Jak uzákonit kouzelnou alternativní medicínu a léčitelství?

V osmém letošním čísle časopisu Respekt vyšel obsáhlý článek, nazvaný “Kouzelná ordinace“, který se zabývá problematikou alternativní medicíny (AM) a léčitelství. Speciální pozornost pak věnoval otázce, proč stále není alternativní léčba, na kterou se u nás obrací snad už celá třetina populace, akceptována oficiální medicínou, státními úřady nebo pojišťovnami. Poukázal také na nové snahy léčitelů a našich zákonodárců léčitelství legalizovat. V něčem mají autoři pravdu, ale v mnoha bodech se mýlí

Plně souhlasím s autory článku v tom, že naši pacienti jsou v obtížné situaci a mají jen málo vodítek, jak se orientovat ve sporu vědecké a alternativní medicíny a v záplavě stále nových a nových metod AM. Přesto není pravda, že by se studiem AM u nás nezabýval nikdo a že neexistují žádné prameny objektivních informací, jak autoři tvrdí. Lékařská sekce Českého klubu skeptiků SISYFOS se věnuje analýze AM už téměř 15 let a naše skupina publikovala kromě obsáhlé knihy „Alternativní medicína, možnosti a rizika“ i speciální publikace o homeopatii a akupunktuře. Stručné věcné informace jsou i v našem „Výkladovém slovníku esoteriky a pavěd“, publikovaném na webu i knižně. Každý pacient má tedy možnost konfrontovat údaje v našich publikacích s desítkami knih propagujících AM a rozhodnout se, na koho se při případné chorobě obrátit. A kdo považuje naše názory za neobjektivní, pak mu lze doporučit dvě skvělé, seriózně psané publikace zahraniční. V německém jazyce vyšla už v 5. vydání kniha „Die andere Medizin“ v nakladatelství Stiftung Warentest, tedy v nadaci na ochranu spotřebitelů. V minulém roce pak vyšla kniha autorů S. Singha a E. Ernsta „Trick and Treatment“ v nakl. Bantam Press, která shrnuje celoživotní zkušenosti profesora. alternativní medicíny Homeopatické nemocnice v Exeteru Edzarda Ernsta s praktikováním a výzkumem alternativní medicíny. Byl to horlivý zastánce a propagátor AM, který nakonec dospěl ke kritickému postoji k většině jejích metod. Obě knihy lze snadno a lacino opatřit např. prostřednictvím společnosti Megabooks.

Nelze také souhlasit s tím, že autoři článku v Respektu jednostranně vychvalují AM a léčitelství a jsou pro legislativní uznání léčitelství, aniž by uvážili problémy takového kroku. Nedali ani slovo opačným názorům, tedy zastáncům klasické medicíny. Protože mé připomínky ke článku redakce Respektu neuveřejnila a protože jde o problém závažný a aktuální, vyjádřím se k možné legislativní úpravě léčitelství a AM alespoň na skeptických stránkách.

Co je to vědecká medicína, alternativní medicína a léčitelství

Nejprve pár slov k definici alternativní medicíny, vědecké medicíny a léčitelství. Vědecká a alternativní medicína jsou dvě zcela odlišné sféry, které se zásadně liší svou podstatou a svými východisky.

Dnešní moderní medicína – mluvím o její teorii a ne o mnohdy deformované zdravotnické praxi – je jednolitý systém, který postupně vytvořily dlouhé generace tisíců lékařů a vědců, systém opírající se dnes o moderní vědu. Provozují ji speciálně a dlouhodobě vzdělávaní odborníci Léčba musí vycházet z přesně stanovené diagnózy, tedy po zjištění skutečné příčiny choroby, a používá metody, jejichž účinnost byl exaktně prokázána klinickými studiemi. Proto se dnešní medicína označuje jako „medicína založená na důkazech“, „evidence based medicine“ – EBS. Diagnostika pátrá po všech možných příčinách, nemocný se vyšetřuje podrobně fyzicky, laboratorně i technicky, léčba je rovněž komplexní a je zaměřena jak na základní příčinu choroby, tak na její fyzické příznaky i na doprovodné psychické poruchy.

Alternativní medicína je naprosto nehomogenní soubor metod nejrůznější povahy a původu, které se opírají o starou lidovou zkušenost nebo jsou umělou konstrukcí nebo módním výmyslem jednotlivců, nadaných bujnou fantazií. Mnozí z nich se cítí obdařeni mimořádnými schopnostmi. Provozují ji osoby s nejrůznější kompetencí, od analfabetů k univerzitním profesorům. Principy metod AM jsou v rozporu s vědeckými poznatky a jejich účinnost je podložena jen subjektivními dojmy pacienta nebo léčitele. Objektivně nebyla ve většině případů prokázána. Jejími diagnostickými postupy nelze zjistit příčiny choroby, tedy stanovit diagnózu, tak jak ji zná medicína, takže léčba může být zaměřena jen na příznaky choroby a psychiku pacienta. Tvrzení zastánců AM, že AM léčí příčinu nemocí, kdežto vědecká medicína jen jejich příznaky, je lživé. Platí pravý opak. A tvrzení o „celostním“, „holistickém“ přístupu je evidentně jen líbivým matoucím slovem. Každý si tu „celostnost“ představuje jinak.

Jistěže jsou výjimky, některé z alternativních metod lze považovat za hraniční, ale převážná většina z nich je s principy vědy i vědecké medicíny v tak zřejmém rozporu a mezi oběma typy medicíny zeje tak široká propast, že je podle mého názoru vyloučeno jejich sblížení nebo dokonce sloučení. To, že metody AM nejsou akceptovány např. českými Ministerstvem zdravotnictví nebo lékařskými společnostmi, není způsobeno strachem z konkurence lékařům, ale zdravotními riziky pro pacienty i faktem, že by stát jejich přijetím v podstatě garantoval jejich účinnost, aniž by ve skutečnosti byla prokázána.

A co je to léčitelství? Existují různé definice, ale nejjednodušší a přesná je následující: Léčitelství je diagnostická a léčebná činnost, kterou vykonává léčitel, tedy osoba bez odpovídajícího lékařského vzdělání. Používá metody alternativní medicíny.
Z těchto definici a hodnocení je nutno vycházet při posuzování možností a vhodnosti legislativního řešení.

Legislativní úprava léčitelství?
Přesto, že už uvedené definice ukazují na sporné stránky AM a léčitelství, autoři článku horují pro uzákonění léčitelství a AM. Jenže to tak složitý problém, že jej úspěšně nevyřešil snad žádný stát na světě. Neporadí nám ani WHO, kde Komisi pro AM vede čínská léčitelka paní Zhang, která metody AM zcela nekriticky propaguje, ani Evropský parlament, kde zasedají politici a ne lékaři. Je pravda, že Evropský parlament opakovaně, naposled v červnu r.2007, doporučil členským zemím, aby zkoumaly metody AM a rozhodly, které z nich jsou bezpečné a účinné, a také které mají provozovat jen lékaři a které nelékaři. Těm by měl být určen rozsah vzdělání. Avšak řešení ponechávají poslanci evropského parlamentu v kompetenci jednotlivých států. Vědí totiž dobře, že je to problém legislativně obtížně uchopitelný. Řada evropských i mimoevropských států se proto problematikou léčitelství a metod AM poctivě zabývá, organizují se výzkumy metod AM a navrhují se různá legislativní řešení. Český stát se už o zákonnou úpravu tohoto vážného zdravotnického problému pokusil, ale schválené znění zákonů je diskutabilní a návrhy nových zákonů byly vždy odmítnuty. O přesnou analýzu léčitelství a metod AM se však náš stát nezajímá, neprobíhá žádný průzkum rozsahu činnosti léčitelů a úspěšnosti jejich péče, a nebyla navržena a zorganizována ani jediná studie o účinnosti jejich metod.

Dovolím si teď poněkud širší analýzu jedné části toho problému, legislativní úpravy léčitelství, zatímco druhou část problému, zákonnou úpravu AM a jejích metod, ponechám v tomto článku stranou, stejně jako český stát.
Legislativa má několik možností. Léčitelství zakázat, uznat jako řádnou živnost, jako volnou živnost nebo ponechat bez povšimnutí. Postupně tyto možnosti probereme.

Zakázat léčitelství má jen malý smysl, protože vedle oficiální medicíny existovalo vždy a zřejmě také vždy existovat bude. Pacient, kterému medicína už nemůže pomoci, ať už skutečně nebo podle jeho názoru, bude vždy vyhledávat další možnosti léčby, tedy medicínu alternativní. Takovou pojistku, i když spornou, asi nelze pacientům odebrat. A vždy budou osoby, které takovou výnosnou alternativu zákonně nebo nezákonně nabídnou. Zákaz by vedl jen k tomu, že by léčitelé pracovali nelegálně, ve skrytu a že by se možná jejich podnikání stalo atraktivnější a určitě ještě lukrativnější.

Legalizace léčitelství, např. jako speciální živnost, naráží na řadu vážných problémů. Základní problém tkví v širokém spektru žadatelů s nejrůznějším, často jen základním vzděláním, a ve snad ještě širším spektru alternativních, často zcela individuálních a prokazatelně nesmyslných metod. Je nemožné živnost přesně definovat ani jednoznačně vymezit i proto, že se objevují stále nové a nové metody a jejich varianty. Které z nich by směli léčitelé používat? Jenom ty účinné? Vždyť existují stovky nekonvenčních metod a názory na jejich účinnost jsou rozporné. Na jejich vědecké posuzování nebude nikdy dost prostředků a jeho výsledky budou vždy zpochybňovány. A kdo by o účinnosti nakonec rozhodl – zástupci vědecké nebo alternativní medicíny? Omezit činnost léčitelů jen na činnost poradenskou nebo diagnostickou je rovněž sporné, protože jejich ohraničení proti činnosti léčebné je neostré. Neschůdné je i ponechat v kompetenci léčitelů např. jen nemoci lehké a chronické, protože léčitelé nemají diagnostické schopnosti ani technické možnosti odlišit je od nemocí vážných. Nelze docílit dohody ani o tom, co vše by měl léčitel znát, aby mohl alespoň částečně konkurovat lékaři, který se deset let musí odborně vzdělávat než přistoupí k pacientovi. Ani sebelepší zkouška ze základů anatomie a první pomoci neumožní léčiteli stanovit podstatu choroby a zaručit úspěch léčby, a nemůže rozlišit poctivého léčitele od podvodníka. Není také jasné, kdo by je školil, zkoušel a kontroloval.

Léčitelství jako volná živnost. Protože je obtížné vymezit přesně náplň činnosti a požadavky na znalosti léčitelů, navrhují někteří, aby léčitelé pracovali v rámci tzv. volných živností, kde se žádné předběžné vzdělání ani ověřování znalostí nevyžaduje. I to je velmi problematické, protože by se léčiteli živnostenským oprávněním dávala jakási státní garance, přestože by léčil bez jakéhokoli vzdělání kdykoli, kohokoli, jakkoli a čímkoli. Může si to stát, který se hlásí k odpovědnosti za zdraví svých občanů, dovolit?
Žádným zákonem by se také nezlepšila, spíše jen zhoršila možnost postihu léčitele při poškození zdraví pacienta. Léčitel by snadno a úspěšně argumentoval třeba tím, že postupoval přesně podle principů schválené metody a že třeba do pacienta celostně vysílal duchovní energii. Kdo mu dokáže opak? Myslím, že naše zákonodárství dává dostatek možností postihu léčitele, totiž za neúmyslnou újmu na zdraví.
Obhájci udělování živnostenské licence argumentují tím, že by léčitelé byli „vyhnání z šedé ekonomiky“, že by museli dodržovat účetní standardy, platit si sociální a zdravotní pojištění a hlavně daně. Mezi jejich povinnosti by patřilo i dodržování předpisů hygienických, bezpečnosti práce, byla by možnost kontroly obchodní inspekcí atd. Bylo by snad možné jim také stanovit určité povinnosti, jako např. informovat praktického lékaře o současném léčení léčitelem. Takové řešení je sice myslitelné, ale nijak by tím nebyly vyvráceny výše uvedené argumenty.
Pro zajímavost uvádím i návrh Českomoravského svazu léčitelských umění. Podle jejich názoru by bylo ideální, kdyby bylo léčitelství rozděleno úředně na lidové a odborné. Lidové léčitelství, které „vždy bylo, je a bude“, by bylo ponecháno bez regulace, zatímco léčitelství odborné by bylo licencované na základě předepsaného vzdělání a určité odborné praxe. Jde jistě o návrh racionální, ale licencovat by bylo asi možné jen bylinářství, v případě ostatních metod by platily námitky, které jsem uvedl výše.

Ponechat léčitelství bez jakékoli zákonné úpravy. Jak je patrné, situace je složitá. Pro jakékoli legislativní řešení problematiky léčitelství existuje množství argumentů pro i kontra. Podle mého názoru by nejrozumnějším řešením ponechat dnešní situaci, kdy není léčitelství zákonně výslovně nijak upraveno, beze změn. Legislativa by prostě léčitelství ignorovala, stejně tak, jak je tomu u jiné činnosti, legislativně obtížně ošetřitelné – u prostituce. Stát tím neomezuje svobody a práva občanů a na druhé straně nepřebírá přímou odpovědnost za činnost léčitelů a vyhýbá se také problémům spojeným s přesnou reglementací.

Takové řešení by ovšem mělo být provázeno jednou nezbytnou podmínkou. Aby totiž spolu s ponecháním volnosti léčitelům byla veřejnost o možnostech léčitelství a metodách AM přesně a objektivně, samozřejmě prostřednictvím všech médií, informována. A to bohužel není. V tom vidím obrovský dluh ze strany oficiální medicíny i Ministerstva zdravotnictví. To by mělo zveřejnit jednoznačný názor na činnost léčitelů a také stanoviska k účinnosti jejich metod. Veřejnost by měla slyšet, jak státní orgán hodnotí např. biotroniku, radioniku, rezonanční terapii, homeopatii, Vollovu elektroakupunkturu, irisdiagnostiku atd. Teprve potom, po dokonalém informování, by měli pacienti možnost rozhodovat se svobodně a vědomě, jak odpovídá dnešnímu postmodernímu liberálnímu postoji, o svém osudu. Odpovědnost ze jejich zdraví by ležela v jejich rukou, podle přísloví „Jak si kdo ustele, tak si lehne“. Nechci použít ještě cyničtější přísloví „Kdo chce kam, ...“

Je jen málo srozumitelné, proč se naše lékařské společnosti, Česká lékařská komora ani Ministerstvo zdravotnictví analýzou metod AM nezabývají a proč nedávají pacientům žádné informace o jejich možnostech. Snad je to způsobeno agresivitou zastánců AM, kteří neváhají hrozit žalobou nebo dokonce žaloby podávat, když se někdo vyjádří negativně o AM. Možné je i to, že uvedené instituce respektují dnešní postmoderní odpor k paternalismu a ponechávají na „klientech“, aby se sami svobodně rozhodovali o léčbě.

Jak řeší problém léčitelství náš stát?
Základní zdravotnický zákon, „Zákon o péči o zdraví lidu“ z r.1966, který byl mnohokrát novelizován, se v současném znění o léčitelích nezmiňuje. V jeho poslední novele je uvedeno, že „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. Ve větě chybí slovo „jen“, takže větu lze chápat jen jako konstatování faktu. Léčitelé tedy podle tohoto zákona nejsou výslovně ze zdravotnické činnosti vyloučeni. V r.2001 se připravovala novela tohoto zákona. Podle §2 navrhovaného „Zákona o zdravotní péči“ lze „zdravotní péči ... poskytovat jen ve zdravotnickém zařízení prostřednictvím osob, které jsou ... k výkonu zdravotnického povolání způsobilé“. a podle §65 „zdravotničtí pracovníci smějí léčit jen podle současných dostupných poznatků lékařské vědy“, čímž by byly zakázány metody AM. Zákon však schválen nebyl a to oprávněně. Byl špatný z mnoha důvodů, nejen proto, že se nelíbil léčitelům a jejich příznivcům, ale protože 1) neodpovídal současnému liberálnímu trendu ve společnosti, 2) neodpovídal směřování evropské zdravotnické legislativy, 3) pro značnou část naší veřejnosti představuje léčitelství alternativu vědecké medicíny, 4) protože není správné, aby existoval zákon, o kterém je předem jasné, že nebude dodržován a že právo nebude vymahatelné, 5) protože léčitelství je zákonem pro jeho speciální povahu neuchopitelné a 6) protože existují daleko racionálnější a účinnější cesty k omezení rizikové činnosti léčitelů, než je zákon.

Léčitelství měl řešit Zákon o živnostenském podnikání č. 455/1991. Přechodně, v r.1966, v něm bylo léčitelství zařazeno mezi tzv. „volné živnosti“, které „opravňují k činnosti, pro jejichž provozování tento zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti“. Po pěti letech byl zákon novelizován a léčitelství bylo ze zákona vyřazeno. Podle dnes platného znění činnost přírodních léčitelů mezi volné živnosti nepatří. (Formulace není srozumitelná, protože termín „přírodní“ léčitel není běžný a nikdo také léčitele nedělí na přírodní a nepřírodní.)
Léčitelé jsou samozřejmě s dnešní situací nespokojeni a řeší ji tak, že pracují buď nelegálně, bez jakéhokoli oprávnění, nebo získali živnost např. na psychologickou pomoc, poradenství, masáže a pod., pod jejíž rouškou diagnostikují a léčí. Změnu si slibují od nových zákonů.

Dnes se totiž připravuje úprava občanského zákoníku. Navrhuje ji Ministerstvo spravedlnosti. Podle autorů předlohy by v něm bylo léčitelství povoleno, ale každý poskytovatel léčby by se svým klientem uzavíral smlouvu o léčebném výkonu, takže by se pacient u soudu mohl lépe dovolávat splnění toho, co léčitel slibovat. Léčitel by také byl povinen, podle slov profesora práv na Západočeské univerzitě v Plzni, Karla Eliáše, upozornit pacienta na všechna rizika.
Návrh je naprosto nesmyslný. Záruku vyléčení, obsaženou ve smlouvě, nemůže poskytnout vzhledem ke složitosti lidského těla a chorob ani moderní medicína, natož potom léčitel, který se odvolává na neexitující čakry nebo jiné vymyšlené fantazijní principy. A požadavek, aby léčitel upozornil pacienta na všechna rizika, je z pohledu medicíny rovněž směšný. Přímá rizika léčby, např. homeopatikem, nebo pouštěním „energie“ do těla, jsou nulová, protože se pacientovi nedává kromě vody a cukru nic a nepouští do něj nic. A nepřímá rizika, spočívající v tom, že pacient zanedbá řádnou léčbu, ovšem nemůže léčitel, který nemá o diagnóze, podstatě choroby a jejím průběhu ponětí, ani odhadnout.
Také další zdravotnické zákony jsou v přípravě, a lze čekat, že problém léčitelství bude jedním z nejkontroverznějších témat.

Jsem přesvědčen, že dnešní snahy o začlenění metod alternativní medicíny do rámce medicíny oficiální jsou z dlouhodobého hlediska odsouzeny k neúspěchu. Experimenty a klinické studie dovolují jasně odlišit účinné metody od neúčinných, které používají léčitelé a AM, a propast mezi vědeckou a alternativní medicínou se bude dále prohlubovat. Svědčí pro to i dnešní trendy, které v závěru článku „Kouzelná ordinace“ autoři popisují, směřující k poklesu počtu lékařů-alternativců u nás i v zahraničí, a ztráta podpory alternativních metod, např. homeopatie, ze strany státu a pojišťoven v západních zemích. To vše je jen důkazem přirozeného vývoje a postupného odhalování skutečných možností léčitelů a AM, nikoli tlaku na lékaře.

Přesto alternativní medicína nezhyne a ani zdaleka není ohrožena budoucnost léčitelů. Ti budou jistě existovat trvale, i kdyby byly léčitelé a všechny jejich metody AM zakázány. Móda, široká nabídka, krásné, i když nesplnitelné sliby, masivní i když klamavá reklama, a na druhé straně existence nevyléčitelných chorob, dnešní touha po maximálním zdraví (healthismus), přemrštěná péče rodičů o zdraví dnešních jedináčků a nevyhnutelné narůstání nemocnosti ve stáří, spolu se soudobými stresy a nárůstem psychických problémů, kde je psychoterapie, resp. placebový efekt, nejúčelnější terapií, to vše je zárukou existence „alternativ“ i v budoucnosti.