Jasnovidci ve službách české policie

Nejen skeptické, ale i politické vody rozvířil případ z února letošního roku, kdy zmatený telefonát senzibilky zalarmoval českou policii. Senzibilka v telefonu varovala, že na ruzyňském letišti očekává atentát. Do akce bylo nasazeno dvaadvacet policistů včetně obrněného transportéru. Celý špektákl nakonec skončil ostudou. Žádný teroristický útok se nekonal a ani nechystal.

V souvislosti s teroristickou hrozbou to nebylo poprvé, co české policisty vyhnal do akce senzibil. Stalo se tak i vloni na podzim krátce po bezpečnostních opatřeních přijatých kvůli hrozbě útoků na židovské objekty v centru Prahy. Senzibil tehdy upozornil na uložení výbušniny ve stanici metra na pražském Vyšehradě. Podezření se nepotvrdilo.

Od sametové revoluce se odehrály desítky případů, na nichž s policií spolupracovali senzibilové a jasnovidci. Většinou se přihlásili sami, někdy je kontaktovali příbuzní ztraceného člověka či poškození a někdy je dokonce o spolupráci požádali sami zoufalí policisté. Pojďme se podívat na ty nejznámější případy, kdy se u nás k policejním případům připletli senzibilové.


Senzibilové z Los Angeles

Jedním z nejznámějších pomníčků naší porevoluční policie je bezesporu výbuch podomácku vyrobené nálože na Staroměstském náměstí 2. června 1990. Střepiny zranily desítky lidí. Kdo tehdy odložil tašku s výbušninou na schody u pomníku Mistra Jana Husa, se dosud nepodařilo vypátrat. Nezjistilo se ani, co neznámí pachatelé nastražením amatérsky vyrobené bomby sledovali. Policisté tehdy vyslechli a prověřili tisíce lidí. Zoufalá kriminálka při vyšetřování využila i několika senzibilů, které sama požádala o pomoc. Ti jí skutečně poskytli mnoho informací. K pachateli však nevedla žádná z nich.

V září 1991 rozvířilo mediální vody pátrání po uneseném šestitýdenním chlapci Tadeáši Kopeckém. Dítě bylo uneseno v pátek 6. září odpoledne od prodejny lahůdek na Ulrichově náměstí v Hradci Králové. Do pátrání bylo přímo zapojeno sto padesát policistů a již tři dny po únosu museli prošetřit téměř padesát podnětů od senzibilů. Bezvýsledně. Šestnáctého září se do případu zapojila skupina senzibilů z Los Angeles v USA prostřednictvím české psychotroničky Sandry Hettichové, žijící v Německu, a označila královéhradecké policii oblast, kde by mohla nalézt uneseného chlapce.

Čtrnáct dnů po únosu se podle agentury ČTK citující vrchního komisaře královehradecké policie Ladislava Pavlíčka přihlásily již čtyři stovky senzibilů se svými podněty, které byly všechny prošetřeny. Marně.

Případ přesto prvního října dospěl k dobrému konci. Akci ovšem nevyřešili senzibilové, ale pozorná vrchní matrikářka Jana Andrýsková z chrudimského městského úřadu, která si všimla zfalšovaného rodného listu. Upozornila na to otce rodiny, který zjistil, že dítě není jeho, a spolu odjeli vše ohlásit na policii. Chlapce unesla třiadvacetiletá zdravotní sestra z Chrudimi, která dítě před svou rodinou prohlašovala za své vlastní, jenž se jí údajně mělo narodit.


Senzibilové vyburcovali i Interpol

V prosinci 1991 bylo ze střední odborné školy Federálního policejního sboru v Holešově ukradeno 70 samopalů SA-61 a 12 pistolí. Dodnes se nepodařilo vypátrat pachatele ani najít některou z odcizených zbraní. S pomocí se na počátku pátrání přihlásili i psychotrnici a senzibilové. Jejich informace se ukázaly liché a pátrání nikam neposunuly.

Patnáctého ledna 1993 zmizel z kočárku před sokolovským obchodním domem Perla dvouletý Honzík Dorunda. I na tomto případu začali s policií spolupracovat senzibilové. Jeden z nich označil jako možné místo Honzíkova pobytu dánský ostrov Amager. Do pátrání se proto zapojil i Interpol. Podle dalšího senzibila Jindřicha Paseky však chlapec neopustil Českou republiku a nachází se ve vzdálenosti deset až třicet kilometrů na východ od místa, kde z kočárku zmizel.

Po devatenácti týdnech usilovného pátrání došlo ke smutnému vyřešení případu. Malému Honzíkovi se zřejmě onoho osudného patnáctého ledna podařilo vylézt z kočárku, a protože již uměl chodit, došel až k nedalekému břehu řeky, do které nakonec spadl. Utopil se tedy hned patnáctého ledna. Jeho tělo řeka vydala až 28. dubna. Po celou dobu pátrání četní senzibilové tvrdili, že je stále naživu.

Čtrnáctého února 1996 vyhlásila policie pátrání po studentovi posledního ročníku jesenického gymnázia Tomáši Brindžákovi. Student den předtím odešel z domova. Jesenický okresní policejní ředitel Zdeněk Mohyla novinářům řekl, že podle informací senzibilů se pohřešovaný zdržuje v zahraničí. Kvůli tomu se do hledání studenta zapojil i Interpol.

Přesto pátrání pokračovalo hlavně v okolí města Jeseníku a byli do něj zapojeni i myslivci a lesníci.
Tělo studenta nakonec nalezl po dvou měsících náhodný chodech v lese bývalé posádky sovětské armády. Mladík se sebevražednými sklony do zahraničí vůbec nedošel.


Sourozenci Vosmanští a Karolínka

Případ Karolíny Plané dodnes vyvolává mnoho otazníků. Jisté je jen to, že čtyřletou dívku 5. září 1996 její otec odvezl na Jesenicko a slíbil, že ji ještě večer vrátí zpět domů. Od té doby však dítě nikdo nespatřil. Otec byl později obviněn z její vraždy. S policií však odmítl o Karolíně hovořit. Dodnes je děvčátko považováno za nezvěstné. I do tohoto pátrání se zapojili senzibilové. Ti polici označili zatopené jesenické lomy jako místo, kde se má mrtvá holčička nacházet. Policejní potápěči kvůli jasnovidcům hledali tělo v chladné vodě pět dní. Celá akce byla pochopitelně zbytečná. Jako další místo označili senzibilové několik jeskyní v horách. I ty policisté marně prohledali. Děvčátko se dosud nenašlo.

Více než dvě stovky policistů a skoro stejný počet vojáků se v srpnu 2001 zapojilo do pátrání po třináctileté Dagmar a jejím o dva roky mladším bratrovi Janovi Vosmanských, kteří se vydali se svým belgickým švagrem Stephanem Knaepenem 30. července na výlet po jihomoravských památkách. Knaepeneovu mrtvolu našla policie 3. srpna. Dokud těla obou sourozenců neobjevil náhodný kolemjdoucí v listopadu v lese na Vyškovsku, věřila policie, že jsou stále na živu. Hned na počátku pátrání dostala policie 34 podnětů od senzibilů. Všechny se ukázaly jako plané. To však senzibilům nezabránilo po policii požadovat finanční podporu či zajištění dopravy za jejich informace, jak tisku uvedla jihomoravská policejní mluvčí Kamila Janíčková.

V dubnu 2003 se senzibilové zapojili rovnou do dvou pátrání. Jednalo se případ osmiletého Radima Němce z Jindřichova Hradce. Policisté prověřili několik marných tipů od senzibilů. Utopeného hocha nalezl až vycvičený pes na dně vypuštěného rybníka. Zcela mimo byly i tipy senzibilů v pátrání po dvou a půlletém Vítku Kalouskovi z Borovnice na Trutnovsku, který třináctého dubna odešel sám z domu. Přesto je policie důkladně prověřila.


Senzibilové a Terezka Čermáková

V září 2004 byl unesen a posléze zabit třiatřicetiletý podnikatel Stanislav Brunclík z Vysokého Mýta na Ústeckoorlicku. Tentokrát se do pátrání zapojil senzibil na přání rodiny. Policisté jim vyhověli a služeb jasnovidce využili. Nepomohl jim vůbec v ničem. Výsledky v podobě zatčení podezřelých přinesla až rutinní policejní práce.

Na prosbu rodiny policie spolupracovala se senzibilkou i v červnu 2005. V orlické vodní nádrži se utopil Luboš Pištora z Prahy. Jeho manželka se obrátila o pomoc na senzibilku, která na mapě vodní nádrže vyznačila místo, kde se tělo nachází. Čtveřice policejní potápěčů místo prohledala. Pochopitelně úplně zbytečně. Tělo nenašli.

V druhé polovině června loňského roku se na Olomoucku při cestě vlakem ztratil pětiletý Matýsek Chrástecký. Matce zavolal senzibil, že je chlapec na Slovensku a cítí jej v Levicích, kde je Matýsek mezi třemi dětmi určenými k prodeji někam do Maďarska. Žena kontaktovala slovenskou polici a vypravila se za hranice. Policie nakonec jeho tělíčko našla u železniční tratě poblíž obce Střeň na Olomoucku. Chlapce pád z vlaku nepřežil. Nemohl se tedy dostat ani na Slovensko.

V září 2006 dopadli domažličtí policisté dvacetiletého muže, dobrovolného hasiče, který v oblasti zakládal požáry. Zemědělská společnosti Agro Staňkov dokonce vypsala odměnu sto tisíc korun za dopadení žháře. Není se co divit. Později zatčený hasič na jejím majetku založil osm požárů a způsobil tak škodu za čtrnáct miliónů korun. Jediní, kdo se o odměnu přihlásil, byli dva senzibilové. Na peníze si však museli nechat zajít chuť. Jejich informace byly k ničemu.

Tři týdny na přelomu června a července 2001 pátrali policisté po nezvěstné čtyřleté holčičce Terezce Čermákové. Netušili, že dítě je už dávno mrtvé a zakopané v lese. O život jej připravila vlastní matka, později odsouzená ke třem letům vězení. Jako u dalších mediálně známých případů se policii záhy po zveřejnění případ ozvaly desítky senzibilů. S ohledem na později zjištěné skutečnosti byl velmi tristní postup časopisu Ring a jeho redaktora Marka Vejvody, který do pátrání zapojil svou známou jasnovidku. Ta týdeníku a později policii tvrdila, že holčička je naživu a unesli ji na orgány do Německa. I tuto slepou stopu museli policisté prošetřit.

„Statistiku, ze které by bylo možno vyčíst údaje o případech spolupráce se senzibily či úspěšnost takové spolupráce, Policie ČR nevede. Žádný "zavedený postup" spolupráce se senzibily neexistuje. Policie ČR jejich pomoc neodmítá a postupuje stejně, jako při poznatku od kterékoli jiné osoby. Tyto poznatky jsou po analýze prověřovány podle jejich závažnosti a pravděpodobnosti,“ shrnuje vztah mezi policií a senzibily vrchní komisař kapitán Pavel Hanták z policejního prezídia.

Podle dostupných informací o případech na nichž čeští policisté se senzibily a jasnovidci spolupracovali, jejich oznámení a informace policejní práci vždy jen komplikovaly, prodražovaly, ale ani v jednom případě nepřinesly nějaké pozitivní výsledky.


Tento článek vyšel ve Zpravodaji Sisyfa, číslo 3/2007