„Plavání mrtvého člověka“

Na první pohled může titul tohoto článku asociovat přítomnost buď něčeho detektivního nebo esoterického. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Jedná se o název experimentálního pokusu amerických (myšleno žijících v USA) neurofyziologů a neuropsychologů. Ale začněme pěkně od začátku.

Současný člověk žije ve světě obrovského množství vnějších podnětů. Tyto podněty jsou pomocí našich smyslů přenášeny do mozku, jenž musí umět tyto rozličné podněty zpracovat. Jedním z hlavních problémů našeho mozku spjatých s přemírou přísunu vnějších podnětů je schopnost koncentrace. Koncentrované myšlení. Tato schopnost našeho myšlení je v posledních letech díky rozmachu tzv. „informační společnosti“ vystavována historicky dosud neznámé zkušenosti. Je zapotřebí si uvědomit, že lidská pozornost je původně monistická. To znamená, že svoji pozornost zaměřujeme vždy pouze a toliko jedním směrem, tedy že jsme schopni si uvědomit pouze jednu myšlenku. Zmnožování naší pozornosti se díky působení rozličných percepcí v posledních desetiletích projevuje i ztížením koncentrovaného myšlení. Výstižným příkladem působení množství rozličných, zejména audiovizuálních podnětů je televizní kultura. Obzvlášť příznačným jsou hudební klipy, v nichž se v rychlém sledu za sebou střídají různé záběry, tedy vjemy a pozorovatel není schopen usměrnit svou pozornost na tolik podnětů současně. Tato „klipová kultura“ způsobuje nesoustředěnost běžných pozorovatelů. To má za následek neschopnost udržet koncentrovanou pozornost při jakémkoli mentálním výkonu. Roztěkanost se projevuje například v tom, že dnešní mladí lidé nejsou bezproblémově schopni reprodukovat souvisle jak obsah klipu (to snad ani není možné), tak zejména přečtený text. To se výrazně projevuje u vysokoškolských studentů v okamžicích, kdy mají interpretovat literární pramen svého samostudia. Uvážíme-li, že se o některých dějinných obdobích zmiňujeme jako o: „Lidu popelnicových polí“, pak naši potomci se jednou možná budou vyjadřovat o naší době jako o: „Lidu klipové kultury“.

Je velmi pravděpodobné, že lidé původně využívali svou pozornost poměrně omezeně, tj. neměli potřebu rozmělňovat svou koncentraci na tolik podnětů. Evidentním důkazem monistického založení naší pozornosti (koncentrace) je ontogeneze lidské psychiky. Například dlouhou dobu lidé četli napsané texty nahlas, aby se jednak lépe soustředili, ale aby si i lépe zapamatovávali obsah čteného. Zhruba až v období renesance se začíná objevovat čtení pro sebe, tedy potichu. Od té doby se také datují určité potíže při hlasitém čtení. Člověk, jenž si čte potichu, má dojem, že čte dobře a naprosto srozumitelně, avšak skutečnost je často zásadně odlišná. Hlasité čtení bývá nesouvislé, mnohdy zadrhávané. Rozdíl mezi sebeviděním a tebeviděním je pak velmi markantní. A naopak existují i lidé, kteří dodnes rádi čtou nahlas a tím se nejen lépe koncentrují, ale i snáze si zapamatovávají čtený text. Je vhodné vzpomenout i současné negativní aspekty hlasitého čtení. K nejfrekventovanějším výtkám patří menší rychlost takového čtení a „ztráta času“. Osobně velmi rád čtu nahlas, dokonce se snažím číst psaný text správně, tj. podle zásad správného přednesu. Lidé z mého bezprostředního okolí na tuto skutečnost reagují podrážděně, protože jsou jednak vyrušováni ze svého soustředění, jednak jim vadí „neefektivnost“ takového přednesu. Považují to za teatrální ztrátu času a energie. Neuvědomují si však, že například kladením důrazu v hlase na důležité informace v textu dochází k výrazně snazšímu a dlouhodobějšímu uchování v paměti té které informace. Tato schopnost – číst potichu – není dostatečně vyvinutá u dětí. Proto učitelé na národní škole (prvním stupni ZDŠ) v rámci výuky trivia doslova nutí děti číst nahlas a nabádají k takovému čtení i jejich rodiče v době domácí přípravy na výuku. Rodiče často ze stejných důvodů viz výše raději dítě nechají číst pro sebe, než aby byli rušeni. Schopnost umět správně číst nahlas umožňuje totiž pozdější dovednost umět správně číst potichu. A ta je úzce spjata se schopností se koncentrovat na jakýkoli mentální výkon. Proto můžeme konstatovat, že ten, kdo nedokáže správně číst nahlas, není posléze schopen správně číst ani pro sebe a ve svém důsledku se ani důsledně soustředit. V současnosti je tento problém poruchy koncentrace (koncentrovaného myšlení) umocňován tím, že značná část populace opouští psané slovo jako zdroj informací a přechází na audiovizuální a auditivní podobu získávání informací. Elementárním příkladem odklonu od vizuálního vnímání psaného slova je vysoká míra chybovosti v pravopisu českého jazyka. Dříve, když lidé více získávali informace čtením psaného textu, měli zafixovanou vizuální podobu slova a to následně používali většinou správně, ačkoli nedokázali teoreticky zdůvodnit správnost použitého tvaru. Hlavním vodítkem byl vizuální vjem slova při čtení, jakási dřívější povědomost o daném výrazu. Dnes, kdy informace jsou získávány zejména audiovizuálně či auditivně, a to z rozhovoru, případně z televize či jiných sdělovacích prostředků (video, kino, rozhlas) se povědomost o běžně používaném tvaru slova zcela jasně vytrácí. Slovo slyšené není vodítkem pro slovo psané. Samostatnou kapitolou je fenomén krátkých textových zpráv (SMS), kdy jakákoli kodifikace psaného projevu jazyka bere za své. Například masivní používání zkratek (mtr – mám tě ráda), anglismů (náměstí - plc, prosím - pls), případně obrázkových symbolů (smajlíků) - J - vede ke zkratkovitému nejen čtení a soustředění, ale zejména myšlení! A v tom je zásadní problém dnešní doby. Lidé přestávají být schopni správně, tj. logicky nerozporně myslet. A tento stav pak často vede mnohé jedince ke kompenzaci svých kognitivních nedostatků jinými, „alternativními způsoby myšlení“, které zdánlivě překonávají existující obtíže. Ale to je vskutku pouze zdánlivé!

Objem vnějších podnětů působících na lidský mozek je velmi důležitý. Na straně jedné může mozek obohacovat, na druhé pak poškozovat. K destruktivnímu působení na naše myšlení může docházet jak při malém, tak velkém množství vnějších podnětů. Před lety bylo experimentálně prokázáno, že vytvoříme-li uměle prostředí blokace našich vnějších podnětů (omezení vnějších podnětů), tak se naše myšlení zcela nepřirozeně začne točit okolo jedné jediné myšlenky. Tomuto efektu se také říká kognitivní lopingová rotace. A byl to právě v úvodu článku zmiňovaný laboratorní pokus amerických neurofyziologů zvaný „plavání mrtvého člověka“, který nám poskytl dostatek informací k tomuto tématu.

Představme si muže, který je oděn do skafandru, jenž je naplněný vzduchem, a takto vybavená zkušební osoba je ponořena do nádoby s kapalinou. Nádoba je hermeticky uzavřená, tichá a neosvětlená. V takto vytvořeném laboratorním prostředí, kdy se člověk podobá vzduchové bublině vznášející na hladině vody, dojde brzy k propadnutí se do spánku. Pokusná osoba se po probuzení ocitne ve stavu, kdy je naprosto časově i prostorově dezorientovaná. Není schopna rozlišovat vertikálně (nahoře versus dole), ale nedokáže určit ani vlevo versus vpravo. V tomto stavu se pokusná osoba ocitá ve zvláštním vědomí, které je v porovnání s běžnou zkušeností zcela nezvyklé a atypické. Pakliže v tomto stavu bude zkušební osobě poskytován vnější podnět, například sluchový, to může jedno stále dokola se opakující slovo, pak myšlení testované osoby se zastaví (zabrzdí) a ta je schopna myslet pouze a toliko ono jedno slovo. Nutkavě se opakující, lopingově se opakující myšlenka. Takový stav může vést až k psychickému traumatu. Podobný stav lze zakusit i při vyšetření MRI (magnetickou rezonancí). Z osobní zkušenosti vím, že je-li pacient zasunut do tunelu MRI, pak v úzkém prostoru (není schůdné pro klaustrofobiky), při zavřených očích a ve všudypřítomném hluku může podobný stav kognitivní lopingové rotace nastat. Určité zvuky asociují některá slova z přirozeného jazyka a člověk není schopen se oprostit nutkavě vtíravého pocitu, že slyší stále dokola jedno a totéž slovo, které se zvukově podobá v tunelu přítomnému zvuku. Tento stav mysli, je-li dlouhotrvající, může způsobit poškození lidské psychiky. V okamžiku, kdy pokusnou osobu osvobodíme z monotónních vnějších podnětů například tím, že jí začneme pouštět namísto jednoho stále se opakujícího slova běžnou lidskou řeč. Uzamčení v kognitivní lopingové rotaci poměrně rychle pomine. Takový stav bývá často nazýván různými esoterickými přívlastky. Nicméně pravda je taková, že příčina, průběh i výsledek takového stavu je velmi snadno racionálně vysvětlitelný, takže se o nic esoterického nejedná.

Dalším stavem vědomí, který se často označuje jako „deja vu“, je …

(Předkládaný text je součástí připravované knižní publikace, která shrnuje autorovy přednášky na témata spojená s „tajemstvími“ lidské psychiky.)

Odkaz: Julian Jaynes, „The origin of consciouness in the breakdown of the bicameral mind", Boston, Houghton Mifflin, 1982, ISBN: 0-395-32440-8

signatura NK: T 145712