Zasady a principy vedecke metody

Vedecka metoda se vyviji jiz radu staleti a dnes nabyla pomerne ustalene formy. Zcela formalizovan je zpusob zverejneni vedeckych vysledku.

Deje se tak temer vyhradne publikacemi ve vedeckych casopisech, jejichz pocet je opravdu imponujici - cini vice nez sto tisic titulu. Podstatnym rysem vedeckeho casopisu je recenzovani vsech prispevku. Vyjimecne se o recenzi postaraji primo clenove vedecke rady; mnohem beznejsi je vsak zadani recenze nezavislemu odbornikovi ci vice specialistum mimo okruh redakcni rady. Vyber vhodnych recenzentu patri ke klicovym uloham redakcni rady - na jejich kvalite totiz do znacne miry zavisi vedecke renome casopisu. Casopisy s prilis benevolentnim recenznim rizenim nemivaji v odbornem svete valnou povest. Stejne by vsak neuspely casopisy, kde by recenzni rizeni probihalo zaujate, kde by recenzenti porusovali etiku napr. zneuzitim informaci, k nimz se dostali drive nez vedecka verejnost, ci dokonce kde by si recenzent novy vysledek autora prisvojil.

Recenzenti ovsem nejsou ani andele ani neomylni, takze se prilezitostne stava, ze odmitnou praci, ktera je ve skutecnosti dobra. Moudre redakcni rady celi tomuto riziku objednavkou nezavislych posudku zejmena v pripade, kdy autor vytky recenzenta vehementne odmita. Autor se muze ucinne branit take tim, ze rukopis odmitnuty v jednom casopise nabidne jinde: prakticky ve vsech oborech vedy vychazeji prinejmensim dva, tri a vice srovnatelnych mezinarodnich casopisu.

Dnes existuje docela objektivni metoda srovnani kvality vedeckych casopisu pomoci tzv. impaktniho faktoru. Ten v podstate rika, kolik citaci jedne publikovane state se v danem casovem obdobi objevi v ostatnich scientometricky sledovanych casopisech. Tuto scientometrii publikuje Ustav pro vedecke informace ve Filadelfii v USA. Ustav tez pravidelne vydava rozsahlou periodickou publikaci - obavany lec respektovany Science Citation Index, kde jsou uvadeny citace vsech praci, publikovanych v casopisech s dostatecnym impaktnim faktorem, pro vsechny spoluautory dane prace. Tak lze scientometricky hodnotit (byt s pochopitelnymi omezenimi) vedeckou produktivitu jednotlivcu, vedeckych tymu, vysokych skol ci vyzkumnych pracovist kdekoliv na svete.

V pocitacove ere neni proto nijak obtizne overit si alespon orientacne vedeckou kvalitu kazdeho badatele napr. porovnanim jeho citacniho ohlasu s jinymi odborniky stejne ci pribuzne specializace kdekoliv na svete. Nejde samozrejme o zadne hnidopisstvi, kde bychom snad mohli dospet k zaveru, ze pracovnik s rekneme 15 citacemi rocne je kvalitnejsi nez ten, kdo ma tech citaci napr. 8. Nicmene jestlize nektery badatel vykazuje po delsi dobu mene nez jednu citaci rocne, je to pro jeho zamestnavatele duvod k zamysleni. Naopak ten, kdo ma v prumeru vice nez 50 citaci do roka (toto ciselne minimum ponekud zavisi na rozsahlosti oboru), je s nejvetsi pravdepodobnosti vedecka hvezda, kteremu sotva hrozi nezamestnanost. Nesmirnou prednosti scientometrie - alespon v nasich domacich pomerech - je okolnost, ze vysledky nelze zkreslit ci ovlivnit protekci nebo utvorenim nejakeho kladnu ci nedejboze vedecke mafie. Je prakticky vyloucene, aby se do impaktovaneho casopisu dostala vylozene slaba prace, a aby nekdo ziskal citacni ohlasy nepravem, treba na zaklade osobnich konexi. To by musel zkorumpovat vetsinu svych kolegu vsude na svete.

Vedci samozrejme zverejnuji sve vysledky tez na konferencich ruznych urovni a rozsahu, obvykle prostrednictvim ustniho referatu nebo tzv. vyvesky (posteru). To ma smysl pro aktualni vymenu informaci, nicmene s ohledem na omezene moznosti predchozi recenze takovych prispevku se stejne ocekava, ze zavazne ustne ci vyveskove zverejnene vysledky budou dodatecne publikovany jiz naznacenym postupem v impaktovanem casopise.

Kazdy obor ma dnes casopisy patrici do vrcholne tridy a dale pak casopisy se slusnou lec kolisavou urovni, popripade casopisy vicemene obskurni. Ctizadosti kazdeho vedce je publikovat zavazne prace v prvotridnim casopise a standardni prispevky v casopisech s alespon prumernym impaktnim faktorem. Lide jen trochu dbali sve vedecke povesti se vyhybaji zverejnovani svych praci v pochybnych casopisech a nerecenzovanych jednorazovych sbornicich. Velmi podezrele jsou pak vsechny publikace, vydane vlastnim nakladem - tam totiz obvykle recenzni rizeni chybi nebo je zcela nedostatecne.

V posledni dobe se nektere vedecke casopisy vydavaji v elektronicke verzi a jsou pak pristupne velmi rychle po pocitacovych sitich. I zde vsak se dodrzuje zasada presneho recenzniho rizeni - jinak by tyto informace nebral nikdo z odborniku vazne.

Nekorunovanou kralovnou mezi vedeckymi casopisy je britska Nature, zalozena pred 125 lety, ktera nyni vychazi jako tydenik. Tiskne rozsahle zavazne clanky i zcela strucne dopisy redakci prakticky ze vsech oboru prirodnich ved. Tyto state maji pak statisticky suverenne nejvyssi pocty citaci. Patri proto k ctizadosti badatelu, aby jejich opravdu prvotridni prispevky byly zverejneny prave v tomto casopise. Do znacne miry vsak plati obracene, ze pokud se nejake tema v Nature nikdy nevyskytne, pak nejspise nejde o seriozni badani (tak napriklad v Nature nikdy nevysel prispevek, podporujici teze astrologu, proutkaru nebo telepatu).

Zminena fakta jsou pro odborniky trivialni, lec sirsi verejnost ma paradoxne o teto forme zverejnovani vedeckych vysledku jen minimalni tuseni. Jinak si nelze vysvetlit skutecnost, ze tak snadno prijima tvrzeni rozlicnych pseudovedcu ci "okolonaucnych prochodimcu", ktera pochazeji z knih, denniho tisku ci casopisu, televiznich relaci, filmu a tiskovych konferenci, kde o jakekoliv forme vedecke recenze nemuze byt ani reci. Vsechna takova prohlaseni proste neprosla formalnimi nalezitostmi vedeckeho sdeleni a jsou pro vedu fakticky bezcenna (mohou se stat jedine predmetem vedeckeho zkoumani fenomenu pseudovedy v soucasne spolecnosti).

Pokud jde o samotnou vedeckou metodu - a kontrola jejiho dodrzovani v dane praci patri k prednim a vlastne nejdulezitejsim povinnostem kazdeho recenzenta - kladl bych na prvni misto uctu k pozorovanym resp. experimentalne zjistenym faktum. Fakta museji byt reprodukovatelna za srovnatelnych podminek v kterekoliv laboratori, a to bud jednoznacne nebo alespon statisticky. Je nepripustne vyloucit ze zkoumani takova fakta, ktera jsou v rozporu s prijatym vysvetlenim, tedy ktera ohrozuji platnost meho modelu ci me interpretace. Smrtelnym hrichem by pak bylo vedome upraveni experimentalnich ci pozorovanych vysledku smerem k ocekavanym hodnotam. Na takovy podvod se ostatne skoro vzdy prijde a autoru je vymeren tvrdy absolutni trest - nikdo ho napriste uz nebude brat vazne.

Jakmile jsou fakta v poradku, postupuje badatel pri jejich interpretaci podle zasad formalni logiky a pokud mozno s vyuzitim vsech prostredku moderni matematiky. Zde hraje casto vyznacnou roli spravne uziti metod matematicke statistiky, zejmena tehdy, kdyz pricinna souvislost jevu neni znama, nebo je nejasna ci sporna (to je casty problem zvlaste pri vyhodnocovani biologickych pokusu a lecebnych metod). Jelikoz subjektivni ovlivnovani vysledku pokusu byva casto zastrene a bezdecne, je zde naprosto nezbytne uzivat metody dvojitych slepych pokusu, ktera dokaze takove vlivy odstranit.

Skepticka vedecka metoda nas take nabada, abychom byli obzvlaste ve strehu, jestlize se interpretace vysledku mereni ci pozorovani drasticky lisi od dosud prijateho paradigmatu. Dobrym voditkem je princip Occamovy britvy, formulovany stredovekym filosofem Williamem Occamem v prvni polovine 14. stol.:

"Entia non sunt multiplicanda praeter necessitate" (Jevy se nemaji zmnozovati, pokud to neni nevyhnutelne.)

Prakticky to znamena, ze prednost maji co nejjednodussi vysvetleni, zahrnujici co mozna nejsirsi okruh jevu.

V moderni dobe k tomu pribylo jeste kriterium falsifikace vedeckych tvrzeni. Na jeho vzniku se vyznamne podilel Albert Einstein, ktery zadal, abychom odvrhli kazdou teorii, jestlize je v evidentnim rozporu alespon s jednim pozorovanym ci experimentalne zjistenym faktem. Tak napriklad selhava Newtonova mechanika i teorie gravitace, prestoze je velmi uspokojivym popisem mnoha beznych lec numericky komplikovanych situaci (pohyb automobilu po zledovatele silnici, namahani chladici veze elektrarny ve vichrici, statika mrakodrapu, let balisticke strely). Obecne pak kriterium falsifikace zformuloval Sir Karl Popper:

"Za vedecke lze povazovat jen takove tvrzeni, ktere je v principu vyvratitelne".

Pak je totiz zrejme, proc rekneme tvrzeni o existenci vlkodlaku nepatri do vedy, kdezto teorie velkeho tresku ano.

Zkusenost poslednich staleti jasne prokazala nesmirne prednosti vedecke metody v porovnani s alternativnimi zpusoby poznavani sveta. Je pravda, ze vedecka metoda nas pri zkoumani povahy sveta omezuje a neumi dat odpovedi na vsechny otazky, ktere si lidstvo klade. Tim lze nejspise vysvetlit, proc nekteri lide soudi, ze by vedecka metoda mela byt prekonana ucinnejsimi nastroji. To je sice v principu myslitelne, ale zatim nikdo nic takoveho neprokazal. Bezprecedentni rozmach vedeckeho poznani v soucasne dobe ostatne ukazuje, ze potencial vedecke metody se nijak nevycerpal. Naopak, vsechny pokusy o "alternativni vedu" davaji stale naprosto bezcenne vysledky a fakticky jsou zretelnym krokem zpet. Krize vedecke metody se proste nekona, navzdory silackym prohlasenim vice ci mene nekvalifikovanych oponentu .