Hledání neztraceného času

Moudří doporučují žít především přítomným okamžikem, jen tak si prý život užijete. Troufám si nesouhlasit. Přítomnost je sousto, které právě žvýkám, vychutnávám, polykám, ale jsem přece živa díky tomu co jsem spořádala včera, před týdnem, rokem, v dětství... Ale tak dobře, proč to nezkusit – soustřeďuji se plně na přítomnou chvíli. Snídám, polykám sousto chleba, zapíjím čajem, v bytě je ticho, rodina ještě spí, větrák počítače bzučí a malinko piští, ťukám na písmenka, tichý klapot klávesnice, v hlavě mám včelín. No a ten včelín si dělá co chce, takže si třeba pohotově vybavuji jiné podobné chvíle, neboť i před dvaceti, třiceti lety jsem ráno sedávala u psacího stolu a přebírala myšlenky a slova, ovšem to ještě počítače nebyly, mobily nebyly, i když se stromů už jsme slezli. Seděla jsem nad papírem a čmárala a škrtala v naprostém tichu, které na pár minut rozvrátili jen popeláři svými hvizdy, rachotem otáčených popelnic a řevem motoru. Znovu tu chvíli prožívám i s její frustrací, vždyť jsem věděla, že o mé písánky nikdo nestojí, navrch je tu ta zpropadená cenzura a taky… No nebyla jsem ve straně. Vysvětlení pro mladé; milé děti, tehdy totiž o našich životech rozhodovali členové a hlavně funkcionáři komunistické strany. Dovedete si představit, že by jakákoli politická strana rozhodovala o tom, jestli smíte studovat, vydat knížku nebo vyjet za hranice? Vypadá to jako úplná kravina, ale byla to všednodenní realita. Takže nepovedlo se, opět jsem si přítomnou chvíli naplno neužila, přepadly mě vzpomínky neodbytné jako hejno hladových racků. Neumím naplno vychutnávat přítomnost, protože kromě včelínu mám v hlavě ještě nepřehledný krámek se smíšeným zbožím, bazar, sekáčovou hrabárnu. Ráda v něm kramařím, provádím ale také jakési odpouštěcí inventury. Ale opusťme metafory. Mám prostě potřebu znovuprožívat prožité, nad tím tovarem s prošlou záruční lhůtou se radovat, rmoutit, dokonce uplynulý čas hodnotit a zpětně prožité vychutnávat. Hledání ztraceného času, to je moje, pane Prouste. Nakazila jsem tím i děti. Večer jsem přicházela k postýlkám synů nejen s pohádkou, ale i s hodnocením dne. Tak, kluci, copak jsme dnes pěkného zažili? Jakou jsme provedli koninu? Doufala jsem, že si synové budou víc pamatovat prožitky, nenápadně jsem je směrovala k přesvědčení, že žít bezmyšlenkovitě a nepozorně není tak zábavné, jako vědět že sakra žiju (a cítit v zádech, že jednou ta slavnost skončí) uvědomovat si, co vyvádím, ale pamatovat si i vůně, barvy a zvuky, svět, jaký je. Jsme prostě bytosti tažené časem, co jsme zažili, to nás utvářelo, minulost je naše bohatství. Máme navíc nutkání myslet na časy budoucí, třeba si i vysnívat svět – jaký by měl, mohl být, jen kdyby byl člověk ušlechtilý, rozumný, citlivý a inteligentní ve všech svých jedincích.

Vystavuji si na stůl nový kalendář, ten starý, plný schůzek, akcí a připomínek prohlížím, probírám se v tom krámku celkem čerstvých vzpomínek. Jaký mám z odcházejícího letopočtu pocit? Nebyl to dobrý rok. Hospodářská recese válcovala lidské osudy, exekutoři řádili mezi zchudlými zoufalci jako černá ruka zatímco v horních patrech se vesele korumpovalo, podvádělo a kradlo. Provalilo se, že privilegovaní mohli v Plzni vystudovat práva mnohem rychleji, než se poctivý učeň kominického řemesla naučí vymetat komíny. Pro nic za nic padla vláda. Naštěstí ta, co ji nahradila, se jeví jako důvěryhodná a dělná. Tajná služba je přesvědčena, že zástupci společnosti Sazka ovlivňovali personální obsazení ministerstva financí na klíčových postech souvisejících s loteriemi. Nepřestali jsme být obrovským hráčským doupětem Evropy, což je cynický byznys ničící sociálně slabé, nabalující na sebe zločinnost. Státu je to šumafuk. Státní dluh Česka překročil hranici jednoho bilionu korun. Tolik česká kotlina při zběžném pohledu.

Stojím u pomyslné postýlky s novorozencem, které má na bryndáčku napsáno 2010 a vzpomínám i na klady odcházejícího času. Na podzim klesla nezaměstnanost. Nové evropské nařízení zakázalo chemické konzervanty a ochucovadla v potravinách EU. Škodovka vyvinula náš první elektromobil, v Praze už je první prodejna elektrovozidel. Vládní Rada pro výzkum chtěla dát astrofyzikovi Jiřímu Grygarovi cenu za popularizaci a půl milionu k tomu, ten ale obé odmítl, aby vyjádřil svůj nesouhlas s jejím plánovaným devastováním české vědy. Kdo se vzdá půl milionu a veřejného ocenění ve prospěch protestu a rozumu? Jen vyznavač cti, novodobý rytíř. Zatímco budou poslední den v roce pozemšťané hledět vzhůru kvůli dětinským rachejtlím, které před Silvestrem a při něm občas zabíjejí, upalují a trhají ruce, v 18 hodin a sedmnáct minut začne skromné nebeské divadlo, částečné zatmění Měsíce. Úplné zatmění Měsíce bude až 15. června 2011, určitě se na něm přiživí astrologové a obchodníci s takzvaným tajemnem. Střízliví ovšem vědí, že je to hra světel a stínů, která nám život neulehčí. Život a dění doma i ve světě dál pofičí po své sinusoidě – jednou jsme dole, jednou nahoře – vlastně jede současně na mnoha propletených sinusoidách a tak to bude až skonání světa.

Nejlepší zpráva tohoto roku: svět zatím ještě neskonal.

Vyšlo v Týdeníku rozhlas č. 53/2009