Ke vztahu vědy a víry

K diskusi o vědě a víře připojuje svůj příspěvek profesor Ivan Blecha:

K tomuto krátkému a letmému zamyšlení nad hlubokým problémem mě přivedla diskuse mezi prof. Heřtem a dr. Špiříkem, k níž došlo na webových stránkách Sisyfa při debatě o povaze evoluce a o roli kreacionismu v ní.

Myslím, že pro diskusi o vztahu vědy a víry mohou platit jen dvě alternativy: buď je a) víra zcela soukromou záležitostí věřícího, nebo b) víra svědčí o nějakém objektivním, prokazatelném stavu věcí, a to, v co se věří, zasahuje do života i těch, kteří nevěří. Myslím si, že více alternativ není, ale že z obou paradoxně plyne jednoznačný závěr, že víra a věda nemohou mít nic společného. Pokusím se to stručně vysvětlit:

a) Názor, že víra je zcela soukromou záležitostí, je, myslím,dnes po letech těžkých bojů akceptován jako správný a je také zakotven v našem právním řádu. Neboť opravdová náboženská tolerance a náboženská svoboda ani jinou alternativu nepřipouští. To považuji za samozřejmé: musí být zcela osobní věc každého, zda chce věřit a v co chce věřit a co se svou vírou podnikne – s jedinou podmínkou, že se nesmí dotknout práv a přesvědčení druhého. Plyne z toho, že z pozice víry nelze vznášet žádné nároky na jinak věřícího nebo na nevěřícího. Víra je v tomto ohledu občanský, právní a politický fenomén. Nijak proto nemůže zasahovat do objektivního, reálného stavu věcí, protože jeho popis nemůže záviset na pouhém soukromém právu v něco věřit nebo nevěřit. Věda naopak s objektivním světem cíleně pracuje, zasahuje do něj a vede k výsledkům, které se nějak dotýkají i těch, kteří s ní jinak nemají nic společného. Ať se nám to líbí, nebo ne, je dnes věda ve veřejném prostoru spojena s mnoha životně důležitými činnostmi (nejen například v medicíně, ale i v dopravě, v bezpečnosti práce atp.) a její výklady a teorie nelze opomíjet. Neznamená to, že by „životně důležitá“ nemusela svým způsobem být i víra, ale je snad zřejmé, oč mi zde jde: vědecké závěry musejí být formulovány zcela určitým způsobem a s určitými nároky, protože prostě věda v mnoha ohledech přebrala za běh věcí nanejvýš striktní zodpovědnost. Mnozí to považují za neoprávněnou nabubřelost vědy, ale co naplat – při stavbě domu se musí respektovat určitá pravidla, jinak spadne. V takovém případě může jít nezodpovědný statik i do vězení. Je to možná divné, ale takový statik je vlastně trestán za nerespektování přírodních zákonů – nikdo se tomu nepodivuje, a kdyby jeho vinou spadl můj dům, budu to dokonce považovat za spravedlivé. S vírou je to ale přece úplně jinak: nikdo nemůže být trestán za to, že vyznává nějaké náboženství (připusťme ale, že ještě před pár staletími to bylo docela běžné…), nebo že nevyznává žádné. Už z tohoto letmého srovnání plyne, že věda a víra se v této první alternativě úplně míjejí: to, na co věda přijde a co nabídne společnosti, není jen soukromou záležitostí vědce, a činnost, která je s takovou nabídkou spojena, nemůže být vázána na „právo“ něco vyznávat nebo ne. Věda pracuje s objektivními stavy věcí, jejichž ovlivňování zasahuje do života všech, a musí se proto řídit pravidly, jež je třeba striktně dodržovat a podřídit veřejné kontrole. Na víru jako na soukromou záležitost takové nároky vznášeny být nemohou.

Ještě bych chtěl u této alternativy říci následující: já jako ateista bych byl velmi rád, aby všichni věřící akceptovali, že se mě jejich víra vůbec nemusí týkat (což neznamená, že jejich víru nechci tolerovat). Jsem totiž – přísně vzato – ateistou nikoli ze své vůle, ale proto, že se někdo jiný rozhodl věřit. Na to se pořád zapomíná: odmítám tvrzení, že ateismus je „také vírou“, totiž vírou v neexistenci Boha, nebo že ateisté něco popírají. Ne – já nemám žádnou potřebu cokoli věřícím vyvracet, pokud mě nevybízejí k diskusi, ani nemám žádný soubor přesvědčení, které bych zastával, abych byl ateistou. V pozici ateisty jsem se ocitl zcela bez vlastního přičinění. Jistým způsobem mě označení za „ateistu“ zatahuje do hry a do debat, které já k ničemu nepotřebuji. V řádu světa mě nic nechybí ani nepotřebuji nic dalšího předpokládat – a vůbec by mě nenapadlo považovat to za postoj, odmítající Boha, jak je mi často podsouváno. Pokud někdy něco v diskusích s věřícími „odmítám“, jsou to jejich argumenty, v nichž vidím často spor: doufám, že právě tenhle postoj bude zřejmý i v dalším textu. Toť vše. Rád bych, aby se tahle zásadní nerovnováha ze strany věřících ctila.

Zkrátka – tahle první alternativa má smysl jen ve sféře občanské a politické a víra v ní nijak nemůže zasahovat do objektivního běhu věcí. Nemůže tedy diskutovat s vědou, protože ta do objektivního běhu věcí zasahuje a nese za to leckdy odpovědnost.

2) Poněkud ostrými formulacemi ze závěru první alternativy přecházím k druhé, kterou (na rozdíl ode mě) bude asi spíše akceptovat většina věřících. Chtějí-li totiž debatovat s vědou, předpokládají chtě nechtě, že jejich víra není jen jejich soukromou záležitostí, že není jen občanským či politickým jevem, ale že to, v co věří, zasahuje do běhu reálných věcí. Obávám se, že v tom je poněkud nebezpečný paradox víry: ona vlastně nikdy nemůže být zcela soukromou záležitostí, jak bychom si my, ateisté, přáli. Asi mi každý věřící potvrdí, že by se jen obtížně smiřoval s faktem, že to, v co věří, může platit jen pro něj, že jiný věřící se stejnou silou a se stejnou oprávněností může věřit v něco jiného, nebo dokonce že lze stejně tak dobře nevěřit, aniž by to jakkoli ovlivňovalo životní osudy a smysl lidské existence. Víra zkrátka potřebuje přes všechny sympatické pochybnosti, aby to, v co se věří, platilo i pro ostatní, pro svět obecně – Bůh nemůže být produkcí soukromých představ. Rozumní věřící se samozřejmě distancují od fundamentalismů a fanatismů všeho druhu – a to je určitě skvělé. Přesto ale chtě nechtě musejí svědčit o tom, že jejich Bůh je „pravda“: zpochybní-li si totiž i toto, pak by už z víry nic nezbylo. V této variantě jsou ovšem jinověrci nebo nevěřící ti, kterým „něco chybí“, kteří k něčemu ještě nedospěli, něco odmítají (odtud ono pro mě nepříjemné vymezení „ateisty“). Jiskérka intolerance patří ke každé víře – i když s ní čestní věřící velmi urputně zápasí. I liberální Tomáš Halík napíše, že jinověrec je ten, „kdo není osvícen pravou vírou“. Jiní pak mluví přímo o „bludu“ a ještě jiní (třeba Dominik Pecka) o morálním selhávání: „Kořeny nevěry nejsou v rozumu, nýbrž v srdci člověka. Ne v čistém myšlení, nýbrž v nečistém životě.“ Takové výroky se mě jako nevěřícího hluboce dotýkají a jsou o to více důvodem mé opatrnosti ke všemu, co s vírou souvisí. Já sám bych si žádného věřícího netroufal takto soudit, a svědčí to o podivné a stěží akceptovatelné nerovnováze, kterou do vztahu věřící-nevěřící nutně vnáší věřící právě z toho důvodu, že neumí (nebo nemůže?) podržet svou víru jako zcela soukromou záležitost.

Dobrá ale – připusťme na chvilku i my, ateisté, že na tom něco je, že nám něco chybí, že jsme si ještě něčeho nevšimli: pak se ale věřící nemohou zlobit, když se budeme dožadovat „objektivních“ důkazů a dokladů, jež lze kriticky a intersubjektivně vyjevit a prověřit. Tenhle požadavek – a to chci zdůraznit – neplyne z mé komické ateistické snahy, všechno si „ohmatat“, nebo z mého neporozumění tomu, že Bůh je tajemství, jež nejde vědecky dokázat atp. Kdykoliv s věřícími vedu debatu a dožaduji se intersubjektivně doložitelných dokladů, skončí to vždycky stejně: je prý směšné takové doklady od nich požadovat (je to projev hloupého materialismu a pozitivismu) a krom toho jejich víra je tak pevně a hluboce usazena v jejich nitru, že tomu stejně nikdy nemohu porozumět. Zkrátka – věřící se vždycky sami nakonec zařadí pod alternativu a), ačkoli by rádi, aby platila alternativa b). Věřící se ale v tomto punktu na nás, „ateisty“ nesmějí zlobit a nesmějí uhýbat: nemá-li být víra zcela soukromou záležitostí a má-li být něčím, co zasahuje do běhu věcí a co vznáší nároky i na můj život jako na život ateisty, pak tu jistá forma „dokladů“ o objektivní existenci toho, v co se má věřit, být musí. A takové přesvědčivé a intersubjektivně ověřitelné doklady podány nikdy nebyly, ačkoli by naopak měly být podány dokonce s vědecky přesvědčující důsledností, chtějí-li věřící právě s vědou diskutovat a korigovat její výpovědi prostřednictvím své věrouky. Oblíbený argument, že věda má také svá nedokazatelná východiska, neobstojí: ta jsou nedokazatelná jen relativně, v daném stavu poznání nebo v dané hypotéze, a věda je principiálně postavena na tom, že je kdykoliv ochotna se jich zříci ve prospěch těch, které odolají přesvědčivějším prověrkám. Mají i věřící, aby mohli sestoupit na úroveň vědy, takovou principiální ochotu, zříci se předpokladu existence Boha a dalších pilířů své věrouky?

Navíc – z hlediska nás ateistů – by si měli udělat věřící pořádek i sami mezi sebou. Kolega Jiří Špiřík v polemice s kolegou Heřtem zcela samozřejmě uvažuje jako křesťan a dovolává se Bible. Ale nejméně pět tisíc let před Kristem žilo lidstvo docela spokojeně s mnohobožstvím, většina dnešních náboženství je nekřesťanská a vtělení Krista či citace z Nového Zákona je vůbec nezajímá (aniž by proto byla jejich víra méně pevná a méně přesvědčivá), i uvnitř křesťanství existují dost podstatné spory (například o neposkvrněné početí Panny Marie atp.). Troufám si říci, že postoj kolegy Špiříka je trochu nekorektní, pokud pod pojmem „víra“ automaticky předpokládá jen tu svou. Já jako ateista bych si v úctě k různosti věr takový předpoklad netroufal učinit – ale pak by argumentace (ať už ve prospěch, nebo v neprospěch evoluce) musela vypadat zcela odlišně. V tom je odvozená potíž každé diskuse víry s vědou. Musím se nejprve věřícího zeptat: jakou víru máte na mysli a v jakého Boha (nebo bohy) věříte? Proč volíte toho a ne jiného? Navíc je tu z vnějšího pohledu ateisty ještě jeden závažný problém: Žid, pokud vím, je o pravosti své víry přesvědčen stejně pevně jako křesťan o té své. Oba si musejí být jisti, že věří v to „pravé“ – ale jeden z nich se nutně v tomto přesvědčení musí mýlit, protože pilíře židovské a křesťanské věrouky jsou dost odlišné a v lecčems nesouladné. Obě víry nemohou být pravdivé najednou. Avšak „zevnitř“ víry je toto dilema nerozhodnutelné: a to je právě ona nepřekonatelná komplikace, která mě jako pozorovatele zvnějšku nutí k ostražitosti, kterou lze jen stěží označit za projev „nečistého života“. Tatáž víra, která má mít na jedné straně tolik skvělých atributů, že se má vyplácet o ni usilovat, takže dokonce ti, kdo o ni neusilují, se pohybují v bludu nebo jsou nečistí ve svém srdci, neumí na druhé straně sama ze sebe svědčit o tom, zda se neváže na něco neúplného nebo dokonce nepravého. S pevnou a tisíce let pečlivě pěstovanou vírou mohu tedy nakonec prodlévat ve stejném bludu jako ten, kdo žádnou víru nemá: to je nutný závěr nás ateistů z pohledu na konfrontaci mezi židem a křesťanem. Jistě – mnoho věřících řekne, že přece k víře rozum patří. Ale v tomto případě nemůže fungovat rozum jen jako nějaká chvályhodná podpěra víry a zábrana před fanatismem (jak se toho sympaticky dovolává i současný papež): v tomto podstatném případě totiž právě jedině rozum může posoudit to, co víra předvést neumí – on je tu nadřazenou instancí.

Ještě se pokusím uvést jedno – podle mého názoru zajímavé - dilema: křesťan má za jeden z pilířů své věrouky víru v posmrtný život a ve spásu. Nyní bych si dovolil položit otázku: co je mravnější a více žádoucí - žít poctivě a slušně bez slibu spásy, nebo žít slušně se slibem spásy? Nikdo nemůže popřít, že z hlediska mravního je (přinejmenším!) obojí stejně cenné. Vskutku: jakpak bychom mohli zavrhovat někoho, kdo žije mravně a čestně, i když nevěří v posmrtný život a ve spásu? Dobrá: v tomto ohledu nemůže mít mravní život ve víře před mravním životem bez víry žádnou přednost. Pak se ale problém posouvá, řekněme, na metafyzickou rovinu. Pokud chce věřící obhajovat přednost svého postoje před postojem bezvěrce (a to dělá), musel by prokázat, že objektivně není možné žít skutečně mravně, nebudeme-li uznávat posmrtný život a nezasloužíme-li si spásu. To už je ale tvrzení, které se netýká mravní stránky věci, ale něčeho, co má „objektivně“ existovat. K tomu by proto bylo zapotřebí fakt posmrtného života, spásy a jejich vazby na mravný život objektivně prokázat – nikoli kvůli trapné tužbě ateistů, mít všechno před očima, ale právě pro ten argument, který vznášejí sami věřící, totiž že věřit musí být nějak lepší než nevěřit. Sami věřící si tedy kladou na ramena povinnost doložení reálné existence toho, v co věří. Jinak řečeno: neprokáže-li se fakticky a objektivně, že existuje posmrtný život, nemůže být rozhodnuto, zda je lepší žít mravně s vírou nebo bez víry v něj. Pak ale nemají věřící jak zdůvodnit svou (byť dobře míněnou) převahu, pak nemůže platit, že ateista se potlouká v „bludu“ nebo že žije s „nečistým srdcem“.

To vše je podle mne jsou doklady toho, jak obtížně může věřící splňovat nároky víry, pokud skrze ni chce cosi říkat o objektivním stavu věcí a nechce se spokojit jen se zcela soukromou pozicí z alternativy a).

Každý nezaujatý pozorovatel vývoje lidského myšlení navíc musí uznat, že zatím vždy, když se snad zdálo, že někde ještě zbývá místo pro Boha, bylo to místo vyplněno racionálním vysvětlením. Je to věrouka, co se musí přizpůsobovat vědě. Je to text Bible, co se musí re-interpretovat, aby víra ještě obstála, abychom byli například schopni vidět v několika dnech stvoření celou dobu existence vesmíru. Nedávno jsem v jednom odborném článku v teologickém periodiku našel pokus o seriózně vedenou úvahu na téma, zda může mít nárok na spásu i neandrtálec nebo australopitecus. Vůbec se neposmívám! Dokonce si myslím, že na víře jsou nejcennější právě tyhle racionální re-interpretace – ty cvičí ducha, zušlechťují nás a zbavují nás fundamentalismu. Ale jako nevěřícímu je mi pak záhadou, jak rozpoznat, která část Bible se musí brát zcela doslova (jako třeba zvěst o vzkříšení Ježíše Krista, když to je jeden ze základních pilířů křesťanské víry), a kterou mohu interpretovat volně podle vývoje situace. Tato rozhodnutí a tyto interpretace přece nemohou pocházet z víry a ta tu nemůže hrát žádnou roli. Zase je tu klíčovým, nikoli jen podpůrným garantem rozum.

Shrnuji: mám-li mít právo být nedotčen vírou druhého, pak by měla platit alternativa a) a debata s vědou by byla zcela zbytečná. Má-li platit alternativa b), totiž že jsem (volky nevolky) dotčen vírou druhého, protože vznáší nějaké nároky na veřejný prostor, ve kterém se pohybuji, a protože tyto nároky jsou „objektivní“ povahy a jako takové i prokazatelné, pak diskuse s vědou by byla možná jen za předpokladu, že by bylo možné vědeckými prostředky (a bez vytáček) prokázat existenci Boha nebo dalších jevů, spjatých s vírou. Toho ale věřící nejsou schopni, čili ani v alternativě b) nevidím žádnou možnost, jak by se věda a víra mohly v popisu světa doplňovat. Měli bychom tedy například rozlišit: vědeckou debatu o evoluci, a ta musí splňovat dost přísné nároky, nebo teologickou debatu o evoluci – ta ale pak není vědecká a týká se jen těch, kteří mají potřebu věřit.

Doufám, že můj příspěvek nebudí dojem, že si nevážím věřících nebo že mi křesťanství nic neříká. Víra má určitě velký sociální, psychologický a samozřejmě i politický efekt. Je spjata s nádhernými filosofickými a uměleckými výkony. Je hodno nejvyšší úcty, umí-li někdo hluboce věřit a chová-li se podle toho mravně. Ani si na druhé straně nesmíme myslet, že by věda měla zasahovat do všech záhybů našeho života a neponechávat prostor lásce, citu, tajemství. To snad nikdy nikdo z vědců netvrdil. Jen v těch ohledech, o nichž je řeč, totiž ve vztahu vědy a víry a jejich vlivu na reálný stav věcí, se mi zdají alternativy postaveny takto, a vyplývá mi z toho, že věda se s vírou opravdu nemá jak potkat, takže víra musí zůstat zcela soukromou záležitostí (už jen z úcty k právům ateistů…).

Ivan Blecha