Stanislav Grof: Když se nemožné stane. Dobrodružství za hranicemi běžného vědomí - recenze

Kniha Stanislava Grofa Když se nemožné stane. Dobrodružství za hranicemi běžného vědomí vyšla v roce 2012 v nakl. Práh v rozsahu 402 stran. Jejím jádrem je vyprávění a komentování „holotropních“ prožitků autora, pacientů a přátel. Nalezneme tu rovněž zajímavé údaje ze života i mnohé detaily profesionální dráhy tohoto kontroverzního badatele. Originál vyšel v USA v roce 2006, a tudíž nereflektuje pozdější, prestižní pražská ocenění Grofova díla – jednak Cenu VIZE 97 (udělila Nadace Dagmar a Václava Havlových v roce 2007), jednak Jubilejní diamantový Bludný balvan (udělil SISYFOS za rok 2007).

V předmluvě čteme:
„ Před téměř půl stoletím mi hluboký zážitek trvající pouhých několik hodin běžného času hluboce změnil osobní a profesionální život. Jako mladý začínající psychiatr, pouhých pár měsíců po získání vysokoškolského diplomu na lékařské fakultě, jsem se dobrovolně zúčastnil experimentu s LSD, tedy látkou vyznačující se pozoruhodnými psychoaktivními vlastnostmi, kterou objevil švýcarský chemik Albert Hofmann v basilejských laboratořích farmaceutické společnosti Sandoz“.

Prof. MUDr. Stanislav Grof, M.D., Ph.D.(*1931), absolvent Lékařské fakulty UK v Praze, žije od roku 1967 v USA. Systematicky zkoumá lidskou mysl ve „změněném stavu vědomí“, resp. v jeho podkategorii označované jako holotropní (usilující o celistvost, směřující k celistvosti - z řeckého holos celý a trepein směřující k něčemu). Člověk se dostane do tohoto stavu požitím psychedelik nebo hyperventilací - spolu s manželkou Christinou je Grof považován za autora metody tzv. holotropního dýchání. K holotropnímu stavu vědomí má docházet i ve stavech klinické smrti nebo za různých psychických otřesů, leckdy i zcela spontánně.

Manželé Grofovi zkoumali výpovědi pokusných osob, pacientů, přátel i vlastní prožitky holotropního stavu vědomí v průběhu seminářů, terapeutických sezení i účelových schůzek. Bývali účastníky posvátných obřadů domorodých kultur s požíváním psychedelických rostlin jako je peyotl, ayahuaska nebo „kouzelné“ houby. Za tím účelem dost cestovali, neboť v USA je konzumace drog zákonem silně omezena. Svými aktivitami se stali významnými přívrženci hnutí New Age.
Pro neinformovanou veřejnost bývá matoucí, že Grof, ač vědec (vědecký přínos nelze některým jeho studiím upírat), pokládá holotropní prožitky za prokazatelně reálné: vědomí se podle Grofa může odpoutat od svého tělesného nositele a ztotožněno s kosmickým vědomím jaksi „cestovat“ v prostoru i v čase a získávat dosud neznámé informace. Nemusí „cestovat“ daleko, stačí návrat do dob těhotenství či porodu, kdy bývají človíčku „vtištěny“ rozhodující osobní vlastnosti. Jindy bývá „cesta“ delší, vědomí může doputovat třeba až do doby zrodu vesmíru velkým třeskem. Může se ztotožnit s rostlinou či zvířetem nebo se rozpomenout na své minulé lidské životy. Například Stanislav býval egyptským šlechticem a Christina salemskou čarodějkou. Samozřejmě, že nic takového nebylo prokázáno metodami vědy. Většinou jde o halucinace vysvětlitelné narušením funkce mozku.

Čtenář knihy má nicméně postaráno o vzrušení. Dozví se zároveň podrobnosti o Grofově emigraci do USA, o tamním životě, o tom jak Grof spoluzaložil transpersonální psychologii, nový obor o jehož vědeckosti pochybují nejen organizovaní skeptici, ale i většina světových psychologů a psychiatrů (až na ty české, kteří nedají na krajana dopustit a z nepochopitelných důvodů jej odborně vyzdvihují a propagují – činí tak kupř. Cyril Höschl).
Některé příběhy se týkají smysluplných koincidencí událostí, které spolu kauzálně nesouvisejí, nazývaných podle C.G.. Junga sychronicitami (v holotropních stavech vědomí k nim má docházet častěji než obvykle). Grof k tomu říká:
„Zjištění, že hmotný svět může vstoupit do hravé interakce s lidskou psyché podrývá existencí synchronicity samotné základy karteziánsko-newtonovského paradigmatu monistického materialistického světonázoru.“
Pokud se ponoříte do poutavé četby, radím, abyste ji přerušili a otevřeli neméně zajímavou knihu německého skeptika B. Hardera „Proč se zastavily hodiny, když dědeček umřel a jiné podivné náhody a nevysvětlitelné jevy“, IKAR, 2011. (Na knihu nás upozornil M.Urban ve Zpravodaji 1/2012). Dozvíte se tu mimo jiné, proč „synchronicita“, kterou tu a tam prožijeme, obvykle neznamená reálnou souvislost.

Pestrý obsah Grofovy knihy je zřejmý názvů kapitol:
1. Záhada synchronicity
2. Vzpomínky na porod a prenatální život
3. Návrat do historie
4. Žili jsme už někdy dříve?
5. Mimosmyslové vnímání a onen svět
6. Nekonvenční psychiatrie
7. Transpersonální psychologie a tradiční věda

Skeptický čtenář by neměl přehlédnout kratší odstavec 7. kapitoly s názvem Když se z vědy stane pavěda. Grof tu píše o transpersonální psychologii:
„Ač dobře podložený a opodstatněný, znamenal tento obor natolik radikální odklon od akademického myšlení profesionálních kruhů, že se ukázal neslučitelný jak s tradiční psychologií a psychiatrií, tak i s newtonovsko-karteziánským paradigmatem západní vědy.“
Kritikové se prý neseznámili s rozsáhlým množstvím poznatků a údajů tvořících základ oboru. Rovněž přehlížejí, že „řada průkopníků zmíněného revolučního hnutí má úctyhodné akademické renomé. Tito průkopníci vytvořili a přijali transpersonální vizi lidské psychiky ne proto, že by se základními hypotézami tradiční vědy nebyli seznámeni, nýbrž proto, že v jejím zastaralém koncepčním rámci shledali vážné trhliny a neschopnost poskytnout vysvětlení pro jejich zážitky a pozorování.“

Představitelé akademických kruhů podle Grofa opustili vědeckou metodu tím, že „současný vědecký světonázor pojímali jako přesný a definitivní popis reality a lpěli na něm s odhodláním náboženských fundamentalistů nepřístupných jakýmkoli důkazům, které by jej vyvrátily“…„Povaha a intenzita negativních reakcí některých vědců hlavního proudu ke spiritualitě jakéhokoli druhu všeobecně, a zvláště k transpersonální psychologii, tak silně připomíná fanatizmus náboženských fundamentalistů.“
Jako příklad „fundamentalistického“ vědce je uváděn Carl Sagan (1934 – 1996), astronom Cornellovy univerzity v New York City, který se podílel na výzkumu kosmických letů, založil projekt SETI (hledání mimozemské civilizace), patřil k nejznámějším popularizátorům vědy. Též stál u zrodu CSICOP - první skeptické organizace vzniklé v roce 1976 v USA, která během let podnítila celosvětové hnutí, k němuž náleží také náš SISYFOS.

Mezi Grofem a Saganem se v 70. létech rozvinul kontakt, psali si dopisy a scházeli se k diskusím. Údajné počáteční nadšení ze vzájemného kontaktu však záhy vyprchalo. V jedné z veřejných debat prý musil Grof „neukázněného“ Sagana usměrnit, když mu přímo řekl, oč mu (Grofovi) v debatě jde:
„Jde o problém ontologického statutu transpersonálních prožitků, jako je třeba prožitková identifikace s jinými lidmi a živočišnými druhy, ověřitelné mimotělní prožitky, vize archetypálních říší a bytostí anebo ancestrální, rasové, karmické a fylogenetické vzpomínky. Jsou to halucinace a fantazie bez jakékoli opory v realitě anebo případy autentického napojení na dimenze reality a zdroje informací, které jsou za běžných okolností našemu vědomí nepřístupné?“ Jako doklady reálnosti uvedl Grof některé příběhy z knihy, jíž se tu právě zabýváme.

Sagan zastával v debatě stanovisko, které bychom zastávali nejspíše také, že se nic takového většinou nestalo, ani stát nemohlo, že informace získané v holotropním stavu vědomí mohly být získány jinak (třeba nevědomky během života), že transpersonální výzkumníci si dokonce mohli svá vyprávění vymyslit, aby se stali známými, že tedy může jít o reklamní triky.
Tím vzájemné kontakty skončily. Oba nejspíš pochopili, že nemá smysl, aby se příslušníci vyhraněných protichůdných světonázorů navzájem přesvědčovali. Podle mého názoru takové debaty mohou přinést poučení těm, kteří je s otevřenou myslí sledují.
Kritický čtenář Grofovy knihy by se měl zamyslit nad nebezpečím pronikání iracionality do akademického prostředí.