Termínem facilitovaná komunikace (facillitated communication) se označuje technika, která má usnadnit komunikaci osobám, které jsou mentálně retardované, autistické, trpící mozkovou obrnou nebo jinou poruchou mozku. Komunikaci umožňuje přítomnost školené osoby, tzv. facilitátora. Ten má svou ruku položenou na ruce, zápěstí nebo předloktí nemocného, který pak údajně sám na klávesnici počítače vyťukává jednotlivá slova a vyjadřuje své myšlenky. Podle zastánců této techniky se často ukáže, že osoba zdánlivě silně retardovaná je ve skutečnosti inteligentní, je schopna i odborně diskutovat, někdy má dokonce intelekt nadprůměrný. Techniku facilitované komunikace vymyslela v Austrálii v 70. letech minulého století zdravotní sestra Rosemary Crossley a postupně se metoda rozšířila do USA a dále prakticky do celého světa. V USA vzniklo v r.1992 výzkumné a školicí centrum, Facilitated Communication Institute na Syracuse University. Středisko je velice aktivní, pořádá pravidelné konference, vydává čtvrtletně časopis, zabývá se školením facilitátorů a propagací metody. Některé aspekty této techniky jsou příbuzné léčení pomocí vybavování tzv. potlačených vzpomínek (viz Potlačené vzpomínky). Také při použití facilitované komunikace udávají totiž někteří postižení, že byli v mládí sexuálně zneužiti, což v řadě případů vedlo k obžalobě rodičů nebo vychovatelů postižených osob.
Hodnocení: Podle kritiků jde o metodu neúčinnou, vědecky nepodloženou. Podle nich nekomunikuje s okolím pacient, ale facilitátor, který vede ruku a prst postižené osoby, i když v řadě případě je nepochybné, že tak činí podvědomě a že si není sám vědom, že se řídí směrem pohledu pacienta, situací, přáním rodičů, vlastními domněnkami apod. Všechny kritické studie daly negativní výsledek kromě tří, provedených v syrakusském Instititu. V experimentech, kde facilitátor nemohl pozorovat, na co se pacient dívá, nebyl facilitátor schopen adekvátně odpovídat. Navíc bylo prokázáno, že pacient píše na klávesnici přesně, aniž by se na ni díval, což je vyloučené. Také podle prohlášení Americké asociace psychologů jde u osob s autismem nebo mentálním postižením o metodu vědecky nevalidní. Přesto jsou zastánci této metody, zejména rodiče postižených dětí, přesvědčeni o účinnosti facilitované komunikace a často odmítají, ke škodě dětí, i osvědčené racionální psychologické metody a medikamentózní terapii. Jde zřejmě o projev „wishful thinking“ - přání otcem myšlenky, protože facilitovaná komunikace rodičům „dokazuje“, že jejich dítě není retardované a neinteligentní, ale má jen poruchu komunikace. A právě o taková subjektivní tvrzení se opírají propagátoři této metody.
Mezi úspěchy této metody nelze počítat zlepšení komunikace pacienta s okolím s pomocí facilitátora v případech fyzického postižení, ať už je to slepota, hluchota, roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza, apod. V těchto případech mohou být psychika a intelekt zcela neporušeny, ale pacientovi brání v komunikaci jen fyzický hendikep. Tyto případy však nemají nic společného s retardovanými a autistickými dětmi, kde se právě metoda facilitované komunikace především doporučuje.
Odkazy: Lexikon der Parawissenschaften
The Skeptic´s Dictionary, www.skepdic.com
Hodnocení: Podle kritiků jde o metodu neúčinnou, vědecky nepodloženou. Podle nich nekomunikuje s okolím pacient, ale facilitátor, který vede ruku a prst postižené osoby, i když v řadě případě je nepochybné, že tak činí podvědomě a že si není sám vědom, že se řídí směrem pohledu pacienta, situací, přáním rodičů, vlastními domněnkami apod. Všechny kritické studie daly negativní výsledek kromě tří, provedených v syrakusském Instititu. V experimentech, kde facilitátor nemohl pozorovat, na co se pacient dívá, nebyl facilitátor schopen adekvátně odpovídat. Navíc bylo prokázáno, že pacient píše na klávesnici přesně, aniž by se na ni díval, což je vyloučené. Také podle prohlášení Americké asociace psychologů jde u osob s autismem nebo mentálním postižením o metodu vědecky nevalidní. Přesto jsou zastánci této metody, zejména rodiče postižených dětí, přesvědčeni o účinnosti facilitované komunikace a často odmítají, ke škodě dětí, i osvědčené racionální psychologické metody a medikamentózní terapii. Jde zřejmě o projev „wishful thinking“ - přání otcem myšlenky, protože facilitovaná komunikace rodičům „dokazuje“, že jejich dítě není retardované a neinteligentní, ale má jen poruchu komunikace. A právě o taková subjektivní tvrzení se opírají propagátoři této metody.
Mezi úspěchy této metody nelze počítat zlepšení komunikace pacienta s okolím s pomocí facilitátora v případech fyzického postižení, ať už je to slepota, hluchota, roztroušená skleróza, amyotrofická laterální skleróza, apod. V těchto případech mohou být psychika a intelekt zcela neporušeny, ale pacientovi brání v komunikaci jen fyzický hendikep. Tyto případy však nemají nic společného s retardovanými a autistickými dětmi, kde se právě metoda facilitované komunikace především doporučuje.
Odkazy: Lexikon der Parawissenschaften
The Skeptic´s Dictionary, www.skepdic.com