Elektroakupunktura dle Volla

Elektroakupunktura dle Volla (EAV - běžně používaná zkratka) je svérázná varianta akupunktury, vzniklá kombinací akupunktury s dvěma dalšími metodami alternativní medicíny, psychotronikou a homeopatií. Je snad nejtypičtějším případem pseudovědecké, absurdní metody alternativní medicíny. Metodu v dnešní podobě vytvořil v r.1955 Reinhold Voll na základě prací několika předchůdců, kteří hledali elektrické fenomény v akupunkturních bodech. Přijal základní čínskou představu o existenci drah (meridiánů) a na nich ležících aktivních bodech, pomocí nichž lze diagnostikovat nebo léčit choroby. Voll čínskou teorii „obohatil“ o 8 dalších meridiánů a přes tisíc dalších aktivních bodů. Voll považuje meridiány za sloupce elektrolytu, ve kterých proudí elektrický proud. V aktivních bodech meridiánů lze proto podle Volla elektrický proud měřit, zjišťovat tak stav orgánů a diagnostikovat jednotlivé choroby. K diagnostice se používá speciální elektronický přístroj, který má zaznamenávat „napětí“, ve skutečnosti ovšem registruje jen kožní odpor. Diagnostika se provádí tak, že pacient drží v ruce mosaznou elektrodu, zatímco diagnostik měří „napětí“ v aktivním bodě, který odpovídá vyšetřovanému orgánu. Při postupném zesilování tlaku na elektrodu se v určitém okamžiku ručička měřicího přístroje zastaví na hodnotě, která má vypovídat o „energetickém potenciálu“, o zdraví orgánu. Nejčastěji se dnes k EAV diagnostice chorob, zejména alergie, imunity, nebo k volbě vhodného léčiva používá tzv. „medikamentózní test“. Pacient drží v ruce testovanou látku, uzavřenou ve skleněné ampuli, nebo se více testovaných látek v ampulích vloží společně do „antény“, tzv. „voštiny“, přiložené k měřicímu okruhu. Testovaná látka má vydávat jakési „vlnění“ nebo „vibrace“, které přes sklo ampule ovlivní elektrický proud. Jinou možností EAV léčby je tzv. „bazální terapie“, totiž dobití aktivního bodu elektrickým střídavým proudem o frekvenci, která má odpovídat nemocnému orgánu. Hojně se EAV používá i v zubním lékařství. Pomocí EAV lze údajně určit infekční ložiska, fokusy v zubech a lze také posoudit i vhodnost stomatologických materiálů. Měřením na jednotlivých zubech, kterým podle teorie o mikrosystémech (viz Mikrosystémy) odpovídají různé orgány, lze také diagnostikovat orgánové choroby. EAV se velice rychle rozšířila po celém světě, existují národní i světové společnosti pro EAV, a po r.1989 pronikla i k nám. Řada firem vyrábí elektronické přístroje v ceně několika desítek tisíců Kč. Záhy se EAV stala nejrozšířenější variantou akupunktury používanou nejen privátními lékaři-akupunkturisty, ale i ve státních institucích, takže EAV v očích laické veřejnosti získala kredit seriózního a vědecky ověřeného postupu.

Hodnocení: EAV je metoda jednoznačně šarlatánská. Je syntézou tří alternativních pseudovědeckých metod s neověřenou účinností. Měřením kožního odporu v neexistujících aktivních bodech a na koncích neexistujících drah nelze diagnostikovat nic, nehledě k tomu, že je měření manipulovatelné tlakem sondy. Při „medikamentózním testu“ je testovaná látka ve skleněné ampuli, takže je mimo uzavřený elektrický obvod. Předpoklad o možnosti ovlivnit elektrický proud informací, nesenou z chemické látky vlněním nebo vibracemi přes sklo, je absurdní, a samozřejmě nebyl nikdy potvrzen. Zásadní námitky lze vznést i proti terapii pouštěním elektrického proudu do aktivních bodů. Existence bodů nebyla prokázána, orgánové frekvence jsou neobjektivizovanou fantazií. Účinnost EAV nebyla nikdy vědecky testována a potvrzena. Česká lékařská společnost JEP považuje EAV za metodu nevědeckou a neúčinnou, a proto vyloučila Českou akupunkturistickou společnost, která má svou sekci pro EAV, ze svých řad.

Odkazy: Heřt J., Hnízdil J., Klener P.: Akupunktura, mýty a realita. Galén, Praha 2002
Kolektiv autorů: Alternativní medicína, možnosti a rizika. Grada, Praha 1995