Alternativní věda v Rakousku - proutkaři a pendleři

Proutkaři a pendleři (používají kyvadélko, německy Pendel) jsou v Rakousku oblíbeni. Je jedno, zda jde o zjištění pramene vody pro studnu, určení vhodného místa pro zdraví či spánek, škodlivého záření nebo vhodnosti některých potravin. Proutkaři neboli odborníci na radiestézii (vnímání záření), jak si sami rádi říkají, jsou vám k dispozici. S proutkem nebo kyvadélkem křižují louky i obydlí. Často jim stačí jen mapa nebo telefon, což samozřejmě šetří námahu i náklady. Rakouský Svaz pro radiestézii a geobiologii vám na přání ochotně pošle seznam zkušených proutkařů.

Proutkaři
Všichni jsou o svých schopnostech skálopevně přesvědčeni. Každý z nich se tedy může ucházet o milion dolarů z nadace Jamese Randiho. Málokteří to však zkusí a dosud žádný neuspěl. Test proutkařů, který uprostřed října 2007 organizovala německá organizace skeptiků GWUP a který přenášel program RTL II byl zatím posledním ze dlouhé série dvojitě zaslepených testů, ve kterých proutkaři dosud nikdy své schopnosti nedokázali předvést. Máloco bylo v posledních desetiletích tak důkladně vyvráceno jako proutkaření. K rakouským úřadům se to však nedoneslo. Důvěřiví zastupitelé obcí po celé zemi volají proutkaře znovu a znovu na pomoc, aby ve školkách, nemocnicích či na radnicích zjistili, zda se tam nevyskytuje škodlivé záření a aby případně hned navrhli potřebná opatření. V září 2006 musela být v Grazu kvůli výronu jedovatých plynů ze sklepa uzavřena jedna policejní strážnice, protože se příčinu nepodařilo odhalit. Najít se ji pak pokoušeli jak hasiči, tak geologové, chemici a také jeden proutkař. Když po roce byla konečně jako příčina zjištěna bývalá podzemní skládka nemocničního odpadu, informovala samozřejmě média veřejnost, že přesné místo vznikajících plynů určil proutkař.

Ekologická výchova pomocí proutku
Lesní správa města Vídeň, která sama sebe označuje jako „jedno z největších vzdělávacích zařízení v Rakousku“, již po léta nabízí vycházky s proutkem. Tyto vycházky jsou určeny především dětem, aby se již v útlém věku seznamovaly s tím, co se v Rakousku rozumí ekologickou výchovou. „Vnímejte přes proutek zemní záření a sledujte ukazatele, upozorňující na spodní prameny, geologická pásma závalu a uzly energetické sítě Země“, můžeme číst na webových stránkách Lesní správy. Na můj projevený úžas mi Lesní správa sdělila, že zájem o vycházky je veliký a ohlas účastníků bez výjimky pozitivní. Byl jsem uklidňován, že zájemce na vycházkách provází zkušený proutkař, „který velmi objektivně a ve formě i pro skeptiky přijatelné vysvětluje souvislosti a fakta, s tématem související.“ Tím zkušeným proutkařem je Michael Lackinger, který proutkem také zjišťoval energetické vlastnosti biskupských berel v Chrámu sv. Štěpána a prý zjistil, že z nich vychází tajemné záření, které udržuje přítomné věřící v bdělosti. Prohlašuje též o sobě, že má věštecké schopnosti a že dokáže zahánět škodlivé duchy. Že by tento člověk uměl dětem vysvětlit emočně motorické efekty je velmi nepravděpodobné.

Pendleři a ASFINAG
O dobrou propagaci pendlerů a proutkařů se zasloužila v posledních několika letech státní akciová společnost ASFINAG, která zajišťuje finance pro investice do rakouských dálnic a rychlostních silnic. Pověřila totiž proutkaře „odrušením“ úseků dálnic s nejčastějšími nehodami a to oficiálně, zřejmě tedy šlo o zakázku státu. O těchto „alternativních“ nebo také „esoterických opatřeních“, jak je ASFINAG nazývá, informuje ASFINAG beze studu na svých webových stránkách. Jednou z těch pověřených byla Melitta Messnerová. Dříve se zabývala věštěním a jasnovidectvím, dnes je její hlavní činností vyhledávání spodních vodních pramenů. S proutkem pramen nejen najde, určí dokonce na centimetr přesně jeho hloubku a zda jde o vodu pitnou, minerální nebo termální. Od ASFINAGu dostala za úkol odrušit dálniční křižovatku Klagenfurt-Sever. Odrušení provedla „mentálně“, příčinu nehod „přemístila“ telepatickou cestou na plochu bez dopravy. Jestli byl majitel této plochy požádán předem o souhlas není známo.

Ilmar Tessmann
„Nejdéle sloužícím“ léčitelem rakouských dálnic je 76-letý Ilmar Tessmann z Korutan. S jejich léčením začal v roce 1994. Nejdříve byla společnost ASFINAG docela přísná. Její podmínkou bylo, že to nesmí nic stát a hlavně to nesmí poškodit její pověst. Jako příčinu nehod odhalil Tessmann nejen běžně podezřelé „zemní záření, lomy a závaly v podloží a zemní prameny“, nýbrž také „morfogenetická pole“. Navíc vidí zvláštní nebezpečí ve stožárech mobilních operátorů, které zemní záření z půdy vysávají, zesilují a bez milosti pak šíří do všech světových stran. To má u člověka způsobovat malátnost a zpožděné reakce, jejichž následkem jsou časté nehody. Dnes je Tessmann profík. Nepotřebuje už proutek, protože geopatogenní zóny určuje jen pomocí ruky a zemní záření cítí přes podrážky bot. K odrušení zón používá zelené plastové magnetizované kartičky, namalované symboly, dipólové antény, dutinkové rezonátory a mnoho jiných, pseudovědeckými jmény pojmenovaných předmětů. Jako vystudovaný teolog zná Tessmann samozřejmě i katolickou variantu mentálního odrušení: požehnání a modlitby. Ty se prý ale klením stávají neúčinnými. Pro ASFINAG jsou Tessmanovy služby velmi výhodné. Zatímco např. léčitel Gerald Knobloch požadoval za vyléčení jednoho místa kolem 3000,- €, dostává Tessmann pouhých 40,- €. Ještě levnější léčitelé se najdou jen stěží. To už by museli být vyslovení nadšenci, pro které nehrají peníze žádnou roli. Jedním takovým je Gerhard Pirchl ze spolkové země Vorarlberg.

Gerhard Pirchl
Gerhard Pirchl, dříve úspěšný podnikatel a sběratel uměleckých děl čárka chtěl po operaci srdce žít trochu klidněji. Pořídil si kyvadélko, se kterým pak křižoval louky a horské pastviny své vlasti. Přitom, jak sám líčí, učinil senzační objev. To, co je podle kyvadla skryto pod povrchm, nejsou žádné vodní, ale „kamenné prameny“. Těmto nesčetným malým nažloutlým kamenům dal Pirchl jméno „Raetiiny kameny“ podle bohyně Raetia. Tyto kameny, říká dnes 60-letý Pirchl, vyzařují „podélně rotující silové pole“ a když se položí za sebou, pole jednotlivých kamenů se sdružuje do svazků a zesiluje se. Takto zesílené záření pak zasahuje mozek nic netušících řidičů, přinejmenším těch senzitivnějších. Následkem je nižší pozornost a nehoda. Zatímco ASFINAG svěřila Tessmannovi léčení silnic na východě země, Pirchl měl léčit na západě. Začal léčením kvůli četným nehodám nechvalně známé rychlostní silnice S16 a byl úspěšný. Tvrdí to ASFINAG i Pirchl.
Eliminovat škodlivé záření podle Pirchlovy metody je docela namáhavé. Vždy po několik metrech se musejí kameny zahrabat do země tak, aby jejich pole působilo přesně proti poli škodlivému. Směr silového pole určuje Pirchl podle směru otáčení kyvadla. Jak to funguje, předváděl Pirchl i před kamerami v jedné televizní show. Televizní kamery při záběru zblízka ukázaly, že směr otáčení kyvadla se skutečně změnil, když bylo nad Raetiiným kamenem. Nemilosrdně ale také ukázaly, jak Pirchl pohyboval rukou a ani se nesnažil to zakrývat. To se průvodkyně této show, Barbara Karlich, neudržela a zvolala: „To jste teď ale dělal rukou!“
Technický pokrok se projevuje i v esoterice. Při lokalizaci škodlivého záření už nemusí Prchl chodit pěšky. Jezdí po silnicích svým terénním autem, s kyvadlem zavěšeným vedle volantu. A po měsících namáhavého ručního zahrabávání kamenů vedle dálnic a rychlostních silnic přišel Pirchl na to, jak i tuto práci podstatně urychlit. Vyvinul takzvaný „odrušovací vůz“. Tím je jeho auto s hrstí Raeitiiných kamenů, které mají sloužit jako „kompenzátor silového pole“. Odrušovací vůz jede po léčené trase, která se tím odruší. Geniálně jednoduché. Že je to myšleno naprosto vážně se přesvědčil Ulrich Gabriel, když o Pirchlovi a jeho činnosti napsal satirický článek do novin. Byl obžalován kvůli pomluvě.

Kamenné kruhy u Buerserbergu
Ze všech mistrů odrušování je Gerhard Pirchl nejznámější. Není to jen tím, že o něm časopis Zeit-Wissen uveřejnil v lednu 2007 článek s titulkem „Kouzelník z Bludence“, nýbrž především kvůli Pirchlově pamětihodnému „objevu“. Ve Vorarlbergu, na náhorní plošině Tschengla poblíž obce Buerserberg „objevil“ Pirchl v roce 2002 prehistorické kultovní místo nejméně stejného významu jako je Stonehnge. Padesát šest kamenných žil, které tam objevil, se prý hvězdicovitě sbíhá do jediného bodu. Vyzařování tohoto místa je prý tak silné, že ještě ve vzdálenosti 20 km se vychýlí kyvadlo. Aby toho nebylo málo, objevil Pirchl kolem tohoto bodu do kruhu uspořádané velké kameny. A neměl žádné pochyby – jde o kamenný kruh, vytvořený prapůvodními obyvateli Vorarlbergu. Nezůstalo ovšem u jednoho kruhu. Našlo se přes 40 dalších a jejich střed vždy tvořil bod, do kterého se sbíhaly žíly Raetiiných kamenů. „Tajemství kamenných žil“ bylo na světě a kniha se stejným názvem byla vydána v roce 2004.
Obec Buerserberg zavětřila příjmy z turistiky a už už viděla, jak tisíce movitých turistů z celého světa proudí na náhorní plošinu Tschengla a v hluboké úctě obdivují prehistorické megality. Představitelé obce proto nešetřili penězi ani námahou. Nechali umístit turistické ukazatele a zřídit webovou stránku, na které byly informace o „megalitické observatoři“ a tato „světová senzace“ byla prezentována jako ještě „významnější objev než byl objev Oetziho“ (mumie člověka z doby před ca 3300 lety, objevená v září 1991 v ledovci v Oetztalských Alpách). Projekt kamenných kruhů podpořila i EU částkou 60.000,- €. Byly zřízeny spirituální stezky, vytištěny brožury a nasazeny těžké mechanismy. „Převrácené“ kameny byly narovnány, nevhodné odstraněny a chybějící doplněny, aby každý kamenné kruhy ihned rozpoznal. Starosta byl nadšen a Pirchl spokojen.

Mentální pole a neutronové záření
„Vědeckých konferencí“, pořádaných v roce 2003 a 2004 na téma „Buerserbergské kamenné kruhy“ se nezúčastnil žádný vědec, ale jen řada amatérských archeologů a proutkařů. Prezentovali se jako biosenzorici, geomantici, stavební biologové apod. Nevyjadřovali se ovšem ke kamenným kruhům samotným, nýbrž každý z nich využil příležitosti a vysvětloval svoji vlastní teorii zemního záření. Jednou to byla „mentální pole“, která nutila kyvadlo k pohybu, jindy zase „neutronové záření“ nebo „rezonance“, které nezaznamená žádný měřící přístroj, nýbrž jen člověk, na záření vnímavý.
Projekt rostl, začalo ale přibývat i kritiky. Historici a archeologové poukazovali na nedostatečnou dokumentaci z doby před nasazením těžkých strojů a na chybějící vědecké důkazy k předkládaným tvrzením. Zelení podali v Zemském sněmu naléhavou interpelaci. Jiní našli ještě zřetelnější slova. Pro historika Manfreda Tschaiknera byly kamenné kruhy esoterickým humbukem, poslanec fyzik Siegfried Neyer mluvil o esoterické lumpárně a ohlupování nejvyššího řádu, archeolog z university ve Frankfurtu o obrovském podvodu a biolog Alois Reutterer o pustém šarlatánství. Naopak Pirchl se považoval za oběť honu na čarodějnice, požadoval omluvy a hrozil žalobami. Nabídku na kontrolovaný vědecký test pohoršeně odmítl. Místo toho našel jednu švýcarskou terapeutku, která jeho schopnosti potvrdila pomocí „Technologie GDV“ (modernější varianta dávno zdiskreditované Kirlianovy fotografie).
Nakonec rozhodli turisté – téměř nikdo kruhy obdivovat nechodil a projekt zkrachoval. V létě 2005 přišlo jen 120 návštěvníků, i když Pirchl tvrdí, že jich bylo přes 200. V každém případě velmi málo, mínilo vedení obce a na projekt zapomnělo. Peníze od té doby investují např. do kanalizace nebo sněžných děl.

Z časopisu Skeptiker vybral a přeložil Milan Urban