku evangelia sv.Lukáše. Nepochybně podle výkladu pana Vašíčka je holubice asi ďábelské stvoření, vyskytující se v hollywoodských hororech a proto znázorňuje ďábla a je s podivem, že si toho dosud nikdo z oficiálních historiků nevšiml a nepozastavil se nad tím. Vždyť je to tak udivující!
Další hnědí psíci se ornamentálně a symetricky zakusují do rostlin v „celostránkové“ iniciále I na začátku evangelia sv.Marka. Proč nad tím dosud žádný historik nezůstal v údivu stát? Opět jiní (bohužel zase jenom hnědí) psíci se rozverně zakusují do úponků v „celostránkové“ iniciále F na počátku První knihy Samuelovy (ve Vulgátě se jí ovšem říkalo První Královská). Ani nad tím se nikdy nikdo kromě pana Vašíčka nepozastavil.

Vrcholem démonických bytostí v Ďáblově bibli je ovšem vyobrazení démonického monstra veverky, jak louská oříšek nad iniciálou I na začátku biblické knihy Ester. Před ní blednou i hollywoodské příšery, a proto Ďáblova bible skutečně musí být „plodem magie“, ovšem je otázka, „kdo vykonal potřebný rituál? Nevíme o nikom, kdo by u nás něco takového dokázal na počátku 13. století.“

To jsou opravdu závažné otázky české historie, které si kupodivu nikdo z českých historiků kromě pana Vašíčka neklade. Asi proto si je neklade, aby nevypadal jako idiot (tedy rozuměno český historik. Pan Vašíček má nepochybně takové znalosti 13. století a magických rituálů – na rozdíl od nás -, že si tyto otázky jistě klade právem. Vždyť si na ně i sám umí odpovědět – opět na rozdíl od nás ostatních, kteří na nesmyslnou otázku neumíme dát nic jiného než nesmyslnou odpověď.).

Pan Vašíček zřejmě nezná žádné další středověké rukopisy, v nichž se to různými dráčky v miniaturách a iniciálách skutečně jen „hemží“. Hemží se to samozřejmě i různými gryfy a fantastickými i reálnými zvířaty. Pan Vašíček zřejmě neví, že tito dráčci byli oblíbenou dekorací a jejich používání (stejně jako používání různých rostlinných a zvířecích prvků v miniaturách) nemělo povětšinou žádný přímý vztah k textu. Tito dráčci jsou ovšem všechno možné, jen ne monstra. Jsou často roztomilí, hraví a neškodní, a nic nás nenutí chápat je jako projev magie a satanismu. O dracích ve středověkém umění existuje odborná literatura, některé knihy vyšly i v češtině.

A není vůbec divné, že někteří draci mají jenom dvě nožičky místo čtyř, jak bychom předpokládali podle srovnávací anatomie a Darwinovy teorie vývoje živočichů ze společných předků. Také nám přece není divné, že čtyřnohý drak má navíc ještě křídla, když právě to naprosto odporuje vývojové anatomii. Je to prostě tak, že středověký miniaturista mohl draka namalovat, jak chtěl a jak se mu líbilo, či jak to viděl namalováno jinde.

A zřejmě se ti dráčci ve středověku líbili, vždyť miniaturista pracoval na zakázku objednavatele, a když ten si přál, aby knize byli také nějací roztomilí dráčci, tak je tam prostě namaloval. Možná je v tom nějaký skrytý estetický gen, protože i dnešním dětem se přece líbí dráčci a draci, ještěři a tyranosaurové. Jako miniatury jsou jistě roztomilí.

Navíc se už přišlo na to, že ani postava skutečného draka (pro středověkého člověka byl okřídlený drak či had reálnou bytostí, která někde skutečně žije, a se kterým například bojoval sv.Jiří - ostatně hlavu tohoto draka měl Karel IV. na Karlštejně mezi relikviemi /existuje dodnes, je to ovšem hlava nilského krokodýla/) neměla vždy negativní charakter. Tak například bájná prabába rodu lucemburských hrabat (a tedy i našich Lucemburků), dobrá víla Meluzína, se proměnila v hada či draka s nožičkami a křídly, ale nadále prokazovala dobrodiní svému rodu, nebo upozorňovala na blízkou smrt jeho členů. Zjevovala se členům rodu jako později na zámcích různé bílé paní. Symbol draka používal Jan Lucemburský a později i Zikmund Lucemburský. A vůbec se nemuselo jednat o zlou démonickou bytost.

Zvláště písmeno S svádělo k tomu, aby bylo znázorněno pomocí dvojitě prohnutého hada či draka. Přímo ukázkový drak je vyobrazen v evangelistáři z 12. století, známém jako Nitriansky kódex. Vyobrazení tohoto draka ovšem (zatím, bohužel) ještě nevyprovokovalo žádného záhadologa formátu pana Vašíčka, aby o této podivné záhadě napsal knihu jako o Ďáblově bibli. Ale co není, může být, vždyť kolik záhadných souvislostí se může skrývat ve spojení tohoto draka se zde uvedenou řečí Ježíšovou z evangelia sv.Jana: „Kdo mě miluje, zachovává má přikázání…“.

Každopádně to musel být buď „zasvěcenec“, nebo kacíř, nebo alespoň templář (což jsou oblíbené postavičky záhadologů), kdo se odvážil vložit své skryté poselství do tohoto rukopisu, aby ho nikdo neodhalil, teprve záhadologové 20. a 21. století, kteří všemu rozumějí, aniž by museli studovat dějiny umění, dějiny středověku a jiné zbytečné vědy.