Třetí oko

Víra v existenci třetího oka vychází ze staré indické náboženské mytologie - Bůh Šiva dovedl paprsky z jeho třetího oka spálit hory. Také se uvádí, že Horus, egyptský bůh Slunce, ztratil oko a namísto něj si vyvinul "třetí oko" na čele přímo mezi obočím. I mýtičtí kyklopové a Atlanťané měli třetí oko, kterým telepaticky navzájem komunikovali. Na rozšíření těchto názorů v západním světě má největší zásluhu údajný Tibeťan (ve skutečnosti Angličan) L. Rampa svým bestselerem „Třetí oko“ z r.1957, přeloženým i do češtiny. Podle dnešních esoteriků je pojem třetí oko metaforou pro šestou ze sedmi hlavních čaker (viz Čakry). Ta má být po svém otevření resp. stimulaci, např. pomocí Reiky metody, branou k vyššímu vědomí, může vyzařovat energii, umožnit pozorování aury nebo navazovat mentální kontrakty. S třetím okem jsou spojeny mimosmyslové schopnosti, jako jasnovidectví, předvídání, mimotělové zážitky. Zvýšenou schopnost využívat své třetí oko mají mít např. senzibilové.

Hodnocení: Třetí oko je smyšlenka, která nemá žádné reálné opodstatnění, stala se však jednou z kmenových představ dnešní metafyzické, esoterické scény, a také bohatě využívaným motivem v alternativní kultuře, v sci-fi literatuře, filmech. Právě tak hinduistická představa o čakrách je pouhou fantazií bez jakéhokoli anatomického nebo fyziologického podkladu. Nicméně je zajímavé, že třetí oko, zvané také parietální (temenní), skutečně existuje u některých nižších živočichů, ale i u plazů (leguáni, haterie) jako světločivý orgán. Není to nic překvapivého, protože fotosenzitivní buňky a orgány, tedy oči, se u bezobratlých vyskytují na různých místech těla a v různém počtu. Je pravděpodobné, že parietální oko plazů má evoluční souvislost s epifýzou, šišinkou, malou žlázou s vnitřní sekrecí ležící nad středním mozkem, která produkcí melatoninu reguluje denní rytmus člověka. S představami esoteriků o schopnostech třetího oka však nemá šišinka nic společného.