Postmodernismus

Postmodernismus je nové „paradigma“, které má nahradit starý „newtonsko-karteziánský“model světa a charakterizovat epochu, nastupující po modernismu. Postmodernismus byl původně teoretickou koncepcí v architektuře, ale záhy se stal vlivnou ideologií. Zpočátku zasahoval jen do teorie umění, později do politiky i do vědy, aby se nakonec stal mohutným celospolečenským proudem. Jeho šíření lze stopovat k hnutí hippies a New Age filozofii. Postmodernismus se inspiroval jejich negativismem, odmítáním technické civilizace („modernity“), ale i novými poznatky fyziky (teorie relativity, kvantová teorie, teorie chaosu, Gaia, disipativní struktury atd.) a na druhé straně i mysticismem a prvky orientálních náboženství. Postmodernismus se tak jeví jako eklektický a synkretický konglomerát nejrůznějších představ, jejichž pojítkem je odmítání názorů staré, materialistické vědy, filosofie osvícenství. Hlavními tvůrci a propagátory postmodernismus jsou filosofové Paul Feyerabend, známý svým výrokem „anything goes“, Jacques Derrida se svým dekonstruktivismem, Fritjof Capra s knihou „Tao fyziky“ nebo Ruppert Sheldrake s analogickým dílem „Tao přírody“. Z našich autorů jsou nejvýznamnějšími postmodernisty filosof prof. Václav Bělohradský a biolog Zdeněk Neubauer, profesor Přírodovědecké fakulty UK.

Základními rysy postmodernismu jsou pluralismus, relativismus, holismus a antiscientismus. Postmodernismus se snaží o prosazení plurality v kulturní i sociální oblasti. „Anything goes“, všechno je možné, je slavný citát P. Feyerabenda, který nejlépe charakterizuje tento pluralistický postoj. Pravda i poznání jsou relativní, neexistuje objektivní realita. Jiným rysem postmodernismus je holistický pohled na svět, podle kterého existují těsné vztahy mezi vesmírem a pozemským životem, vše souvisí se vším, vše se musí posuzovat „celkově“, holisticky, po případě hermeneuticky. Dalším rysem postmodernismu je zdůrazňování duchovní podstaty světa a odpor k materialismu a racionalismu. Snad nejvýznamnjším jeho znakem je však antiscientismus. Jde nejen o odmítání pravdivosti vědeckého poznání, ale i o deformování nejnovějších poznatků vědy a žonglování s vysoce odbornými vědeckými termíny. Terčem kritiky není jen technická civilizace a moderní věda, ale i někteří její stoupenci, které postmodernisté označují jako scientisty - s hanlivým podtextem.

Hodnocení: Postmodernismus vyšel z částečně oprávněné kritiky technické civilizace a z obav z jejích rizik, která ohrožují budoucnost lidstva. Postmodernisté však mylně přisuzují hlavní vinu moderní vědě s jejím kritickým racionalismem a nepochopili, že věda má jen poznávací funkci, a že za současné problémy jsou zodpovědní ti, kdo vědecké poznatky využívají nebo zneužívají, tedy především vlády a politici. Relativizování všeho, i objektivní pravdy a možnosti vědeckého poznání, pak nemůže vést k dalšími pokroku, ale jen k pocitu marnosti, k těžké skepsi. Postmodernismus negativně ovlivnil nejen filosofii a vědu, ale do značné míry přispěl ke vzniku dalších společenských problémů. Jeho vliv je např. patrný v medicíně, kde výrazně přispěl k rozvoji alternativní medicíny.

Odkazy: Heřt J. a kol.: Homeopatie, clusterová medicína, antroposofická medicína. Nakl. Lidové noviny, Praha 1997
Holton G.: „Věda a antivěda“, in.: Československý časopis pro fyziku 5-6, 1996
Jelínek O.: Postmodernismus a věda. Zpravodaj SISYFOS 4, 3/1998
Jelínek O.: Postmodernismus a exaktní vědy. In: Věda kontra iracionalita 2. Sborník. Academia, Praha 2002, 9-23
Krupička J. Renesance rozumu. Český spisovatel, Praha 1996
Vanýsek V.: Chvála kritického racionalismu. Zpravodaj SISYFOS 2, 2/1996