Laserterapie

Laserterapii používá jak vědecká, tak i alternativní medicína. Laser je přístroj, který vydává elektromagnetické světelné záření. Od slunečního světla se liší tím, že jde o záření monochromatické (o určité vlnové délce v rozsahu denního světla), že je koherentní (vlny jednotlivých paprsků mají stejný fázový posun), že se šíří s minimální rozbíhavostí a že je laser vydává v jednotlivých krátkých impulsech. Existují lasery několika typů. Lasery s vysokým výkonem, které mají termický účinek a využívají se pro jejich destruktivní účinek na tkáň v chirurgii jako řezný nástroj, ke stavění krvácení nebo k odpaření patologické tkáně. Druhým využívaným efektem je fotochemická reakce. Ozáření tkáně, označené vhodným barvivem, vede k produkci toxických kyslíkových radikálů, které ničí ozářené buňky. Tato „fotodynamická terapie“ se používá k léčbě povrchových nádorů. Vedle těchto užitečných metod se však v posledních dvaceti letech prudce rozšířilo používání tzv. měkkých laserů (s nízkým a středním výkonem) které mají mít „biostimulační“, účinky. K dispozici jsou dnes lasery od mnoha firem, buď helium-neonové nebo polovodičové. Připisuje se jim široké spektrum účinků: mají povzbudit růst, regeneraci, látkovou výměnu, prokrvení, mají mít účinky protiinfekční, protizánětlivé, antalgické (proti bolesti) a mnoho jiných. Používají se proto v revmatologii, ortopedii, ale opatřovali si je i praktičtí lékaři pro léčbu artrózy, bolestí zad, tenisového lokte, zánětů šlach apod. Rozšířilo se jejich používání i v akupunktuře (viz Akupunktura) pod názvem laserpunktura. Ozařování jednotlivých „aktivních bodů“ má mít tonizační nebo naopak tlumivé účinky, v závislosti na frekvenci záření.

Hodnocení: Používání „tvrdých“ laserů v chirurgii a onkologii je standardní, ověřenou metodou. Naproti tomu „biodynamické“ účinky měkkých laserů prokázány nejsou. Zásadní je teoretická námitka, že žádná ze specifických vlastností laserového záření nemá fotobiologické účinky. Ani rovnoběžnost záření, ani monochromatičnost, ani koherence záření nemají vliv na interakce světla s atomy a molekulami. Laserové světlo nemůže mít jiný účinek než světlo obyčejné. Další podstatnou námitkou je to, že laserový paprsek, podobně jako paprsek světla viditelného, se nedostane dostatečně hluboko, aby mohl ozářit chorobou postižené tkáně nebo akupunkturní body. Do hloubky 1 cm dosahuje méně než 1% původního záření, a ještě významnější je to, že už v hloubce několika desetin mm ztrácí laserové světlo svou koherenci. A právě té jsou připisovány specifické biologické vlastnosti laserového záření. Byla provedena řada laboratorních experimentů a klinických studií, které ověřovaly účinnost měkkých laserů. V žádném z nich se nepodařilo potvrdit udávané biodynamické účinky nízkoenergetických laserů. Popisované léčebné efekty léčby laserem jsou tedy výsledkem jen placebového efektu. Pokud jde o laserpunkturu, tak ta je metodou zcela absurdní už proto, že existence bodů ani meridiánů, které mají propojit aktivní bod a nemocný orgán, nebyla nikdy prokázána a teoreticky je neodůvodněná. Laserpunktura je již typickou metodou „alternativní“ medicíny: popisované efekty jsou v rozporu s vědeckými poznatky a experimentálně nebyly prokázány.

Odkazy: Heřt J., Hnízdil J., Klener P.: Akupunktura, mýty a realita. Galén, Praha 2002
Handbuch Die Andere Medizin.