Českým internetem se šíří text dermatoložky MUDr. Alice Tomkové. Čtyři kouzelná písmena „MUDr.“ jsou pro mnohé stále automatickou zárukou odbornosti a nekritického přijetí bez ohledu na to, že skutečná odbornost dr. Tomkové se s problematikou míjí a možná i proto jsou v textu uvedena četná nepravdivá a manipulující tvrzení. Některá z nich se pokusím uvést na pravou míru. Text dr. Tomkové je v příloze.
„Očkování neznamená, že neonemocním, neznamená, že nebudu přenašeč – znamená to tedy, že i očkovaná mohu kohokoliv nakazit.“
Zdánlivě správná úvaha, ale fakticky je to ignorantství. Záměrně píšu ignorantství, protože lékař bez ohledu na obor by měl rozpoznat zásadní nesprávnost této úvahy. Jakýkoliv preventivní, diagnostický a terapeutický zákrok je zatížen nejistotou, často i vážnými riziky. Například rozsáhlý chirurgický výkon může zabránit smrti, která by bez něj téměř jistě přišla do několika měsíců, zcela výjimečně až za několik let, ale je malé riziko, že pacient během operace zemře. Provádět takovou operaci? Neprovádět? Problém má už dávno řešení. A není to to, které ve své úvaze předvedla dr. Tomková, tedy co není zcela jisté, to odmítat. Je to vážení rizik. Proto i u očkování je třeba se ptát na rizika. A s těmi se to má tak, že i očkovaný skutečně může onemocnět a i očkovaný skutečně může být přenašečem. Riziko onemocnění se ale dramaticky snižuje, efektivita je vysoká. To dokládají nejen data z III. fáze klinického testování, ale i aktuální zkušenosti z Izraele.
Co se týče toho, že je očkovaný přenašeč, tak k tomu stále nejsou solidní data. Data ze studie před registrací naznačují, že očkovaný sice přenašečem být může, ale že je jako zdroj infekce méně efektivní než neočkovaný. Navíc pokud by byla většina populace chráněna očkováním, není to až tak důležité.
„Odhaduje se, že do konce února to bude 70% populace.“
U takového údaje by bylo třeba uvést zdroj. Mně známé odhady hovoří o tom, že v nějaké podobě prodělala infekci v nanejvýš pětina populace a do konce února rozhodně nelze očekávat tak dramatický růst.
„Nezná se doba, po kterou nás očkování může chránit – virus mutuje 3x rychleji než chřipka – to se budeme nechávat očkovat 3x ročně, pořád? Do konce našich dnů? Kdo toto bude platit? Komu to přinese profit?“
Zde dr. Tomková nejspíš vědomě lže. Ve skutečnosti je už od jara dobře známo, že SARS-CoV-2 mutuje pomaleji než virus chřipky, viz např. nebo např.
Tedy nové varianty, kterým se podaří obejít imunitu navozenou očkováním, lze očekávat. Naštěstí pro nás se vir nemůže měnit zcela libovolně, proto je také většina mutací buď neživotaschopných (nový mutant není schopen dalšího množení), nebo synonymních z hlediska fenotypu (chování viru včetně jeho antigenních vlastností se nemění). I v případě, že dojde ke změně biologického chování viru, může být vakcína nadále účinná, viz preprint.
Samozřejmě že lze očekávat, že dříve nebo později se objeví nový kmen, na který bude očkování fungovat slabě, nebo dokonce vůbec. Na to se ale lze připravit podobným způsobem, jakým se zvládá například očkování proti výrazně plastičtější chřipce.
Můžeme hovořit o štěstí, že SARS-CoV-2 mutuje pomaleji než chřipkový virus. Stačilo by, aby mutoval tak rychle jako virus chřipky, a bylo by zaděláno na mnohem horší katastrofu, než jakou je stávající pandemie. I teď jsou výhledy na dostatečnou proočkovanost poměrně pesimistické a i pro rozvinuté ekonomiky jsou odhady dobrého proočkovanosti populace směřovány až do roku 2022. V případě viru, který by se rychle měnil, by to celé komplikovala nutnost relativně častého dalšího očkování na nové a nové kmeny.
„Princip vakcíny Pfizer a ostatních vakcín na podkladě m-RNA je zcela nový, nevyzkoušený, bez dlouhodobých testů.“
Ve skutečnosti je princip mRNA vakcín poměrně starý, první vážné pokusy s mRNA vakcínou se datují do devadesátých let minulého století, viz např. nebo např.
V souvislosti s epidemiemi SARS a MERS bylo do fáze téměř klinického testování dotaženo několik konceptů vakcín. RNA vakcíny mezi nimi nebyly (problémy s malou stabilitou RNA), ale například DNA vakcíny ano. Na tomto intenzivním vývoji, který nebyl dotažen do klinického zkoušení, stavěl současný překotný vývoj vakcín na SARS-CoV-2, viz např.
Tvrzení, že je systém mRNA vakcín nevyzkoušený, je polopravda. Ve skutečnosti musel být řádně testován před uvedením na trh. Probíhaly studie na zvířecích modelech a proběhlo řádné klinické testování. Zrychlení bylo dosaženo zrychlením všeho, jen ne zkrácením doby vlastních testů. To, co skutečně chybí, jsou dlouhodobé testy na lidech, ale něco takového se dělá až po schválení a uvedení na trh. Viz např.
Kromě toho mají RNA vakcíny i jiné aplikace než jen prevenci infekčních onemocnění. Přinejmenším z hlediska nežádoucích účinků lze čerpat zkušenosti i z tohoto zdroje. Jen pro ilustraci zmiňuji přehledový článek z roku 2014, který diskutuje využití RNA vakcín v terapii karcinomu prostaty.
„Jedná se o zásah do genetiky svalových buněk.“
Nejedná se o zásah genetiky ve smyslu zásahu do trvalé genetické informace. Paní doktorka by měla z doby svých studií vědět, co je mRNA, a měla by i vědět, že v našich buňkách neexistuje mechanismus, jak by se mRNA dostala zpět do jádra. Pro přehled mechanismu účinku viz např.
Je pravda, že za patologických podmínek se skuteně může v buňce objevit enzym reverzní transkriptáza, který je schopen přepsat RNA zpět do DNA. Tím skutečně dojde k pozměnění genetické informace buňky. Jde ale o virový enzym, který má zajistit množení příslušného viru. Pokud připustíme hypotetickou možnost, že se reverzní transkriptáza chopí jiné RNA, děje se tak v prostředí buňky, která už poškozená infekcí a směřuje buď k latentní infekci, nebo k likvidaci. Riziko plynoucí z přítomnosti genu pro protein bez regulačních sekvencí je proto silně spekulativní. Takové riziko je dostatečný důvod pro pečlivé sledování, není to ale dostatečný důvod pro odmítání vakcíny proti nemoci se známými a poměrně vysokými riziky.
„Velmi pravděpodobné jsou i autoimunitní reakce na tuto vakcínu, tzn. že náš organismus bude reagovat na své vlastní buňky. Nezná se její efekt na vznik nádorových onemocnění, na reprodukci, na genetiku…“
Paní doktorka zřejmě vlastní zcela unikátní biologii, nebo už dávno zapomněla i to málo z biologie a imunologie, co se musela jako studentka naučit. A tyto informace nahradila něčím, co pro náš druh jednoduše není pravda.
Ve stručnosti, rizika, i biologicky nepravděpodobná, je nutné očekávat a cíleně po nich pátrat. Riziko, že by vakcína proti COVID způsobila autoimunitní onemocnění, je v zásadě hypotetické, pro spekulace o možných mechanismech, viz např.
Efekt na vznik nádorových onemocnění je krajně nepravděpodobný z toho prostého důvodu, že mRNA vakcína neovlivňuje DNA ani buněčnou proliferaci a v dosud provedených testech nebylo zachyceno riziko maligního zvratu.
Vliv na reprodukci je vzhledem k mechanismu účinku a podání krajně nepravděpodobný. Jistě, pokud si někdo aplikuje vakcínu omylem do gonád, negativní vliv tu bude. Ale není to scénář, kterého by bylo třeba se příliš obávat. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že obecně se rizika reprodukční toxicity berou velmi vážně a sledují se, zda náhodou něco takového nehrozí.
„Virus SARS-CoV-2 není ebola, jeho úmrtnost ani smrtnost není veliká, je to především mediální virus, který má zakrýt ekonomickou krizi.“
Ano, smrtnost eboly je 50 až 90 %, zatímco vlastní smrtnost COVIDu je „jen“ kolem jednoho procenta. Jenže epidemie eboly mají lokální explozivní charakter, zatímco COVID se šíří více pozvolna a tak postihne více lidí. Například velká epidemie eboly v západní Africe (2013-2016) si oficiálně vyžádala přes 11 tisíc potvrzených obětí, epidemie COVID si jen v České republice vyžádala za zhruba rok svého trvání více než 15 tisíc potvrzených obětí.
Úmrtí na COVID není jediný problém. Problém je, že několik procent nemocných má tak těžký průběh, že je nutná jejich hospitalizace i na několik týdnů. Vzhledem k počtu nakažených je tak narušeno fungování nemocnic, protože je zcela zahlcena kapacita systému. Tím roste riziko nepřímých obětí v důsledku přetíženého zdravotnictví.
Další problém je to, že u části nemocných mohou postinfekční obtíže přetrvávat dlouhodobě, hovoří se o long-COVIDu nebo o postCOVIDovém syndromu. V závislosti na tíži se může jednat o zátěž nejen zdravotnictví, ale i sociálního systému.
Tedy rizika a náklady COVIDu nelze omezit jen na smrtnost, COVID může představovat vážný problém i pro ty, kteří sice přežijí, ale nepřežijí bez následků. Vzhledem k tomu, že odhady rizika long COVIDu jsou poměrně vysoké, je i toto závažný problém, který s sebou pandemie přináší a který není možné přehlížet nebo zlehčovat.
„Existuje lék Isoprinosine, který je v léčbě velmi úspěšný, ale záměrně se jeho efekt nezveřejňuje.“
Ve skutečnosti neexistuje žádný přijatelný důkaz účinnosti. Lékař, který rezolutně tvrdí opak, buď vědomě lže, nebo mu unikají naprosté základy toho, jak funguje skutečná medicína 21. století, tedy medicína založená na důkazech.
„Nelze se nechávat očkovat do konce života – a to vždy na mutaci viru, která už je ale stejně stará…“
Přesně takovým způsobem se nechávám – a budu nechávat – očkovat proti chřipce. A kupodivu to funguje i u plastičtější chřipky, takže není důvod se domnívat, že by byl problém stabilnější SARS-CoV-2, zejména když je vakcína založena na technologii, která je v principu pružnější než klasické vakcíny.
„Jsme svědky nebývalého nárůstu úzkostí a deprese, což nahrává rizikovým faktorům pro tzv. „rychlé“ smrti, jako jsou mozkové mrtvice a srdeční infarkty.“
Chyba této úvahy spočívá v tom, že se odkazuje na nemožné srovnání. Srovnáním totiž není svět s nařízenými omezeními, srovnáním je svět s neřízeným průběhem infekce, tedy svět nejspíš mnohem horší.
„Počet sebevražd se ztrojnásobil (9. 11. 2020 Medical Tribune).“
Odkazovaný článek hovoří o nárůstu depresí a myšlenek na sebevraždy. Dokonce výslovně uvádí, že nejde o spáchané sebevraždy. Něco takového lze hodnotit jen jako drzou lež; drzou z toho důvodu, že její odhalení je snadné. Stačí si přečíst zmiňovaný článek na Medical Tribune.
„Dochází k omezování standardní, necovidové, lékařské péče…“
To všechno je pravda, ale příčinou nejsou opatření omezující pandemie, příčinou je pandemie.
„Virus si žije svým životem, restrikce ho nezastavují, onemocní i ti, co se chrání. Kdo se nechrání, neznamená, že onemocní.“
Ve skutečnosti důsledná a promyšlená omezení dokáží virus zastavit. Země jako Austrálie, Nový Zéland, Taiwan nebo Vietnam kombinací důsledných opatření včetně restrikcí tam, kde to je nutné, drží infekci pod kontrolou.
„Přibývá ekzémů rukou, mikrobiálních ekzémů obličeje, přibývá bakteriálních zánětů dýchacích cest a plic – protože roušky brání zdravému dýchání. “
Pro tvrzení o přibývání ekzémů chybí důkazy. Bez důkazů není věrohodný ani univerzitní profesor, natož pěšák dermatologie. Je možné vytvořit hypotézu, která spojí některá opatření s rizikem choroby, ale ani kdyby byla taková hypotéza biologicky v zásadě přijatelná (v případě ekzémů si takovou nepříliš krkolomou hypotézu představit dovedu, v případě uváděných bakteriálních zánětů dýchacích si takovou hypotézu představit nedovedu), je to spekulace, kterou je třeba doložit. Při vážení rizik alespoň tím, že jde o mechanismus, který lze pokládat za téměř jistý (to v tomto případě splněno není, dr. Tomková ale neuvedla žádnou argumentaci), nebo, pozorováním nárůstu případů. Bez toho jsou rizika vychýlena v neprospěch odmítání preventivních opatření.
Stojí za to připomenout, že údajné zdravotní komplikace roušek a respirátorů patří do základní výbavy desinformátorů.
