Chůze ohněm

Chůze po žhavém uhlí, zpravidla dřevěném, je vděčným tématem parapsychologů a jiných „záhadologů“. Nejde o nic nového, chůze ohněm je rozšířena po celém světě a existuje od pradávných časů. Už v Bibli odpovídá prorok Izaiáš na dotaz, zda lze chodit po řeřavém uhlí, takto: „...půjdeš-li přes oheň, nespálíš se, aniž plamen chytí se Tebe“. V novější době byla chůze ohněm popisována antropology a cestovateli. Snad nejvíce byla rozšířena mezi hinduisty v Indii a Malajsii, kde byla chůze ohněm masovou a ritualizovanou záležitostí. Na začátku 20. století se tímto fenoménem zabývali parapsychologové, a dnes chůzi přes žhavé uhlíky předvádějí jak kouzelníci, tak i příslušníci některých sekt nebo nábožensky založení lidé, věřící v působení nadpřirozených sil nebo v existenci nadpřirozených schopností. Ty lze získat např. půstem, odříkáváním modlitby, mantry, posypáváním dřeva solí nebo rituální koupelí. Chůze po žhavém uhlí byla dlouho pokládána za záhadný fenomén, zejména proto, že řada badatelů při zkoumání tohoto fenoménu zjistila, že na chodidlech osob, které přešly přes mnohametrový pás žhavého uhlí, nebyly žádné stopy po popálení ani zbytky nějaké izolační hmoty. Podle názoru některých z nich pomáhají lidem nadpřirozené síly nebo sám Bůh.

Hodnocení: Na rozdíl od takových názorů existuje pro fenomén chůze ohněm zcela přirozené, racionální vysvětlení, jak ukázaly výzkumy a experimenty především amerických a anglických vědců. Uplatňují se zde jak fyzikální, tak i psychologické faktory. „Chodit po ohni“ je možné proto, že uhlíky mají nízkou tepelnou kapacitu a jsou špatnými vodiči tepla, zatímco chodidla mají tepelnou kapacitu značně vysokou. Množství tepla, které je převedeno na chodidla během krátkodobé chůze, nestačí k vyvolání popálenin. Určitou ochranu, izolaci, představují i vlastnosti kůže, především silná zrohovatělá vrstva pokožky, někdy i špína. Existuje i názor, že se může uplatnit i voda, která je v potu nebo do které se někdy před chůzí po ohni chodidla namáčejí. Voda se rychle odpaří a vrstvička páry pak má sloužit jako zábrana převodu tepla ze žhavých uhlíků na chodidla. Tato možnost se označuje jako Leidenfrostův jev, je však považována za spornou. Při chůzi ohněm se uplatňují i psychologické faktory, především už při motivaci. Ta byla původně náboženská, schopnost chodit ohněm byla totiž důkazem síly nebo přízně bohů. Dnes, např. v USA, se chůze ohněm stala módou a používá se často při svépomocných seminářích ke zvyšování sebevědomí, je důkazem schopnosti a vnitřní síly ovládat bolest. Psychologie (sugesce, autosugesce, placebo efekt) hraje také velkou roli při vnímání bolesti. Nebyl však podán žádný důkaz, že by psychologické vlivy mohly mít jakýkoli vliv na ochranu tkání před teplem.

Odkazy: Fleissig J.:Zázraky a podvody. Bohemia, Praha 1995
Leikind B.J., McCarthy W.J. Chůze ohněm. In: Libovický S.: Okultismus a věda. Nakl. S. Libovický, Praha 1994