Zpověď bývalého iridologa: Je to skutečně v očích?

Býval jsem iridologem. S iridologií a „alternativní medicínou“ jsem se však neloučil lehce. Bránil jsem se tomu, ale svědomí mne nakonec dovedlo k osudovému rozhodnutí opustit svou profesi. Ztratil jsem své příjmy i svou identitu. Ptáte se, jak jsem se dostal k „alternativní medicíně“ a co mne nakonec vedlo opustit pole, které bylo tak důležitou součástí mého života?

Narodil jsem se v rodině, která se o „alternativní medicínu“ zajímala. Když mi bylo sedm, objevili mí rodiče iridologii, pátrali totiž po léčbě pro mou matku, postiženou rakovinou. Iridologie mne fascinovala a když ji otec začal studovat, přečetl jsem o ní vše, co bylo dostupné. Později se mi podařilo získal vlastní certifikát po absolvování iridologického kurzu. Už ve věku devíti let jsem přečetl knihu Jima Jankse „The Eyes Have it“ (Je to v očích) a pokoušel jsem se porozumět studiím Dr. Bernarda Jensena o iridologii. Naučil jsem se pozorovat duhovku (iris) oka a její zbarvení a odvozovat, co organismus klienta potřebuje.
Iridologie vznikla v 19. století na základě pozorování maďarského léčitele Ignáce von Peczelyho, který si údajně všiml změn na duhovce po poranění těla. Podle iridologické teorie změny zprostředkují dosud neznámá nervová vlákna, propojující duhovku se všemi orgány těla. Já jsem ve své praxi úspěšně používal metodu Bernarda Jensena. Těšilo mne, když mí skeptičtí klienti uvěřili v účinnost iridologie poté, co jsem jim sděloval podrobnosti o jejich životě a zdraví, které znali jen oni sami.. Postupně jsem se dále vzdělával a přečetl každou Jensenovu knihu.
Jak tomu obvykle bývá v oblasti alternativní medicíny, ani já jsem se neomezoval jen na iridologii. Získal jsem certifikát ve třech variantách aplikované kineziologie, naučil jsem se předpisovat byliny, používal jsem homeopatii, různé diety a angažoval se také ve spirituálním poradenství. Zaujal jsem ostře negativní postoj k farmakoterapii, očkování i k řadě chirurgických zákroků. Pevně jsem věřil, že lékaři jsou vedeni k tomu, aby ničili lidské tělo, zatímco já jsem se učil metodám, které aktivovaly vnitřní léčivé síly organizmu. Věřil jsem a také učil, že konvenční medicína je prospěšná jen u těžkých akutních stavů, především traumat.
Věřil jsem, že lidské tělo je pozoruhodným souborem inteligentních orgánů, které téměř magicky vytvářejí jednotný celek. Věřil jsem také, že nemoc je výsledkem špatné komunikace a nerovnováhy mezi orgány. Byl jsem přesvědčen, že bylinné přípravky aktivují orgánové systémy a pomáhají tak odstranit všechny poruchy a nemoc změnit ve zdraví. Podle mého přesvědčení farmakologická léčba jen zakrývala symptomy choroby. Např. Tylexol, používaný při chřipce, jen potlačil příznaky choroby, ale virus se vrátil při jakémkoli budoucím oslabení organismu. Podle mého názoru bylo správné nesnažit se zvýšenou teplotu mírnit, a doporučoval jsem proto správnou výživu a bylinné přípravky s jejich účinnými složkami, aby se tělo mohlo samo „magicky“ vyléčit.

Začátek změny
Už jako věrný zastánce alternativní léčebné péče jsem se rozhodl studovat také konvenční medicínu, abych jí porozuměl a získal vyváženější pohled na léčbu. Zúčastnil jsem se výukového programu „Amerického lékařského školicího ústavu“ pro zdravotnické konzultanty. Líbila se mi základní idea programu, která spočívala v přímé účasti na práci lékařů v klinickém prostředí a doufal jsem, že získané znalosti mi umožní lépe integrovat konvenční a alternativní medicínu. O přijetí do programu rozhodoval rozhovor s pěti lékaři. Dost se zarazili, když jsem je seznámil se svou profesí a s úlevou jsem si vydechl, když mne přece jen po delším vyjednávání zařadili do kurzu.
Čekal jsem větší nedůvěru ze strany školicích lékařů a byl jsem překvapen, když mnozí z nich projevili o alternativní medicínu zájem. Vyptávali se na zkušenosti mé i mého otce s různými alternativními postupy. Podrobně popisovali podstatné body jejich léčby u specifických chorob a ptali se, jaké výsledky s našimi metodami máme my. Když jsem tvrdil, že dobré, projevili zvýšený zájem, který ale rychle pohasl, když jsem jim svou metodu popsal.
Záhy jsem poznal, že alternativní a konvenční medicína mají zcela jiná měřítka pro testování a verifikaci léčebných úspěchů. Když jsem říkal: „Myslím, že léčba byla úspěšná“, lékaři se ptali: „Jaké studie Váš názor podporují?“ nebo „Je to potvrzeno krevními testy?“ Začal jsem přemýšlet, jak bych mohl naše výsledky lépe dokumentovat a jakými studiemi bychom je mohli doložit.
Kromě účasti na léčebné praxi obsahoval program také výuku v anatomii, fyziologii, farmakologii, biochemii, mikrobiologii. Lépe jsem nyní mohl porozumět alternativní medicíně. Pochopil jsem např., že byliny obsahují chemické látky, které ovlivňují tělesné funkce stejně jako farmaka. Po třech letech výuky jsem se vrátil domů plný nových idejí, jak léčit a také hodnotit různé choroby a jejich léčbu. Návrat domů měl být začátkem dlouhé a úspěšné kariéry naturopata po boku mého přítele iridologa.

Jak to ale bylo nepřesné!
Když jsem kdysi začal pracovat s iridologií, prohlížel jsem duhovku lupou a nález jsem zaznamenával na okopírovanou Jensenovu oční předlohu - mapu. Nyní jsem si opatřil videokameru. To byl velký krok vpřed k zaznamenání i analýze detailů na duhovce, nehledě na to, že už nebyl nutný tak blízký kontakt mezi našimi obličeji. Mohl jsem v klidu záznam studovat na monitoru a lépe interpretovat různé detaily, znaky na duhovce a jejich změny po opakovaných návštěvách pacienta. Dokud jsem používal k zakreslení diagnostických znaků Jensenovu předlohu, musel jsem se spoléhat na svou omylnou paměť a nebyl jsem schopen zaznamenat přesně jejich proporce. Videozáznam mi umožnil přesné měření a zachycení jakékoli i drobné změny.
Brzy jsem však zjistil, že „změny“ na duhovce lze snadno uměle vytvořit změnou úhlu osvícení oka. Na okrscích duhovky, které se mi zdály tmavé, se náhle objevily „léčivé“ linie, a když se pohnulo lampou, tlusté bílé čáry se změnily v šedé a tenké. Vícekrát se mi stalo, že mne můj společník volal do jeho ordinace, aby mi ukázal náhlou změnu obrazu duhovky v zápětí po manipulaci páteře. Když jsem si to ověřoval, bylo mi záhy zřejmé, že změnu obrazu na duhovce vyvolávala i malá změna umístění a pohybu kamery.
Obraz struktur na duhovce však měnilo nejen postavení tužkové lampy, ale i postupné vyčerpávání baterie, které vedlo ke změně barvy duhovky. Po dvou týdnech užívání baterie získala duhovka na záznamu žlutavý odstín. Zcela nová baterie naopak téměř potlačila barevnost duhovky. Vliv na barvu duhovky měl i způsob osvětlení místnosti, na který kamera reagovala. Variabilita obrazu na opakovaných záznamech byla tak velká, že jsem zcela ztratil důvěru v možnosti kamery zachytit změny na duhovce.

Nové možnosti
Řešení tohoto problému mi nabídl článek jiného iridologa. Popsal speciální kameru, která umožňovala její ideální nastavení vzhledem k oku. Informoval jsem svého společníka, který kameru opatřil a umožnil mi vyšetřovat s ní mé klienty v jeho ordinaci. Možnosti, které kamera nabízela, mne nadchly. Záblesk kamery vycházel vždy z téhož místa a měl standardní intenzitu a tedy i konstantní barvu. Na snímek se promítaly dvě křížící se linie, které indikovaly správnost nastavení, takže i velikost obrazu duhovky byla konstantní. Používali jsme vysoce jemnozrnný film, aby každé vlákno bylo zobrazeno dokonale. Měl jsem v ruce skvělý přístroj, který měl poskytnout přesvědčivý důkaz změn na duhovce.
Jak jsem uvedl, strukturální změny na duhovce, kterými jsem byl zprvu nadšen, byly vyvolány změnou polohy kamery. Po její korekci nebyly rozdíly ve struktuře duhovky. zjistitelné. Naproti tomu změny v barvě byly u některých pacientů novou kamerou prokazatelné. Když jsem s polohou kamery experimentoval, měnila se velikost pupily („panenky“, zřítelnice). Její šířka závisela na směru osvitu i na úrovni osvětlení celé místnosti. Na průměru pupily ovšem závisí vzhled a velikost vláken duhovky, což zase ovlivnilo její barvu. Nejlépe to bylo vidět u osob, jejichž duhovka měla více barev. Např. v mé duhovce lze nalézt hnědé, zelené, žluté i modré tóny a její barevnost závisí na typu osvětlení. Proto mi někteří lidé řekli, že mám hnědé oči, zatímco jiným se zdály zelené nebo i modré.
Barva duhovky tedy závisí do značné míry na velikosti pupily. Šířku pupily však nemění jen intenzita a směr osvitu, ale prostřednictvím autonomního nervstva také psychika pacienta, jeho stres a strach z nemoci. Iridolog proto tvrdí, že je schopen z určení barvy jediného vlákna duhovky odvodit řadu informací o zdravotním stavu pacienta. Posuzování barvy duhovky je tak závažným diagnostickým kritériem iridologie. Když jsem však vyloučil výše uvedené vlivy, našel jsem na duhovce jen málo patologických znaků. Ještě významnější je, že jsem takové znaky nenašel ani u lidí, kteří právě prodělali závažné onemocnění. A pokud jsem nějakou drobnou odchylku proti normě tušil, vůbec neodpovídala těžkým fyzickým změnám pacienta. Jinými slovy: zjistil jsem, že duhovka neodráží úroveň tělesného zdraví.

Jak ale vysvětlit neuvěřitelné úspěchy iridologů?
Mnozí pacienti se mne ptali, jak je možné, že jejich iridolog věděl toho tolik o jejich životě a zdraví? Jednou z možností je pouhá koincidence. Je také možné, že určité malé procento znaků na duhovce skutečně koreluje s aktuálním zdravotním stavem. Když se taková korelace objeví, nesporně to zvyšuje sebevědomí iridologa i důvěru pacienta. Možnost koincidence se zvyšuje, když iridolog objeví větší množství změn v určitém okrsku duhovky a když pacient trpí běžnou chorobou. Výborným „diagnostickým nástrojem“ iridologa je také diskuse s pacientem s cílenými dotazy. K přesvědčivosti iridologie přispívá i to, že nestanovuje přesnou diagnózu choroby. V tomto holistickém pohledu, typickém pro alternativní medicínu, spočívá síla iridologie. Alternativní medicína totiž tvrdí, že diagnóza je jen pomocnou metodou, jak hodnotit a označit soubor symptomů. Iridologie kromě toho učí, že symptomy jsou pozdní známkou choroby, kdežto iridologie je schopna zachytit nerovnováhu těla dříve, než se tyto symptomy objeví. Na jedné iridologické webové stránce je výslovně napsáno, že „IRIDOLOGIE NEDIAGNOSTIKUJE NEMOC“, ale zjišťuje tkáňovou slabost, zánět nebo intoxikaci orgánů nebo tkání“.
http://www.herbsbylisa.com/iridology.htm (Lisa Ayala, Last modified: April 22, 2001 and accessed 10/11/02)
Půvab teze, že se podle obrazu oka neurčuje diagnóza, tkví v tom, že odkaz na duhovku umožňuje iridologovi klást vhodné otázky a dospět k potvrzení svého předpokladu. Iridolog postupuje takto: Když má např. pacienta, u nějž najde drobnou odchylku v plicním okrsku duhovky, položí mu otázku: „Měl jste někdy problém s plícemi? S něčím jako je astma, zápal plic nebo rozedmu?“ Když se pacient na něco podobného rozpomene, jeví se mu iridolog jako génius, v opačném případě se iridolog zeptá: „Nebyl jste náhodou v nedávné době nachlazen?“ Když ani v tomto případě pacient nezareaguje pozitivně, podívá se iridolog na projekční okresek pro střeva, protože případný „nález“ v něm naznačuje slabost plic. Okrsek pro střeva leží kolem pupily. Má-li tmavou barvu, sdělí iridolog pacientovi, že trpí zatím nezjištěnou plicní slabostí, která je důsledkem onemocnění břicha. Když pacient střevní potíže popírá, tak mu sdělí, že trpí skrytou genetickou slabostí plic, což je nutno léčit, aby se předešlo budoucím problémům.
Potvrzuje snad tento postup správnost iridologie? Nikoli, naopak ji popírá. Jestliže iridolog zjistí v anamnéze pacienta určitý plicní problém, pak byla iridologická diagnostika zcela zbytečná, nehledě k tomu, že nález na duhovce nijak nespecifikuje povahu plicního onemocnění. A jestliže iridolog naznačuje souvislost mezi plicním a střevním onemocněním, pak je to v zjevném rozporu s uznávanou lékařskou vědou, která takovou souvislost marně hledala.
Předpokládejme, že iridolog diagnostikoval zatím skrytou genetickou slabost plic. Iridolog gratuluje pacientovi, že přišel včas. Jestliže následující lékařské testy plicní poruchu nepotvrdí, iridolog má opět odpověď: Iridologie je přece schopna zjistit plicní slabost dříve než dosáhne takového stupně, kdy by byla zjistitelná jinými metodami. Když se pacient léčí podle doporučení a předpisu iridologa a žádný plicní problém se u něj v budoucnu neobjeví, iridolog pacientovi gratuluje, že se díky včasnému příchodu vyvaroval plicního onemocnění. Když pacient léčbu odmítne a nikdy se u něj plicní choroba neobjeví, iridolog si je jist, že nad hlavou pacienta visí stále Damoklův meč plicní choroby. A když se někdy náhodou nějaká plicní potíž objeví, tak je samozřejmě přisuzována slabosti jeho plic.
Otázka nyní zní: jak můžeme prokázat, že duhovka přesně indikuje plicní slabost, když nález na duhovce není potvrzen žádnou další metodou? A jak se vůbec došlo k závěru, že nějaké znamení na duhovce je známkou plicní slabostí, jestliže nemáme metodu, která by to ověřila? Jsem přesvědčen, že iridologie je velice spornou metodou a nepatří do kategorie metod vědeckých. Iridologii zpochybňují jak popisy různých známek na duhovce, nepodložené jinými metodami, tak i pochybné kazuistiky. Selhaly také všechny vědecké studie, které se snažily prokázat diagnostický potenciál iridologie a objevit na duhovce změny, které by tam u pacientů se známými chorobami měly přece podle teorie být.

Je iridologie vědou?
Postupně, jak můj zájem o iridologii vzrůstal, se vynořila otázka její vědeckosti. Jak jsem mohl dokázat, že je duhovka anatomicky a fyziologicky vybavena tak, aby mohla indikovat to, co iridologie učí? V době mého výcviku se tvrdilo, že nervové impulzy z orgánů jsou vedeny do mozku a odtud se dostávají k duhovce cestou nervus opticus (2. mozkový nerv). Když se informace dostala k vláknům duhovky, měla vyvolat restrukturalizaci duhovky tak, že reflektovala zdravotní stav orgánu. Později mí učitelé zjistili smutný fakt, že duhovka a optický nerv se vzájemně prakticky neovlivňují. Teorie se proto změnila: duhovku měl ovlivňovat nervus oculomotorius (3. mozkový nerv, okohybný).
Existuje však důkaz, že vlákna duhovky mohou měnit svou strukturu na základě informace přinesené okohybným nervem? Jeden iridolog tvrdil: „Z elektronoptického výzkumu víme, že každé vlákno duhovky je ve skutečnosti nervovým pláštěm, obsahujícím 20 000 nervových vláken. Každé z těchto vláken probíhá centrálním nervovým systémem ke všem orgánům a okrskům lidského těla Každý okrsek duhovky tak reprezentuje určitý okrsek lidského těla“ (eGuide on iridology). Je to pravda?
V učebnicích histologie najdeme jiný popis: „Přední plocha duhovky je nepravidelná, s hrubými hranami a rýhami. Je tvořena nesouvislou vrstvou pigmentových a vazivových buněk (fibroblastů). Hlouběji leží chudě prokrvená pojivová tkáň s malým množstvím vláken, fibroblastů a melanocytů. Následuje bohatě prokrvená vrstva řídké pojivové tkáně“. Jinými slovy, vlákna duhovky nejsou svazky nervových vláken, ale proužky vazivových buněk. Kde je tedy „vědecký důkaz“ správnosti představy o vlivu nervového systému na strukturu duhovky? Nic takovou ideu nepodporuje.
Pro posouzení iridologie mají ovšem anatomické, histologické a fyziologické nálezy zásadní význam. Do té doby, než jsem se rozhodl prověřit základní ideje iridologie a seznámit se se strukturou a funkcí duhovky, jsem o správnosti iridologie pochyboval jen málo. Směrodatné pro mne bylo pevné přesvědčení mých kolegů – iridologů o validitě naší disciplíny. Proto bylo nyní tak těžké uvěřit, že to, čemu jsem ve svém životě věřil nejvíce, je mylné.

Jak je tomu se změnami barvy?
Abychom porozuměli tomu, co vlastně na duhovce pozorujeme, je nutné pochopit proces vytváření jejího zbarvení. Její základní barva je dána tmavými pigmentovými buňkami na jejím vnitřním povrchu, které odrážejí zpět modré světlo. Oko se tedy jeví modré. U albínů, kterým chybí pigmentové buňky, je oko růžové, protože prosvítá bohatá cévní síť. Různé další barvy, od modrozelené až k tmavě hnědé, dodává oku pigment ve vnějších vrstvách duhovky. Za barvu i strukturu duhovky jsou zodpovědné geny.
Jako student jsem se však dozvídal, že různé barvy duhovky jsou způsobeny usazeninami různých chemikálií. Např. rezavá skvrna v duhovce byla usazeninou chemické látky obsažené ve vakcíně, jasná žlutá skvrnka byla usazeninou síry po aplikaci léku, obsahujícího síru. Slavní iridologové psali, že při pitvách byly v těchto skvrnách prokázány těžké kovy.
Jakmile jsem zjistil, že iridologie nerespektuje anatomii, histologii ani fyziologii duhovky a že barvu duhovky neurčují mozkové nervy nebo „usazeniny“, považoval jsem za směšné věřit, že barva duhovky může informovat o zdravotním stavu orgánů. Také někteří jiní iridologové dospěli k takovému názoru a opustili představu o změnách barvy a struktury duhovky, ale domnívají se, že individuální obraz duhovky přesto naznačuje určité dispozice k duševním i fyzickým chorobám. Opírají se při tom opět o pouhé domněnky a některé pochybné metody, kterými chtějí tento názor podpořit. Nejsou schopni akceptovat vědecké poznatky a používat korektně logiku.

Jak jsem se rozhodl?
Poté, co jsem se poučil, jsem nenašel jediný důvod pro pokračování v kariéře iridologa. Snažil jsem se také, i když marně, přesvědčit své kolegy iridology, aby i oni opustili tuto mylnou a škodlivou metodu. Jak je možné, že oni nevidí to, co já? Neznám na to přesnou odpověď, ale vím, že každý iridolog, kterého jsem poznal, pevně věří, že iridologie je nejlepší metodou k posouzení tělesného zdraví. Jsem si jist, že nikdo z těch, kteří praktikují iridologii a které znám, nepodvádí lidi a že žádnému nejde jen o peníze. Iridologií si lze skutečně dost vydělat, ale mnoho, nebo spíše většina iridologů požaduje jen malý obnos za své služby. Tito lidé čestně věří, že lidem pomáhají.
I když akceptuji, že motivy iridologů jsou čestné, přesto se dnes divím, že iridolog může vykonávat svou profesi, aniž by účinnost jeho metody byla podložena důkazy. Svou roli hraje jistě řada důvodů, z nichž zde pojmenuji jen jeden, iracionální víru: V době, kdy jsem byl přesvědčen o hodnotě iridologie, jsem byl neustále konfrontován s argumenty proti iridologii. Přesto mne to neodradilo od jejího praktikování, protože jsem pevně věřil odpovědím mých učitelů, i když postrádaly logiku. Do dneška nevím, kdy se kouzlo iridologie konečně zlomilo. Přesně tomu nerozumím, ale součástí řešení této rovnice byl jistě můj trénink ve vědecké oblasti.
Mnozí se mne ptali, zda mé odmítnutí iridologie znamená také odmítnutí celé alternativní medicíny. Odpověděl jsem, že ne. Iridologie patří do kategorie vyvrácených léčitelských metod. Takové praktiky nejsou podloženy žádnými anatomickými nebo fyziologickými důkazy a všechny dobře provedené pokusy a studie selhaly. K metodám, které řadím do této kategorie, patří aplikovaná kineziologie, reflexologie, terapeutický dotek, homeopatie, tzv. Hulda Clark léčba aj.
Alternativní medicína má ale i jiné metody, o kterých se musím zmínit. Některé z nich jsou zčásti podložené, ale jsou špatně nebo nadměrně používané. Příkladem je bylinná léčba a potravinové doplňky. Podle mého názoru působí bylinné preparáty na stejném principu jako farmaka a měli bychom s nimi zacházet stejným způsobem. Nesouhlasím proto s frází „Používám byliny místo...“ , protože byliny působí v těle stejným mechanismem jako jejich farmakologické protějšky. Za největší problém tzv. „přírodní medicíny“ považuji skutečnost, že mnozí léčitelé doporučují byliny bez jakéhokoli medicínského nebo farmakologického školení. K takovým jsem patřil i já. Bylináři doporučují rostlinné preparáty podle starého úzu, osobní zkušenosti, zpráv pacientů o úspěchu léčby a jen někdy snad i na podle útržkových znalostí výsledků klinických studií. Existuje také jen málo klinických studií, které by zjišťovaly interakce léčiv v tak delikátních systémech jako jsou ledviny a játra. Přes tyto zjevné limity doporučují svým pacientům bylináři, iridologové, kineziologové i jiní léčitelé užívat směsi různých bylin, i když jim jejich chudé knihovny poskytují jen málo informací o účinnosti, prospěšnosti a bezpečnosti doporučených směsí.
Při své další práci v oblasti alternativní medicíny jsem se necítil příliš komfortně, protože jsem si uvědomil, jak nedostatečné je mé vzdělání. Stále méně a méně jsem doporučoval doplňky výživy a omezoval se jen na ty, jejichž účinnost byla dobře dokumentována a které byly bezpečné. Někdy mi bylo i fyzicky špatně a když jsem končil ordinaci se svými pacienty, byl jsem zcela vyčerpán. Nakonec jsem se rozhodl zcela ukončit svou praxi a věnovat se vzdělávání. V tomto stadiu jsem nyní. Upřímně řečeno, jsem si vědom toho, že naše „západní“, konvenční medicína není bezchybným systémem, ale zkušenost s „alternativní medicínou“ mne přesvědčila, že konvenční - na důkazech založená (evidence-based) - medicína je velkým krokem vpřed ve srovnání s její alternativou.

Překlad Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.

Článek lze v originále nalézt na: www.mather.infomedia.com