Evidence-based medicine

Medicína byla až do nedávné doby založena na pouhé tradici, vycházející z nespolehlivé empirie, a opírala se o autority. Mnohé používané léčebné metody a prostředky byly proto neúčinné. Teprve ve 20. století se objevily snahy podložit léčebné postupy jasnými důkazy. Vedle pouhého pozorování nebo různých neexperimentálních studií diagnostických nebo prospektivních se postupně prosadily klinické studie, založené na principech dvojitě slepého experimentu, „zlatého standardu“ lékařského výzkumu, dále pak systematické přehledy a metaanalýza. Vznikla tak medicína nového typu, tzv. „evidence-based medicine“ (EBM), medicína s novým paradigmatem. Základní definici a výklad, jak by měla taková medicína vypadat, podal v r.1996 D.L. Sackett, který se na vypracování této koncepce významně podílel. Termín sám však vznikl již dříve v kanadském Hamiltonu. Dnes je tento anglický termín včetně jeho zkratky EBM téměř všeobecně používán, zatímco český ekvivalent není ještě ustálen. Nejčastěji se používá termín „medicína založená na důkazech“, event. “svědectvích“, jindy se mluví o „znalostní medicíně.“ Pro EMB dnes existuje řada definic. Podle Sacketta je EBM „péči, která integruje klinickou zkušenost a zájmy pacienta s vědeckými důkazy o účinnosti léčby“. Dnes již existuje rozsáhlá celosvětová síť center, jejímž ústředím je organizace zvaná Cochran Collaboration, která tuto novou koncepci propracovává a prosazuje. Školicí centra pro EBM vznikají téměř na všech univerzitách, existují speciální časopisy věnované EMB a na internetu existuje pro EMB přes 4 miliony odkazů. Byly vypracovány mezinárodně uznávané směrnice, jak lékařský výzkum provádět. Základním pravidlem pro zkoušení léků je tzv. „Správná klinická praxe“, významná je také mezinárodní dohoda, která bere ohled na etiku výzkumu, tzv. „Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny“ z r.1997, kterou přijala naše republika rok poté. Důležitou roli při prosazování EBM hrají také instituce, které lékařské metody, přístroje a léky schvalují. U nás plní takovou úlohu Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), ve světovém měřítku hraje vedoucí roli americká Food and Drug Administration (FDA), která přísně vyžaduje důkazy o účinnosti podle principů EBM. Bohužel, některé instituce, např. Státní zdravotní ústav, ověřují jen zdravotní neškodnost léčebných přístrojů a přípravků, a podobně i SÚKL hodnotí jen neškodnost homeopatik, nikoli jejich účinnost.

V posledních letech se i zastánci AM inspirovali EBM medicínou a prosazují termín „evidence based alternative medicine“, což je absurdní paradox. Základním znakem alternativní medicíny je právě to, že její metody a prostředky postrádají důkazy účinnosti a že odporují vědeckým poznatkům.

Hodnocení: EBM je nutno dosud považovat spíše za cílový stav medicíny, než za stav současný. I ve vědecké medicíně se dosud používají některé metody a prostředky neověřené, neúčinné, které jsou ovšem průběžně odstraňovány. Na druhé straně je EBM právem kritizována za to, že se někdy příliš spoléhá na výsledky dvojitě slepých experimentů a zejména multicentrických mezinárodních studií na úkor dalších aspektů původní Sackettovy koncepce EBM.

Odkazy: Heřt J.: Experiment jako důkaz? Věda kontra iracionalita 3. Sborník. Nakl. Věra Nosková, Praha 2005