Stanovisko k uveřejnění článku Ke vztahu vědy a víry od profesora Ivana Blechy

Vážení učení pánové z klubu Sisyfos,

s údivem jsem si přečetl článek pana profesora Ivana Blechy, který jste uveřejnili na svých webových stránkách. Byl jsem jim trochu zaskočen, a považuji jeho uveřejnění za nekorektní postup z vaší strany. Považoval jsem totiž po závěrečném stanovisku prof. Heřta a mém souhlasu s uveřejněním na vašem webu diskusi za formálně uzavřenou. Příspěvek profesora Blechy jde jaksi nad tento rámec, tím spíše, že se nevěnuje problému evoluce – kreacionismus, jde spíše o filozofickou polemiku s teismem (nadpis by měl spíše znít „teismus či ateismus“), přičemž se dovolává vědy. Toto vše by se dalo ještě tolerovat, samotný obsah článku však vykazuje zásadní omyly, které tolerovat nelze.

Než se budu věnovat samotnému článku, chci se vrátit k diskusi s prof. Heřtem, kterého považuji za velmi solidního vědce. Jeho publikace Alternativní medicína, Homeopatie, Akupunktura, Slovník esoteriky a pavěd, atd. jsou zdařilé. Drží se vědeckých principů, a když někdy zabrousí do oblasti víry (pojednávaná problematika se této oblasti také týká), jeho intuice je principielně správná. Někdy to „zaskřípe“, a proto jsem napsal kritiku k jeho článku o kreacionismu. Podobně to je u spisovatelky Věry Noskové, kterou jsem upozornil na některé nesprávné teze v článcích Věda zkoumá tunel do věčnosti a Magie čísel a její levoboček numerologie. I s ní vyměněné emaily mě potěšily. Přes některé výhrady musím jak prof. Heřtovi tak i Věře Noskové poděkovat za opravdu cenné publikace, ne-li přímo zatleskat. S článkem profesora Ivana Blechy je to však jinak.

Aby mohla být vedena diskuse nad vztahem vědy a víry, je nutno aby diskutující měli o problematice přiměřené znalosti. Když jsem napsal kritiku k článku prof. Heřta o kreacionismu, dostal jsem email od prof. MUDr. Oskara Andrýska DrSc., kde se píše: „…P. Špiříkovi gratuluji k přírodovědeckému přehledu …“. Profesor Ivan Blecha má možná jistý přehled v oblasti vědy, jistě jako vysokoškolský profesor je znalý v oblasti filosofie, ale to co však píše o křesťanské víře je katastrofa, to s ní má málo co společného. Jeho představa o této víře je tak vnitřně konfliktní, že desetileté dítě připravující se k prvnímu svatému přijímání je na tom lépe než on. Dítě sice neumí tak používat filosofické konstrukce, nedokáže to domyslet do konce, ale dokáže podle toho žít. Až nyní, na příkladu pana profesora, si uvědomuji, co znamenají Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jak dítě, jistě do něho nevejde“. (Mk 10, 15)

Hlavní problém článku je tedy v nesprávném obrazu o křesťanské víře u profesora Blechy, proto i jakékoliv vztahy mezi takto představenou „vírou“ a vědou není možné budovat. Na vině však není ani věda, ani víra, ani filosofický aparát, který používá pan profesor, ale jeho nedostatečné (chaotické) znalosti o křesťanské víře. Nad tímto článkem nelze diskutovat, protože by bylo nutno nejdříve vyvrátit jeho falešný obraz o víře, poté představit pravdivý obraz víry a až následně se pokusit budovat nějaké vztahy mezi vírou a vědou. Představit pravdivý a celistvý obraz víry však vyžaduje více než jeden příspěvek a k tomu samozřejmě není na webových stránkách Sisyfa místo. Problém by však zřejmě nastal i u profesora Blechy, který nepokrytě píše: „Já jako ateista bych byl velmi rád, aby všichni věřící akceptovali, že se mě jejich víra vůbec nemusí týkat … v řádu světa mi nic nechybí ani nemusím nic dalšího předpokládat…“.

V článku dále píše: „Jsem totiž – přísně vzato – ateistou nikoliv ze své vůle, ale proto, že se někdo jiný rozhodl věřit.“ Takové scestné myšlení, že křesťanská víra z druhého něco dělá, nebo ho nějak omezuje, bylo základem pronásledování křesťanů již v prvních stoletích, a přetrvává dodnes, přes nacismus, komunismus, až po nedávné nesmyslné rozhodnutí štrasburského soudu o odstranění křížů ze škol. Kdyby tomu tak bylo, bylo by třeba zbourat všechny kostely a navrhuji panu profesorovi, aby začal u soch na Karlově mostě. Ty totiž svědčí o víře v Krista, a tak šup s nimi do Vltavy… Tady není něco pořádku, a nejsou to křesťané, kdo dělají z pana profesora ateistu, ani sochy na Karlově mostě, ale problém je v něčem jiném. V něm samém, v jeho smyšlení. Napsal jsem to trochu ironicky, abych vyjádřil jak vratké a hloupé jsou všechny lidské filosofie v porovnání s křesťanskou vírou.

Dále například chybně píše: „…většina dnešních náboženství je nekřesťanská a vtělení Krista či citace z Nového zákona je vůbec nezajímá (aniž by proto byla jejich víra méně pevná a méně přesvědčivá).“ Je snad evidentní, že je dost podstatný rozdíl co do věrohodnosti a přesvědčivosti mezi křesťanstvím a například hinduismem, buddhismem, šamanismem či dokonce satanismem. Pan profesor Blecha není relativista ani zastánce radikální plurality, a tak nevím, jak něco takového mohl napsat. K tomu, v odhalení falešnosti pseudonáboženských systému může být věda dokonce víře velice prospěšná. Věda může falešné podoby víry (např. víra v převtělování – viz článek Věry Noskové), či jiné s vědou neslučitelné pověry kritizovat. Dovoluji si dokonce tvrdit, že všechny náboženské systémy, kromě křesťanské a židovské víry, se ve své podstatě dříve nebo později dostanou s objektivitou a vědou do konfliktu. Nejsou totiž založeny, na rozdíl od židovství a křesťanství, na objektivitě, s historicitou mají zásadní potíž, a tedy u nich nějaké vztahy mezi vědou a vírou budovat nepůjde.

O tom, jak málo rozumí křesťanství, svědčí i jim uvedený příklad „podstatných“ sporů uvnitř křesťanství: neposkvrněné početí Panny Marie. Toto dogma bylo vyhlášeno Katolickou církvi v roce 1854 a pravoslavná církev ho neuznává. Důvodem, kromě toho, že pravoslavná církev neuznává žádná dogmata vyhlášená po rozkolu, je to, že bezhříšnost Panny Marie nevidí v tom, že byla „uchráněna“ od dědičného hříchu, ale „očištěna“. Tento rozdíl je snad nejméně podstatný ze všech a pro praktický vztah katolíka či pravoslavného věřícího k Panně Marii zcela nepodstatný.

Vrcholem filozofické hlouposti je jeho požadavek, aby „bylo možné vědeckými prostředky (a bez vytáček) prokázat existenci Boha nebo dalších jevů, spjatých s vírou.“ Kdyby si pan profesor uvědomil, co napsal, okamžitě by tuto větu z článku vyškrtl. Jestliže Bůh existuje, potom musí jeho existence principielně překračovat existenci stvořeného světa – Bůh je transcendentní. Požadavek, aby věda o něm něco dokázala, je stejně směšný a nereálný, jako uvažovat, že by mravenec mohl poznat existenci člověka. Mravenec ani jiné zvíře nikdy nebudou schopni poznat způsob existence člověka, převyšuje to jejich danosti. Existuje však jiná možnost, že se Bůh sám, z vlastní iniciativy, dává poznat, že se zjevuje. A to Bůh činí jednak skrze stvoření, kdy pozorováním okolního světa můžeme poznávat jeho dobrotu, pravdu, inteligenci, krásu atd. Apoštol Pavel píše: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu…“ (Řím 1, 20). Plnost Božího zjevení však nastala v Ježíši Kristu, v Něm poznáváme plně Boha, jeho vztah k nám lidem, jak i Boží plány s námi (budoucí vzkříšení). A nepokojné a zmatené je srdce člověka, dokud nepřijme Krista.

Pan profesor v celém článku považuje víru ve srovnání s vědou za něco z principu subjektivního, objektivně nekontrolovatelného. To je omyl. Kdyby pozorně četl příspěvek pana profesora Heřta, dočetl by se v něm, že „věda a víra jsou přece dvě nezávislá, svéprávná, navzájem se nepřekrývající magisteria (S. J. Gould)“. Jestliže existuje „magisterium víry“, nelze hovořit o radikální „subjektivitě“ víry, ta se snad týká postojů jednotlivců, které však mohou být objektivizovány a pokud nejsou, je to vina konkrétní osoby. Pan profesor Blecha píše ohledně vědy, že „její výklady a teorie nelze opomíjet … věda v mnohých ohledech přebrala za běh věcí nanejvýš striktní zodpovědnost.“ Potom by ale měl rovněž přijat, že v oblasti víry a mravů tuto autoritu a odpovědnost splňuje církev, její magisterium na čele s papežem, který se z Božího rozhodnutí těší dokonce neomylnosti.

Rovněž v otázce vzkříšení Ježíše Krista, což je základní pravda víry (dogma) není vůbec, jak se pan profesor mylně domnívá, grantem rozum, ale zakládá se na svědectví apoštolů a následně církve. Ti byli rovněž skeptiky. Po ukřižování (přestože Kristus své zmrtvýchvstání předpověděl) se rozcházeli domů, nevěřili ani ženám, kterým se zjevil, následně považovali vzkříšeného Krista za ducha, dokud před nimi nezačal jíst a apoštol Tomáš dokonce prohlásil: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v boku, neuvěřím“ (J 20, 27).

Jeho tvrzení, že „každý nezaujatý pozorovatel vývoje lidského myšlení navíc musí uznat, že zatím, když se snad zdálo, že někde ještě zbývá místo pro Boha, bylo toto místo vyplněno racionálním vysvětlením“, je neprokazatelné. Nepodává a nemůže podat žádný příklad, který by „vytěsnil Boha“, a dále mylně proti sobě staví víru a rozum. I víra je rozumná. Dále píše: „Je to věrouka, co se musí přizpůsobovat vědě. Je to Bible, co se musí re-interpretovat … Dokonce si myslím, že na víře jsou nejcennější právě tyhle racionální re-interpretace – ty cvičí ducha…“ V čem by se měla věrouka přizpůsobovat vědě? Věda, podobně jako jiné lidské činnosti, může být nápomocná člověku v jeho víře, ale není možné, aby věda mohla nějak měnit Boží zjevení, na kterém se křesťanská víra a věrouka zakládá. A něco jako „racionální re-interpretace Bible“ v křesťanství neexistuje, pouze interpretace, a už vůbec nejde v křesťanství o to „cvičit ducha“ (ve filosofii také ne: filo sofie – milovat moudrost), ale milovat Boha: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší vší silou a celou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Mt 22, 37-39)

Písmo zase máme chápat v tom smyslu, v jakém bylo napsáno - pod vlivem Ducha svatého. Prvním krokem tedy, aby chápal výklad Písma (když po tom touží), by bylo naplnění Duchem svatým (což je obvyklé až po přijetí Krista, tedy po křtu). A pokud by ještě stále vznikaly u něho subjektivní pochybnosti, potom není nic snazšího, než udělat, to co udělal apoštol Pavel: „Šel jsem na Boží pokyn a těm, kteří jsou ve zvláštní vážnosti, jsem v soukromí předložil evangelium, které zvěstuji pohanům, aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo“ (Gal 2, 2).

Těch filosofických zmatků ohledně víry je v článku ještě více, z uvedeného je jasné, že pan profesor v oblasti víry tápe, ale nedá se mu upřít jisté hledání. Daleko lepší by tedy bylo, kdyby se místo veřejné diskuse obrátil na mně, nebo na jakéhokoliv kněze. Jsem ochoten se s panem profesorem setkat a vysvětlit všechny nejasnosti ohledně víry v jeho dopise. Jen těžko se to dá písemně, protože vysvětlením jedné otázky by okamžitě v hlavě pana profesora povstalo dalších deset. Je tedy nutno počkat, až nabude aspoň katechetické znalosti o křesťanství, poté je možné vést diskusi na téma vztahu této víry a vědy. Zároveň prosím, aby byl uvedený článek pana profesora, vzhledem k výše uvedeným věcem, z vašeho webu stažen.

Abych ale nebyl jen kritický a napsal i něco pozitivního o vztahu vědy a víry nabízím učeným pánům k zamyšlení následující texty:

Víra a věda. I když je víra nad rozumem, nikdy nemůže být pravdivý rozpor mezi vírou a rozumem. Poněvadž tentýž Bůh, který zjevuje tajemství a sděluje víru, vložil také do lidského ducha světlo rozumu; tento Bůh nemůže ani popřít sám sebe, ani pravda nemůže odporovat pravdě. Když se tedy provádí metodické bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a podle mravních zásad, nebude nikdy ve skutečnosti rozporu s vírou, protože věci světské i věci víry pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pokorně a vytrvale zkoumat tajemství skutečnosti, ten je, třeba nevědomky, jakoby veden Bohem, který udržuje všechny věci a působí, že jsou, to co jsou. (Katechismus katolické církve 159)

Člověk má respektovat a uznávat právo jednotlivých oborů vědy a techniky na vlastní metody. Budiž nám proto dovoleno vyslovit politování nad některými postoji, které se někdy z nedostatečného pochopení pro oprávněnou autonomii vědy vyskytly i mezi křesťany. Vyvolaly totiž sváry a spory a dovedly mnoho duchů k názoru, že věda a víra jsou v rozporu. Rozumí-li se však slovům o autonomii časných skutečností tak, že stvořené věci nejsou závislé na Bohu a že jich člověk může používat bez vztahu k Stvořiteli, pak každý, kdo uznává Boha, musí cítit, jak jsou takové názory mylné. Vždyť bez Stvořitele se stvoření ztrácí v nicotě. (II. vatikánský koncil, Gaudium et spes 36)

Závěrem přeji, jak panu profesorovi Ivanu Blechovi, tak ostatním ze sdružení Sisyfos, aby se vydali cestou Edity Stein: židovky, filozofky a ateistky, která se později stala křesťankou a nakonec světicí.

S modlitbou a požehnáním

P. Jiří Špiřík
jiri.spirik@centrum.cz
________________________________________________________________________________________

ZÁVĚR DISKUSE

Redakční rada webových stránek považuje tímto zveřejněním posledního dopisu Dr.J. Špiříka diskusi ke článku Prof. J. Heřta za ukončenou. Podstatná stanoviska byla již opublikovaná. Jsme si vědomi toho, že probírané téma bude vyvolávat další možné diskusní příspěvky, ale nepovažujeme se za instituci, která by se měla podrobně a dlouhodobě tématem zabývat. Pouze jsme považovali za objektivně správné uveřejnit poznámky kritického oponenta. Nebylo tedy naším záměrem rozvířit širokou výměnu názorů. Proto jsme se rozhodli diskusi na našich stránkách ukončit.

Miroslav Kutílek
Předseda redakční rady