Vyjádření neurofyziologa (parapsychologie)

Tisková konference AV ČR 25. 11. 2003.

Tiskové konference se obvykle pořádají, dojde-li k významnému objevu, formulaci nové hypotézy nebo k vyvrácení obecně přijímaného výkladu závažného jevu. Nic takového se nestalo a profesor Reiniš a Dr. Bob pouze chtěli veřejnosti sdělit, že považují dosud převládající chápání funkce lidského mozku za nepřijatelné, protože synaptické spojení mezi neurony je příliš pomalé na to, aby mohlo zajistit plynulý proud lidské řeči (Reiniš), a protože “vlastně nevíme ani to, co si myslíme, že víme” (Bob). Samozřejmě na tyto originální názory mají oba pánové plné právo, které nechci nikterak zpochybňovat, doufám však, že se na mne nebudou zlobit, upozorním-li je na to, že v jejich argumentaci jsou elementární chyby, které jsem nečekal ve veřejném vystoupení učitelů Karlovy University.

Hlavním argumentem prof. Reiniše je tvrzení, že přenos informace na tzv. synaptických spojích mezi neurony je příliš pomalý, protože trvá asi 0,5 ms. Autor doslova říká: “Analyza dost jednoduchého nervového děje vyžaduje spojení milionů nervových buněk a trvala by proto tisíce milisekund, tedy celé vteřiny.” Zdá se, že se prof. Reiniš domnívá, že miliony neuronů, o kterých mluví, jsou zapojeny v serii, t.j. že nervový signál postupuje od jednoho neuronu ke druhému a že řetězcem milionu takto spojených neuronů by signál prošel za 106 x 0.5 ms="500" s. Prof. Reiniš jistě dobře ví, že kromě seriových spojení hrají v centrálním nervovém systému důležitou úlohu i spoje paralelní. Výstupní vlákno neuronu, t.zv. axon, je spojen až s desítkami tisícsynapsí na jiných neuronech. Podobný systém dosahuje velmi rychle aktivace velkých buněčných populací, tvořících nervové sítě, které jsou základem činnosti mozku. Jestliže jedna nervová buňka aktivovala 1000 postsynaptických neuronů a každý z nich opět dalších 1000 neuronů, pak po dvou krocích bude aktivován jeden milion a po třetím kroku, tedy za dvě ms, už jedna miliarda neuronů. Obavy, že synaptická spojení nestačí na realisaci lidské řeči a že v mozku musí tedy být něco rychlejšího než synapse jsou tedy založeny na chybné úvaze, neodpovídající skutečnosti.

Na rozdíl od prof. Reiniše hledá Dr. Bob přímé doklady o existenci vědomí mimo mozek. Vidí je ve zprávách lidí, kteří přežili klinickou smrt, o jejich zkušenostech z doby, kdy byl jejich mozek nedostatkem kyslíku vyřazen z činnosti. Neklade si otázku, zda výpovědi těchto lidí vystavených traumatickému zážitku odpovídají posledním vzpomínkám před ztrátou vědomí nebo naopak prvním vědomým záznamům obnovené funkce mozku po návratu krevního oběhu. Nezamýšlí se ani nad možností, že jde o snové konfabulace opírající se o beletristické nebo filmové popisy podobných situací. Rozhodně nelze chápat tyto reportáže z prahu záhrobí jako objektivní doklad existence “vědomí bez mozku”. Snad to tak cítí i Dr. Bob a hledá proto podporu v telepatii, jejíž intensivní výzkum od dob starých Egypťanů po současnou parapsychologii zatím nepřinesl jediný doklad o její existenci. Zdá se však, že její dny jsou již sečteny, neboť sen o globální interindividuální komunikaci mezi lidmi byl realizován (pravděpodobně k nelibosti Dr. Boba) “známými silovými poli” a “s pravděpodobností signifikantně větší než náhodnou” zavedením mobilních telefonů. Lze pochybovat, že bude pokračovat hledání neexistujících mechanismů neprokázané telepatie, když od telepatie očekávané výsledky lze dosáhnout okamžitě, spolehlivě a levně běžně dostupnou a stále se zdokonalující technikou.

Profesor Reiniš a Dr. Bob soudí, že se v neurovědách schyluje k velkým objevům. Je potěšitelné, že k nim chtějí přispět svými myšlenkami, ale pokud chtějí mít úspěch, měli by je opřít o několik přesvědčivých, snadno reprodukovatelných pokusů a publikacemi ve známých mezinárodních časopisech přesvědčit své kolegy o tom, že mají pravdu.