Narodil se Kristus Pán

Vánoční koledy zní ze všech stran a nemám pochyb, jestli je ještě někdo vnímá nebo se dokonce zamýšlí nad jejich sdělením. V hypermarketech se na nás hrne ze všech reproduktorů nekonečná smyčka, složená z nejznámějších vánočních písní a koled, hraje tak dlouho, dokud je nezačne nenávidět i ten nejotrlejší prodavač. Jenže je to divná kulisa ke svátkům konzumu. Televize chrlí reklamy, bankovní domy nabízejí půjčky a úvěry na to, abychom mohli nakoupit ještě víc nepotřebných cajků, které už snad i máme, ale protože všichni mají nejmodernější, musíme jej mít také.

Před hypermarketem posedává několik špinavých a otrhaných zarostlých chlapíků, v ruce třímají láhev s vyčpělým pivem, na které si vyžebrali dvacetikorunu z neasertivních tetek a strejců, jdoucích nakupovat tuny jídla a tuny nesmyslných dárků pro vnoučata. Bezdomovce Vánoce asi moc nevzrušují; nejspíš jsou rádi, že vyměklí lidé jsou v předvánočním shonu o něco štědřejší. Regály obchoďáků jsou nacpané věcmi, o kterých jsem si doteď myslel, že ani neexistují a o nichž jsem přesvědčen, že nejsou potřeba zcela k ničemu. Jenže právě před Vánoci se prodá prostě cokoliv, protože lidi si z povinnosti dávají dárky. Přikazuje to kalendář. Čtyřiadvacátého prosince musí každý obdarovat své příbuzenstvo, kdyby čert na koze jezdil. Jindy ne, to se ani nemáme vzájemně rádi, ale tohoto dne se naopak rádi mít musíme, protože je čtyřiadvacátého prosince.

Vánoce bez všudypřítomných cingrlátek, rolniček, obehraných písní, které nota bene musí bez výjimky nahrát všichni existující zpěváci a muzikanti ve svém vlastním aranžmá, nejlépe každý rok znovu; vlezlá televizní reklama, od konce září až do prosince stále intenzivněji útočící na naše materiální chtíče a bezmozkovství. Národ, kdysi chodící v prvomájových průvodech, přesměroval tyto do hypermarketů, což jsou dnešní symboly Vánoc. Loni jsem si šel nakoupit zásoby jídla na těch pár vánočních dnů. Šlo jen o trochu pečiva, něco k tomu, čaje, kafe, víno, cukr. Musel jsem protrpět tři čtvrtě hodiny v předlouhé frontě u pokladny – u všech dvaceti pokladen stála dobře stometrová fronta lidí s přetékajícími nákupními vozíky. Z dlouhé chvíle jsem pozoroval částky na displejích pokladen a žasl jsem. Tu šest, tu osm tisíc. Lidi nakupovali, jako by snad měla vypuknout válka.

Už drahně let se snažím tomuto konzumnímu šílenství nějak uniknout. Zásoby si nakoupit v místním malém krámku, kde není ani noha, jinak raději snad ani nevycházet z domu, venku zuří stav ohrožení včetně ohrožení mentálního. Televizi si většinou vůbec nepouštím a rádio se dá naladit na těch několik stanic, kde ještě nepozbyli rozumu. Ale tou největší duševní útěchou pro mě vždy bývala návštěva půlnoční mše ve venkovském kostelíku, daleko od našeho města. Ovšem jen do doby, než se návštěva půlnoční stala zase nějakou podivnou módou mezi lidmi, kteří o tom pak potřebovali jiným lidem vyprávět a dělat se zajímavými. Aby bylo zřetelné, jak v sobě pěstují svůj duševní rozvoj. Dokazují snad (někteří asi hodně falešně) sobě i jiným, že v nich jsou i morální a duchovní kvality. V okamžiku, kdy se jednoho roku do kostela nahrnuli opilí lidé a začali dělat kravál, kdy někomu zvonil mobil a mnoha jiným pípaly SMSky během bohoslužby, kdy rodiny braly s sebou na půlnoční mši i tříleté dítě, které to tam nebavilo a podle toho se i chovalo, jsem si uvědomil, že si budu muset vyhledat jinou duchovní obnovu své strádající duše. Ono stačí jít na bohoslužbu o den později a hle, v kostele jsou tři, pět lidí, kteří tam přišli ze skutečných duchovních pohnutek, zatímco zbytek konzumního národa se věnuje činnostem jemu bližším.

Nechci žehrat na snižující se kvalitu Vánoc. Vánoce mají svůj stálý význam i náboj, záleží asi jen na nás, z jakého pohledu se na ně díváme. Možná je přijatelnější vlídný úsměv, než omleté klišé, tisíckrát denně slyšené na ulicích – „Tak hezký svátky, bohatýho Jéžíška a šťastný Nový rok,“ což je věta, kterou nemohu ani vystát. Přejí to ti lidé doopravdy? Nebo to říkají, protože se to zrovna teď říkat má? A jsou to pro ně jen slova, anebo je podloží i nějakým činem? Myslí to ti lidé upřímně, nebo to ze sebe vychrlí jako na povel, když potkají někoho známého? Osobně prosím své známé a přátele, aby mi tyhle fráze neříkali, aby mi neposílali přáníčka, básničky o havarujícím Santa Clausovi s jeho sáněmi, infantilní veršovánky o štěstí v nadcházejícím roce. V duchu se zříkám i nároku na dárky, protože si myslím, že v současných Vánocích se dárky nedávají pro potěšení a odměnou za celoroční práci, ale jen proto, že se to v naší společnosti takzvaně sluší a patří. Proč se však za dárek nepovažuje pevný stisk ruky a příslib, že až ten druhý bude něco potřebovat, darující přijde a pomůže mu? To, co bych považoval za daleko trvalejší hodnotu, než jsou hromady hmotných dárků pomíjivého významu.

Nechtěl jsem tady sdělovat obecně známé pravdy, které tak jako tak všichni víme. Jako skeptický Sisyfik jsem chtěl poukázat na to, že nejsme materiálně založení odmítači duchovna, zázraků a duševně bohatého života – ba dokonce tuším, že je to přesně obráceně, že odmítáme až příliš materiálně založené hlupáctví, které předstírá duchovní bohatost. Možná bych se osobně přimluvil za udělení Bludných balvanů všem televizním reklamám, obchoďákům a nejlépe asi všem konzumním lidem po vzoru časopisu Time, jenž udělil vyznamenání „osobnost roku“ všem svým čtenářům. Ono nebude trvat dlouho a na Bludný balvan budeme zralí asi všichni…

Vánoce jsou ale přece oslava jednoho takového zázraku. Narodil se Kristus Pán (ať už fyzicky opravdu žil nebo ne), dodnes žije v naší mysli, spolupracuje s námi a my s ním, je spravedlivý, je náš. Nemusíme fanaticky podléhat víře v něho, ale i kdybychom ho odmítali, je tu stále s námi. Ale to je jedno; někdo oslaví Vánoce domácí pohodou, mediální zábavou či dobrým jídlem (ani já se toho zčásti nezříkám!), jiný se může zahloubat a popřemýšlet, anebo hledat souvislosti svého života s biblickým příběhem dob dávno minulých. Pokud jsou ve výsledku všichni spokojeni, pak význam Vánoc nejspíš správně splnil svůj účel.