Mnohotvárnost života na Zemi lze vysvětlit dvěma zcela protichůdnými názory Podle krajního kreacionistického názoru.byl svět stvořen vyšší bytostí v takové podobě, v jaké je dnes. Podle evolucionistického výkladu život vznikl přirozeně, bez zásahu vyšší, duchovní moci, a postupně se vyvíjí. Existují i názory, ležící mezi oběma krajními stanovisky, které však budou popsány v rámci hesla kreacionismus, protože alespoň zčásti předpokládají zásah „Tvůrce“.
Ale ani evoluční výklady nejsou jednotné. Jedinou, ve vědeckém světě všeobecně akceptovanou teorií je darwinismus, resp. „nová syntéza“, resp. neodarwinismus v jeho dnešní podobě. Všechny dále uvedené výklady evoluce lze považovat za předvědecké nebo pseudovědecké a dnes již vyvrácené. O tom, že se živá příroda postupně vyvíjí, byl přesvědčen už Darwinův předchůdce, J.B. Lamarck, který předpokládal, že jednou z hnacích sil evoluce je dědičnost získaných vlastností. Běžně se jeho teorie označuje jako lamarckismus. Jeho názor byl mylný, lze jej vyvrátit řádnou přesvědčivých argumentů, ale přesto víra v dědičnost získaných vlastností přetrvává dodnes, a to nejen ve veřejnosti, ale mezi některými biology nebo spíše filosofy. Vyhraněnou, politicky motivovanou formou lamarckismu bylo učení J.T. Lysenka, které bylo v SSSR v době komunismu oficiální, státem prosazovanou doktrínou, odpovídající marxisticko-leninské filosofii. Lysenkismus byl již typickou pseudovědou. Jinou podobu měly „evoluční“ názory Rudolfa Steinera, antroposofa, který vytvořil náboženskou, mystickou teorii evoluce člověka a s ním spojené přírody. Náboženský charakter měla i teorie Teilharda de Chardin, který sice věřil v původní stvoření světa Bohem, ale vývoj podle něj směřuje cíleně přímo dál až ke konečnému, předem určenému bodu omega. Jeho učení se označuje jako ortogeneze. A konečně v posledních desetiletích, v souvislosti s postmodernismem, vznikla další pseudovědecká, antidarwinisticky orientovaná představa o evoluci, strukturalismus, podle kterého se vývoj odehrává autonomně, samoorganizací živé hmoty. Podrobně budou kreacionistické i pseudovědecké evoluční směry popsány pod příslušnými hesly.
Ale ani evoluční výklady nejsou jednotné. Jedinou, ve vědeckém světě všeobecně akceptovanou teorií je darwinismus, resp. „nová syntéza“, resp. neodarwinismus v jeho dnešní podobě. Všechny dále uvedené výklady evoluce lze považovat za předvědecké nebo pseudovědecké a dnes již vyvrácené. O tom, že se živá příroda postupně vyvíjí, byl přesvědčen už Darwinův předchůdce, J.B. Lamarck, který předpokládal, že jednou z hnacích sil evoluce je dědičnost získaných vlastností. Běžně se jeho teorie označuje jako lamarckismus. Jeho názor byl mylný, lze jej vyvrátit řádnou přesvědčivých argumentů, ale přesto víra v dědičnost získaných vlastností přetrvává dodnes, a to nejen ve veřejnosti, ale mezi některými biology nebo spíše filosofy. Vyhraněnou, politicky motivovanou formou lamarckismu bylo učení J.T. Lysenka, které bylo v SSSR v době komunismu oficiální, státem prosazovanou doktrínou, odpovídající marxisticko-leninské filosofii. Lysenkismus byl již typickou pseudovědou. Jinou podobu měly „evoluční“ názory Rudolfa Steinera, antroposofa, který vytvořil náboženskou, mystickou teorii evoluce člověka a s ním spojené přírody. Náboženský charakter měla i teorie Teilharda de Chardin, který sice věřil v původní stvoření světa Bohem, ale vývoj podle něj směřuje cíleně přímo dál až ke konečnému, předem určenému bodu omega. Jeho učení se označuje jako ortogeneze. A konečně v posledních desetiletích, v souvislosti s postmodernismem, vznikla další pseudovědecká, antidarwinisticky orientovaná představa o evoluci, strukturalismus, podle kterého se vývoj odehrává autonomně, samoorganizací živé hmoty. Podrobně budou kreacionistické i pseudovědecké evoluční směry popsány pod příslušnými hesly.