Aurikuloterapie

Aurikuloterapie (auricula = lat. ušní boltec), především aurikulopunktura nebo -presura, je variantou akupunktury a patří do rámce metod, předpokládajících existenci tzv. mikrosystémů (viz Mikrosystémy). Podle této představy se na povrch ušního boltce promítá ve zmenšeném měřítku lidské tělo, nejčastěji v podobě, jakou zaujímá lidský plod v děloze (homunculus). Popisuje se na něm více než 100 bodů, kam se mají promítat jednotlivé orgány a jejich funkce. Bolest, vyvolaná dotykem jemnou sondou v těchto místech má mít diagnostickou hodnotu, tlakem nebo píchnutím jehlou do bodů (o velikosti 0,2 mm) lze orgány ovlivnit léčebně. Aurikulopunktura je doporučována jako panacea. Vedle pneumonie, hypertenze, ledvinových kamenů, zlomenin a schizofrenie má být účinná i při léčbě závislostí. Metodu vymyslel na základě náhodného pozorování francouzský lékař F.M. Nogier v r.1956, podle nějž má aurikulopunktura působit reflexně prostřednictvím vegetativního nervstva na orgány. Záhy poté byla převzata čínskými lékaři a zařazena do rámce tzv. „Tradiční čínské akupunktury“ a vysvětlována podle její teorie. K terapii se používají jen velice jemné jehly, zaváděné do podkoží boltce podle francouzské nebo čínské mapy, někdy s pomocí orientačních čar a schémat. Metoda se rychle rozšířila zejména po zjištění, že může vyvolat i celkové znecitnění. Zdomácněla i v České republice po r.2000 po vydání několika učebnic. Svou sekci pro aurikuloterapii měla i Česká lékařská akupunkturistická společnost. V r.2002 byla sekce pod tlakem skeptiků na základě doporučení předsednictva České lékařské společnosti J.E. Purkyně vzhledem k jejímu pseudovědeckému charakteru zrušena.

Aurikulomedicína: Jde o variantu aurikulopunktury navrženou opět F. Nogierem, která využívá hypotetický aurikulokardiální reflex, totiž změnu pulsové frekvence, která se má objevit při tlaku na bod a která má tak identifikovat chorobný orgán.

Hodnocení: Aurikulopunktura i ostatní formy aurikuloterapie jsou pseudovědecké metodyu, protože mikroprojekce orgánů ani jednotlivých bodů na povrch těla nebyla ověřena a odporuje všem anatomickým a vývojovým principům. Mylné jsou i všechny filosofické principy akupunktury, z nichž vychází i aurikulopunktura. Nebyla ani ověřena její diagnostická a terapeutická účinnost. Její analgetický efekt je minimální, takže pro celkovou narkózu je jako samostatná metoda nepoužitelná. Podle některých moderních západních akupunkturistů může aurikulopunktura prostřednictvím placebového efektu a zčásti i reflexního účinku jen omezit dávku narkotika. Při léčbě závislostí, např. otylosti, může být účinná jen tím, že si pacient při pohledu na jehlu v zrcadle uvědomí, proč ji tam má a že by měl držet dietu a cvičit. Existence aurikulokardiálního reflexu nebyla v objektivních studiích potvrzena. Riziko zranění boltce a jeho chrupavky s následným zánětem a nápadnou deformací boltce je značné.

Odkazy: J. Heřt a kol.: Akupunktura, mýty a realita. Galén, Praha 2002