Strukturalismus biologický

Strukturalismus je vědecký přístup, který se rozvinul v první polovině 20. století především v literatuře, architektuře a zejména v lingvistice, kde se uplatnil při analýze stavby jazyka. Zdůrazňuje význam struktur, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky. Jeho zakladatelem byl Ferdinand de Saussure. Postupně s strukturalismus stal obecnou teorií o stavbě, o znacích, takže byl úspěšně používán v historii, psychologii nebo antropologii. V dobách první republiky se rozšířil i do našich zemí. V Praze vznikl Pražský lingvistický kroužek, který se záhy stal mezinárodně uznávaným. Na konci 80. let pronikl strukturalismus i do biologie, mluvilo se o biologickém strukturalismu. Jeho zakladatelé a přívrženci však paradoxně nebyli biologové, natož potom evolucionisté, nýbrž jedinci s různým humanistickým vzděláním, prakticky všichni antidarwinisté. Sešli se poprvé na konferenci v Ósace v r.1986, kde založili vlastní společnost a začali vydávat časopis Rivista di Biologia. Proklamovaným cílem bylo vysvětlovat biologické struktury, tedy tvary a jejich vznik ve vývoji jedince i v evoluci. V České republice se k biologickému strukturalismu přihlásil prof. Z. Neubauer. Dobrým přehledem názorů strukturalistů je sborník „Geometrie živého“, který dokumentuje, že strukturalisté převzali všechny prvky postmoderní filosofie včetně pluralismu a holismu, a na biologii aplikovali (nevhodně) některé módní teoretické koncepce, jako Prigoginovy disipační struktury, teorii fraktálů nebo chaosu. Strukturalismus se měl stát „koperníkovským obratem“ v biologii a také novým evolučním paradigmatem. Názory zastánců biologického strukturalismu však byly velice různorodé, kolísaly od celkem racionálního postoje až k mysticismu, takže jednotný proud strukturalismus nikdy nevytvořil a pro zjevnou mylnost koncepcí neměl v biologii dlouhé trvání.

Hodnocení: Strukturalismus byl cennou epochou ve vývoji lingvistiky, zatímco v biologii to byla slepá ulička, která s původním strukturalismem neměla mnoho společného. Stala se vedle kreacionismu a lamarckismu další antidarwinistickou koncepcí. Základní představou strukturalistů bylo, že vývoj jedince i druhů je v podstatě samoorganizací, samoevolucí hmoty. Tento základní předpoklad, že se struktury vyvíjejí jaksi autonomně, samy ze sebe, je však mylný a je v příkrém rozporu jak s darwinistickým výkladem evoluce, tak i s vývojem ontogenetickým. Evoluce je řízena výběrem vhodných jedinců pod tlakem vnějších vlivů, vývoj jedince je řízen složitou souhrou genů, od nich odvozenými bílkovinami a také vnějšími, tzv. epigenetickými vlivy. Další hrubou chybou strukturalistů byla také víra, že hnacím motorem vývoje je vývoj struktur, tvarů. Zcela zanedbávají vliv funkce a metabolismu. To nelze, protože vývoj struktury a funkce je navzájem spjat, jsou to dvě stránky téhož procesu.

Odkazy: Geometrie živého. Matematické modely morfogneze. Sborník. ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV, Praha 1989.