Reichenbachův ód a Wágnerova výzva

Baron Dr. Karl Ludwig von Reichenbach (1788 – 1869) byl významným rakouským badatelem, který zasáhl do více vědních a technických oborů. Jako chemik objevil nové výrobky z dehtu – parafin, fenol a umělá barviva. Moravané by měli vědět, že pobýval asi 20 let v Blansku, kde se zasloužil o geologický průzkum a o rozkvět tamních železáren. Po roce 1840 žil na svém zámku poblíž Vídně.

Dnešní svět na to vše nevděčně zapomíná. Zná barona Reichenbacha hlavně jako objevitele domnělé všudypřítomné substance – ódu. Na rozdíl od jiných objevů byl (a je dosud) ód přijímán akademickou veřejností s rozpaky. Přesto si získaly Rechenbachovy „Ódické listy“, vydané poprvé v roce 1852, značnou popularitu a byly přeloženy do mnoha jazyků. V Česku naposled vyšly (pokud vím) v roce 1992 v nakl. Anomal.

Čeští vědci se s ódem setkali na nezapomenutelné přednášce docenta experimentální fyziky RNDr. Ivo Chudáčka, DrSc. ve Fyzikálním ústavu AV ČR dne 6. 11. 1996. Hlavním smyslem Chudáčkovy přednášky bylo předložit akademické veřejnosti  výsledky ódického výzkumu, dosažené v soukromé fyzikální laboratoři FYZAP. (Živě si vzpomínám, jak přednášející spolu se svým synem působivě demonstrovali pomocí virgulí rezonanci ódických vln.) Přednáška též vynesla na světlo teoretické zdůvodnění unikátní technologie LN (Joint Line), jejíž pomocí berounská firma Jiřího Langa vysílala (a činí tak dodnes) ozdravné i jinak prospěšné ódické vlny. Jiří Lang a ing. Robert Troška za to dostali Zlatý Bludný balvan za rok 1998, hned v prvním roce udílení prestižní ceny klubu Sisyfos. Ani docent Chudáček nepřišel zkrátka: po vydání unikátní ódické monografie „Fyzika na pokraji aneb psychotronika“ (spolu s E. M. Markem, nakl. AOS Publishing, Ústí nad Labem 1988) obdržel za ni Zlatý Balvan za rok 2000. V Sisyfu díky těmto průkopníkům ód dobře známe a často o něm přemýšlíme.

Přesto neuškodí, připomeneme-li původní Reichenbachův objev. Snad již v době moravského pobytu si badatel všiml, že existuje dvojí druh lidí, ti obyčejní (k nimž sám náležel) a senzibilové, které neomylně rozpoznal podle těchto znaků:

– libý pocit z barvy modré a nelibý z barvy žluté
– štítivost při pohledu do zrcadla
– záliba v sezení na rohu stolu nebo na kraji lavice
– obliba studených jídel, zvláště salátu

Takových znaků se uvádí více. Důležitý je postřeh, že objeví-li se jedna z těchto vlastností, má její nositel obvykle všechny vlastnosti a je senzibilem. Reichenbach píše, že takto identifikoval stovky senzibilů a s jejich pomocí učinil tisíce pozorování. Především zjistil, že přiloží-li senzibil ruku do blízkosti předmětu, pocítí v různé intenzitě buď příjemný chlad, nebo nepříjemné vlažno. Libost pocitu závisí na tom, o kterou ruku (levou či pravou) a o který předmět se jedná. Zvláště výrazné pocity má senzibil v blízkosti krystalů, magnetů, elektrovodičů nebo nádob s ódicky nabitou vodou. Senzibil tedy dokáže předvést, že voda má paměť. (To skeptici dodnes nechápou a trapně demonstrují proti homeopatii každoročně dne 6.2. v 10.23 hod.) Rovněž hravě rozpozná severní pól magnetu, protože po přiložení levé ruky má libý pocit. Podobně vnímá elektrický proud a směr jeho toku. Reichenbach si postěžoval na netečné fyziky:
„To co oni odvodili s pomocí velkého množství vynaloženého důvtipu, tady může každé senzibilní dítě téměř ohmatat a vylíčit se všemi podrobnostmi jako smyslový poznatek – totiž vztah mezi směrem magnetického pole a směrem toku elektrického proudu, zaznamenaného Ampérovým pravidlem. ... Jak dlouho ale bude ještě trvat nežli se objeví zájem fyziků o ód, to skutečně nevím“ (Ódické listy, s. 82).
Dnes to již víme: trvalo plných asi 140 let než se ódu odborně ujal český fyzik doc. Chudáček. A téměř 160 let uplynulo do výzvy českého publicisty Karla Wágnera, k níž se záhy dostaneme.

Zůstaňme ještě u Reichenbacha. Geniálně ho napadlo, že senzibilové by mohli vnímat ód nejen taktilně, ale též vizuálně. Na svém zámku zřídil temnou komoru. Po jisté době pobytu senzibilů ve tmě (v závislosti na jejich citlivosti šlo o minuty až hodiny) se objevovaly úžasné vizuální vjemy ódu. Světlo ódu bylo všudypřítomné (všechny látky ódicky září), ale kolem magnetů, krystalů nebo elektrických vodičů se ukazovaly gejzíry barevných „plamenů“. Při severních pólech magnetů pozorovali senzibilové modré světlo, při jižních pólech žlutočervené. Reichenbach obměňoval uspořádání pokusů, pozorované jevy zaznamenával a publikoval – viz kupř. zmíněné „Ódické listy“. Měl nadšené zastánce, kteří jeho pozorování potvrzovali, ale také ignorantní skeptické odpůrce, zvláště mezi fyziky.

Konečně se dostáváme k iniciativě Karla Wágnera, provozovatele cestovní kanceláře W a publicisty, který se zajímá o podobné problémy jako Sisyfos (kupř. tělesný magnetismus nebo strašické strašení ). Na jeho blogu karelwagner.blog.idnes.cz probíhá od prosince 2010 diskuse o ódu. Pan Wágner shrnul výsledky debat v útlé (125 s.) knížce „Reichenbachovo světlo“, vydané na jaře 2011 v nakl. Československý spisovatel.

V knížce se nepíše jenom o ódu. Ve dvacetistránkové kapitole „Skeptický absurdistán“ leží autoru na srdci budoucnost našeho klubu, jevícího známky úpadku. Wagnerova dobře míněná, varovná slova by si měl přečíst každý sisyfovec a jít konečně do sebe. Momentálně přeskočme tuto kapitolku a držme se ódu. Jádro Wágnerova poselství je vystiženo názvem první kapitoly: „Dočkáme se v případě Reichenbachova výzkumu vědecké stati?“

Autor nezná nebo úmyslně ignoruje výše citovaný Chudáčkův spis, což je dost divné. Nicméně volá po exaktním ověření a interpretaci Reichenbachova světla, v čemž fyzik Chudáček tápal a zřejmě nic nového nevybádal. Usiloval o jednotnou teorii rozmanitých polí známých esoterikům. To je slepá ulička, sotva lze sjednotit např. ódické pole s morfickým polem Ruperta Sheldraka. (Již Reichenbach věděl, že účinek ódu ubývá se vzdáleností, kdežto u morfického pole tomu tak není. Kupříkladu pejsek okamžitě a na neomezenou vzdálenost postřehne úmysl páníčka vrátit se domů, načež radostně kňučí a skáče na dveře bytu. To se vysvětluje nelokální kvantovou provázaností vědomí zvířete s vědomím jeho pána – viz monografie R. Sheldraka: „Váš pes to ví“, Rybka Publishers, Praha 2003). Podobně je problematické ztotožňovat ód s  orgonem, aurou, pránou, torzními poli a již vůbec ne s poli čistě informačními jako je ákáša nebo kosmické vědomí.

Není podstatné, zda Wágner přehlíží Chudáčka z neznalosti nebo schválně. V případě ódického světla je výzva po vědecké interpretaci svěží a legitimní. Nedělejme okolky: jako místopředseda vyzývám členy klubu Sisyfos, abychom se k Wágnerově výzvě bez zaváhání připojili.

Doufám, že je jasné, v čem je problém. Reichenbachovo světlo není halucinací, protože četné výpovědi senzibilů jsou konzistentní, byť jednotlivci vnímají ód v různé intenzitě. Dnes nejsou udržitelné ani Reichenbachovy dobové fyzikální představy, když kupř. píše: „Pokud zjištěná fakta neposuzuji mylně, jde o energii někde mezi magnetismem, elektřinou a teplem, která však nemůže být s žádnou jmenovanou ztotožňována“. (Ódické listy, s. 26)

Karel Wágner nabízí k úvaze jisté známé anomálie vnímání nebo – což pokládá za reálnější a věnuje tomu více místa – zviditelnění elektromagnetického záření nízkých frekvencí, které vysílá nad absolutní nulou každá látka. To by znamenalo nalézt dosud neznámé funkce známých smyslových receptorů nebo objevit receptory nové.

To vyhlíží nadějně, ale je tu podle mého zádrhel. Naše životní prostředí má obvykle nižší teplotu než tělo. Podle druhé věty termodynamiky nemohou energetická kvanta samovolně přecházet z chladnějších předmětů na teplejší smyslové receptory. Temná komora je temná a nelze se v ní jen tak rozhlížet. Nebo je přece jen prosvětlena kupř. všudypřítomnou „skrytou energií“ zodpovědnou za zrychlené rozpínání Vesmíru? Problém ódu má nepochybně kosmologický dosah a díky panu Wágnerovi stojíme před významným objevem!

Se zřetelem k tržnímu prostředí navrhuji tento postup: Pan Wágner zná Reichenbacha nejlépe, ať tedy dle jeho kriterií vybere a přivede vhodného senzibila. My ho v Sisyfu přezkoušíme a bude-li zdatný, vyšleme do USA. Tam se ho ujme proslulá nadace Jamesa Randiho při americké skeptické organizaci CSI, což zařídíme, máme známosti. Konečně přestane Randiho milion dolarů nečinně ležet. Po návratu do vlasti zavřeme zbohatlíka do temné komory a neinvazivně vyšetříme jeho nervovou soustavu – to je dnes, ve srovnání s 19. stoletím, maličkost. Důležité je, aby onen senzibil byl slušný, mladý a zdravý. Slušný proto, aby pamatoval na ty. kteří mu dopomohli ke jmění. Zbývající vlastnosti jsou nezbytné, má-li se dočkat Nobelovy ceny.


Vyjádření pana Karla Wágnera k článku doc.Zlatníka


Pan Wágner nesouhlasí s názory doc. Zlatníka a poslal radě našeho webu žádost o uveřejnění jeho námitek, a to v plném znění. Členové rady rozhodli jeho kritický dopis neuveřejňovat, protože odpověď p. Wágnera nesouvisí s podstatou problému, nepřináší žádné nové argumenty ve prospěch Reichenbachovy hypotézy o jeho ódu, ani nevyvrací Zlatníkovy názory. Lze akceptovat jen jednu jeho výtku, že Reichenbach nebyl rakouským, ale německým vědcem. S výhradami pana Wágnera se lze seznámit na jeho blogu, kde je Wágnerův dopis naší webradě v nezměněném znění uveřejněn, a kde je i místo pro event. diskusi: http://karelwagner.blog.idnes.cz/c/189710/Jak-zavedl-Sisyfos-pojem-Wagnerova-vyzva.html.

Podrobně se lze seznámit s Wágnerovými názory na Reichenbachovu hypotézu v jeho knize „Reichenbachovo světlo“ (Čs. spisovatel 2011).

Jiří Heřt
předseda webrady ČKS SISYFOS