Hudební hluk je otroctví aneb ticho je svoboda

Všichni jsme denně obklopeni nějakou formou hluku. Hlukem vozidel v automobilové dopravě, hlukem letících letadel (zvláště citelným v blízkosti frekventovaných letišť), hlukem ventilátorů a klimatizací v úřadech a na pracovištích, hlukem strojů v továrnách, hlukem vlaků na železničních tratích a třeba i hlukem nedělních cirkulárek, travních sekaček, křovinořezů, vrtaček, rozbrušovaček, bouracích kladiv a motorových pil v jinak poklidné vísce. Takto bychom mohli pokračovat ve výčtu hluků industriálního původu ještě dlouho.

Výše uvedené případy hluku mají charakter šumů, rázů nebo monotónních zvuků se širokým zvukovým spektrem, pokrývajícím často celou slyšitelnou oblast akustických kmitočtů.

Nenajde se snad člověk, kterému by vnímání takových zvuků alespoň trochu nevadilo. Některé druhy hluku (velmi intenzívní hluk, silné rázy) se dají snést jen krátkodobě, jiné vnímáme dlouhodobě a ony jako plíživý jed unavují naši psychiku a následně může v důsledku jejich působení docházet ke zdravotním problémům. To jsou fakta mezi veřejností obecně známá, vědecky dosti probádaná a obecně přijímaná. Nikdo nechce poslouchat zbytečný hluk. Při projektu a realizaci velkých staveb s potenciálem hluku (např. letiště, dopravní infrastruktura) se provádějí podrobné hlukové studie, následná měření hluku a případná dodatečná protihluková opatření. Kolem dálnic se staví protihlukové bariéry, na hlukem exponovaných pracovištích jsou stanoveny hygienické limity hluku.

Lidé prostě nemají hluk rádi a vadí jim.

Proti těmto neharmonickým a často nervy drásajícím zvukům stojí hudba. Vynález lidského pokolení, posloupnost harmonických tónů, akordů a rytmů jednoho či mnoha hudebních nástrojů, často jako doprovod nástroje nejkrásnějšího, lidského hlasu (mám na mysli hlas školeného zpěváka či zpěvačky, nikoliv zpěv opilce na půlnočním náměstí). Hudba, která jako obecné krásno ve všech svých podobách všech hudebních žánrů přináší potěšení a úlevu od denních starostí lidem celé planety. A to buď jako hudba živá, produkovaná sebou samým nebo někým jiným a od počátku technické revoluce též jako hudba reprodukovaná. Hudba, která je chtěná, kterou posluchač cíleně vnímá a která mu dělá radost, je lékem na duši. O tom také nikdo nepochybuje.

Ovšem řečeno slovy farmakologa, s každým lékem je třeba zacházet obezřetně a dávkovat jej přiměřeně okolnostem. Což se v dnešní prefabrikované době s hudbou velmi často neděje.

Představte si, že přijdete do restaurace a chcete si dát odpolední kávu a malý sladký zákusek. Aniž stačíte otevřít ústa a sdělit příchozímu číšníku svoje přání, máte před sebou ohromný talíř výborné polévky z chobotnic i s kousky chapadel (někdo ji má rád a chutná mu, vám se z ní ale dělá zle) a nádavkem kotel koprové omáčky s ohromným kusem masa a deseti knedlíky (někdo má koprovku rád, vy ji ale už od dětství nesnášíte a navíc vůbec nemáte hlad). Číšník si k vám vzápětí přisedne s nabitou pistolí a donutí vás to všechno sníst.

Že je to absurdní představa? Ano je. Ale přesně tohle schéma se odehrává ve většině restaurací, obchodů a veřejných míst v oblasti reprodukované hudební kulisy.

Jdete do restaurace a chtěli byste s partnerem probrat své problémy a radosti. Prostě si chcete popovídat. Budete muset strpět (často dosti hlasitou) hudební kulisu. Kulisu, kterou vám někdo bez znalosti vašeho vkusu vybral a tvrdě naordinoval. Že vás to ruší? Tak zkuste požádat obsluhu o ztlumení nebo vypnutí té kulisy. V tom lepším případě k vám budou zdvořilí a hudbu nepatrně ztlumí, aby se během pár minut nenápadně vrátila na původní hladinu, ne-li vyšší. Ve výjimečných případech vám vyhoví bez reptání, ale to jsou okamžiky hodné zaznamenání perem kronikářovým.

Jedete autobusem a kakofonie rozmlouvajících cestujících je překřičena nějakou písní z řidičova autorádia, sofistikovaně rozvedeného do reproduktorů rozmístěných podél celého vozu (decentrální ozvučení se tomu říká). Jedete hodinu do zaměstnání a posloucháte hudbu kterou nechcete. Na pracovišti má kolega celou směnu zapnuté rádio, jehož hudba silně připomíná industriální zvuky zmíněné na začátku tohoto článku. Několikrát jste se chtěli s kolegou nějak dohodnout na ztišení nebo vypnutí (alespoň na nějaký čas) jeho oblíbené stanice, ale setkali jste se s nepochopením. Pak jedete hodinu ze zaměstnání a znovu posloucháte něco, co ale vůbec poslouchat nechcete.

Jdete nakupovat, ale hudba linoucí se celým prodejním prostorem se vám ani trochu nelíbí, dá se říci že vás to otravuje, ano, jste z toho po delší době už úplně nervózní, už abyste měli nakoupeno. Zapomenete v tom chvatu koupit něco důležitého a najednou si uvědomíte, že to co vám vadí a co vás otravuje je HUDEBNÍ HLUK.

Kdo dal všem těm strůjcům oněch zvukových kulis právo vám tyto zvuky vnutit bez možnosti volby? Bez možnosti volby žánru, interpreta, hlasitosti nebo TICHA?

Hudební hluk definovalo Hudebně ekologické sdružení České hudební společnosti (HUDEKOS) takto, cituji:

"Jako hudební hluk je označována reprodukovaná hudba, která nevhodným užíváním ztrácí smysl jako estetický nebo relaxační fenomén a stává se součástí akustického smogu, který trvale znehodnocuje naše životní prostředí až ke zdravotně rizikovým hladinám hluku.

Hudební hluk může být některým lidem zpočátku příjemný, vytváří kulisu prostředí, později se však z jeho trvalého vnímání stává návyk; nejde přímo o drogu, ale o vyplnění myšlenkového vakua. Hudební hluk omezuje soustředění při práci i studiu, narušuje mezilidské vztahy. Hudební hluk je hudba, kterou nechceme, nevnímáme, ani neposloucháme."

Hudebně ekologické sdružení HUDEKOS publikovalo na svém webu, který je dnes bohužel neaktivní, řadu fundovaných článků na téma hudebního hluku. Je škoda, že nejsou v současné době na internetu veřejně přístupné. Mám naštěstí většinu z nich uloženu ve svém počítači a jsem ochoten je jednotlivým zájemcům zaslat e-mailem (pište na mina@ure.cz).

Příklady zneužívání hudební kulisy a leckdy přímo zvukového a hudebního teroru by se daly hledat téměř do nekonečna. Namátkou vzpomenu centrální ozvučení jedné velké pražské nemocnice, kde před několika lety byla ve všech prostorách (pokoje pacientů, čekárny, ambulance, chodby, lékařské pokoje) pouštěna po celý bílý den velmi populární soukromá rozhlasová stanice (kterou někdo bezejmenný zvolil a vnutil celému zdravotnickému zařízení) s tím, že vypnout si ji mohli jen pacienti v lůžkové části - v ostatních prostorách šlo "vysílání" jen ztlumit, nikoliv úplně vypnout (původně snad z důvodu občasných služebních hlášení). Z toho už naskakuje husí kůže a ti, co četli román George Orwella "1984" zde musí vidět jasnou paralelu. Už chybí jen všudypřítomné vřeštící obrazovky (to by bylo ovšem téma na další kritický článek - televizory ve veřejných prostorech) které umí i špehovat a rovněž nejdou vypnout. Ale od toho už vlastně nejsme moc daleko, jak trefně glosuje žhavou současnost Benjamin Kuras ve své knize "Sekl se Orwell o dvacet let? - Svoboda a totalita v 21.století".

S problémem hudebního hluku se potýkal již v první polovině minulého století francouzský spisovatel Georges Duhamel. Půvabný úryvek z jeho knihy "Hudba utěšitelka" připojuji pod tímto článkem. Snad se kolegové z HUDEKOSu, z jejichž bývalého webu text pochází, nebudou zlobit, že jej zde použiji.

Přitom přiměřené použití hudební kulisy, se střídáním hudby a ticha a s citlivým výběrem žánru (jsem sice rocker ale například v prostředí slovenské koliby bych dal přednost tlumenému folklóru před obvyklým vřeštícím popem či technem) by snad mohlo všem těm obchodům a restauracím opravdu zvýšit tržby (určitě více, než hloupá kolovrátková hudební linka stokrát oposlouchaných hitů, notoricky známých ze všech rádií už 30 let) už jen proto, že by se v těch místech někteří návštěvníci cítili dobře a příjemně. Ale možná jsem naivní a současná většinová populace to, o čem tu píši, ani nechce.

S přiměřeností užití hudebního podkresu jsou dnes na štíru i samotné rozhlasové a televizní stanice. Proč musí pod hlavními zprávami dne neustále něco hrát, často tak nahlas, že dekódovat slovní obsah bývá poměrně obtížné? Někdy tento jev může být způsoben zpracováním zvukového signálu mezi studiem a vysílačem. To se pak jedná o tzv. uměleckou úpravu zvuku (takto je propagátory a šiřiteli této metody příslušné zpracování audiosignálu skutečně označováno), vytvořenou totální devastací spektra a dynamiky původního kvalitního zvukového signálu. Zkuste si pustit první program Českého rozhlasu na VKV FM a pak z digitálního kanálu DVB-T a porovnejte kvalitu zvuku. To, co se šíří na VKV FM, nemá daleko ke zvuku starého rozkřapaného telefonu. Zvuk ale není "umělecky vylepšen" jak je inzerováno. Je tak "nadupán", že je docela obyčejně zkreslen. Obchod s těmito přístroji, které při špatném nastavení devastují původní studiový zvuk se má čile k světu. S podivem je, že si tyto přístroje, příšerně nastavené, pořídil před časem i Český rozhlas.

Na závěr mého povídání snad jen skromný apel. Zkuste si uvědomit, kde ve svém okolí působí otravná hudební kulisa a pokud na to máte morální sílu, technickou zručnost a trošku té drzosti, zkuste ji nějakým slušným a pokud možno legálním způsobem eliminovat. A v případě konfliktu s původcem zvukové kulisy můžete argumentovat právem na svojí volbu toho co a jak budete poslouchat. Je to věčný a nekonečný boj, a je pravda plno míst, kde je to beznadějné.

Já například každé všední poledne trpělivě vypínám zvuk velké plazmové televize v prostorách jídelny Letecké školy Řízení letového provozu v Praze Ruzyni. To krásné ticho při obědě, přerušované jen cinkáním příborů a tlumenou konverzací strávníků je k nezaplacení.


Odkazy:

Hudebně ekologické sdružení HUDEKOS
http://www.hudekos.info, http://www.musicecology.cz - v současnosti neaktivní weby

Protihlukoví aktivisté: Vypněte "neposlouchanou" hudbu - 01.04.2010
http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/protihlukovi-aktiviste-vypnete-neposlouchanou-hudbu_164089.html

Hudba – hluk = závislost – kult - 10.03.2008
http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/2079/HUDBA---HLUK--ZAVISLOST---KULT.html/

Hudební ekologie jako součást hudební výchovy? - 15.04.2003
http://epedagog.upol.cz/eped1.2003/mimo/clanek13.htm

Mezinárodní den boje proti hluku - 11.4.2002
http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=87105

Hluk je zákeřný nepřítel / Hudba ano, řev ne - 11.10.2001
http://www.tydenik-sondy.cz/200140/2001400101.htm

I hudba nám může uškodit - 06.01.1999
http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/i-hudba-nam-muze-uskodit?apc=/cz/zpravodajstvi/zpravy/i-hudba-nam-muze-uskodit

Hudební hluk - časopis Vesmír 76, 167 - 3/1997
http://www.vesmir.cz/clanek/hudebni-hluk

Marek Franěk: Vliv hudební zkušenosti na akustickou senzitivitu
http://acta.musicologica.cz/02/02s04t.html


O hudebním hluku - už tenkrát

Georges Duhamel, úryvek z knihy Hudba utěšitelka (vybral V. Beránek)

Hájím hudbu zaníceně a často příkře a nikdo se jistě nemůže domnívat, že se zastávám něčeho výlučného, co vážně zajímá jen hrstku odborníků. Dnes, ve své výstřední době, chováme se k hudbě skutečně macešsky a dokazujeme tím neobyčejně markantně, jak jsou naše názory zmatené. Není snad úkolem nás všech, abychom tento zmatek zažehnali?

Jednoho dne, bylo to roku 1937 (během pařížské Světové výstavy, pozn. redakce), jsem se procházel s přítelem na chaillotském vrchu. Několik hlomozících, tu a tam postavených aparátů vylévalo tam změtenou a rozbředlou hudbu. – Užívám zatím slovo „hudba“, než si někdo vymyslí výraz, který by jadrně označoval toho zvukového zmetka. Myslím, že urážel krásu pramenů, které na onom místě tryskají. Zpěv vody, jeden z nejjímavějších zvuků, umlčovalo neustále mechanické řinčení. Je skutečně třeba připomínat odpovědným místům, že tryskající voda těší duši stejně svým zpěvem jako svým obrazem? Někdy, a to jen nakrátko, přestaly tlampače zvracet a osvobozený chodec si říkal, že život by bylo možno snášet i přes tolik úzkostí, kdyby si dali říci a nemučili naše uši. Ale hudební dělostřelba se rozhučela znovu a nám začalo být špatně.

„Křiklouni“ zaplavovaly davy prostými ohavnostmi a vyžilými vnadami jazzu. Přestali jsme hovořit: naše hlasy, naše uši ani naše mysl nedovedly odolávat těm přívalům; snažil jsem se usilovně někam utéci, když přítel najednou zakřičel zplna hrdla: – Víte, není to vždycky zlé. Někdy se stane, že vysílají dobrou hudbu.

Dostihli jsme v tu chvíli míst, kde bylo poměrně ticho a tam jsme si vydechli.
– Vysílají někdy dobrou hudbu, zneucťují-li dobrou hudbu touhle příšernou jarmareční vřavou, pak nečekejte, že z toho budu mít radost, protože to je vrchol vší lidské hlouposti a ubohosti.
– Začínám se s rámusem smiřovat, třebaže to vypadá nezvykle. Začínám chápat, že hluku neunikneme, že je nám souzeno, abychom žili v povyku. Snažil jsem se, abych ticho zachránil, ale marně. Přemohli mě, vzdávám se a podrobuji. Přesto však musím pozvednout hlas znovu: Dobře, dělejte hluk; ale nešpiňte také pravou hudbu. Nechte si všechno to chrčení a říhání svých milovaných skladatelů, ale zato nám neberte naše mistry, kteří vám nijak neublížili, protože moudře umřeli. Nechtějte, abychom plýtvali tím, co chceme milovat do posledního svého dechu.

Žádám, aby nám nehráli Pátou symfonii vícekrát jak jednou nebo dvakrát do roka. Je to nádherné dílo a znám je dobře, a proto nechci, aby je věšeli na všechny lampy, na všechny ty hlomozící tyče na výstavách a jinde. Chtěl bych, aby dva nebo tři roky nehráli Nedokončenou. Připomínám svým spoluobčanům, a připomínám to důrazně, že především vzácnost podmiňuje estetický zážitek. I kdyby nás tlampače přecpávaly andělskými tóny, což jistě nedělají, říkám, že bych tu andělskou hudbu nechtěl slyšet celý den. Všeho s mírou, umění i radostí. Krása do nekonečna, to už není krása. Pak už ji nerozeznávám…

Francouzský spisovatel Georges Duhamel (1884 – 1966) prožil na frontě jako vojenský lékař hrůzy první světové války. Své zážitky a svůj vztah k hudbě zachytil v knize, z níž uvádíme tuto ukázku. (Vyšlo v překladu D. Malé v roce 1947.) Co se od té doby změnilo: jistě se změnila kvalita reprodukce, ale ještě více intenzita! – http://www.musicecology.cz