Keltománie

Koncem 20. století se v naší republice i v celé ostatní Evropě prudce zvýšil zájem o Kelty (Galy), a to jak ve vědecké oblasti, v historii, tak i ve veřejnosti. Keltský původ znovuobjevují příslušníci různých duchovních a esoterických proudů, mezi mladší generací se šíří nejrůznější mýty o nás jako o přímých potomcích Keltů a zájem o Kelty dosahuje charakteru „keltománie“. Období keltského osídlení je dobou nesporně zajímavou a historické informace, pocházející z římského období, jsou jen kusé. Písemných památek se zachovalo minimum a naše znalostí se opírají především o archeologické nálezy. To je samozřejmě ideální půdou pro vznik mýtů. Keltové žili původně, mezi 10.- 8. stoletím před n. l., jen v centrální oblasti Evropy, později, v době tzv. laténské kultury, téměř v celé Evropě. Postupně Keltové vytvořili jednotné etnikum se společnou řečí a kulturou. V Čechách se usídlil kmen Bojů. V 1. století před n. l. však Římané „barbarské“ Kelty porazili a vytlačili je do západní Evropy a na britské ostrovy. Donedávna se předpokládalo, že Keltové ve střední Evropě zmizeli beze stop, ale v r.1990 byla publikována genetická studie (Cutting aj.), potvrzená později i českými autory (Macek J.), podle níž jsou v genofondu české populace zastoupeny v určitém procentu varianty (mutace) genů, které se v daleko větší míře vyskytují v Irsku, Walesu a Bretani, tedy u populací, které se považují za potomky Keltů. Je to zejména mutace genu CFTR, zodpovědná za vznik cystické fibrózy plicní, která je přítomná v české populaci ve 4%, zatímco u ostatních středoevropských národů je její frekvence zanedbatelná. Toto zjištění bylo jistě jednou z příčin vysokého zájmu o Kelty v naší republice. Z toho, že u některých jedinců lze dokázat přítomnost keltských genových mutací, ovšem nelze odvodit závěr, že jsme jako národ přímými potomky Keltů, jak se někteří keltomani snaží dokázat. Toto zjištění bylo jen jednou z příčin, které vyvolaly tak velký zájem o Kelty. Ke „keltománii“, která trvá dodnes, přispěly i mýty o tajemných obřadech, připisovaných Keltům, i záhady oklopující jejich kněze, druidy, i publikace některých nekritických autorů, kteří Keltům připisovali i stavbu menhirů a jiných prehistorických staveb. U nás, ale i po celé Evropě vznikaly skupiny mládeže a hudební soubory, hrající irské, tedy „keltské“ písně, sdružovali a modlili se kolem menhirů, prohlédavali keltská archeologická sídliště a hledali památky po Keltech, např. jejich šperky, mince (duhovky), zakládala se keltská bratrstva, vydávají se „keltské“ časopisy. K rozvoji keltománie samozřejmě přispěla i atmosféra konce 20. století s jejím zájmem o duchovno, mýty a magii. V současné době zájem veřejnosti o Kelty zřejmě klesá.

Hodnocení: To, že se v naší populaci objevují některé geny původních populací, není nijak překvapivé, protože střídání kmenů keltských germánskými a později slovanskými nebylo totálním ústupem, resp. vyhubením celé jedné populace jinou, ale docházelo nesporně k jejich míšení. Ostatně vůbec není známo, jak velká je u nás příměs „keltské“, germánské, románské, semitské a jiných „krví“ a jak se v tomto ohledu lišíme od ostatních evropských národů. V žádném případě není důvod, abychom se jako národ považovali za potomky Keltů. Pokud jde o keltománii, je nanejvýš pochybné, zda obřady a hudba dnešních keltomanů odpovídají obřadům a hudbě starých Keltů. Mylné je také připisovat Keltům všechny starší archeologické nálezy. Megalitická perioda s jejími menhiry a rondely předcházela o 2-4 tisíciletí dobu keltskou. Keltománii lze považovat za přechodný, iracionální fenomén, související s postmodernou a zájmem o duchovno a který nesporně pozitivně ovlivňuje zájem nejen o Kelty, ale o celou dávnou historii lidstva. Amatérský zájem o keltská oppida a jejich rabování však pozitivním rysem keltománie nejsou.