Psychoanalýza

Psychoanalýza je jedním z nejrozšířenějších způsobů zkoumání lidské psychiky, jejích poruch a zejména jejich terapie. Patří do širokého spektra psychoterapeutických metod, do skupiny tzv. hlubinné psychoterapie. Jejím tvůrcem byl Sigmund Freud (1856-1939). Podle jeho představy je osobnost člověka složitě strukturovaná, má tři součásti: „Já“, „Ono“ a „Nadjá“. Významné je i jeho hierarchické dělení lidské psychiky na tři roviny, vědomí, podvědomí, a nevědomí. Právě nevědomí má podle Freuda značný význam, protože ovlivňuje chování člověka a hraje tak významnou roli v jeho životě. Do nevědomí se mají ukládat už od raného mládí nepříjemné vzpomínky, které je možno pomocí psychoanalýzy vybavovat. Originální jsou Freudovy názory na vznik psychických poruch a nemocí. Mají být vyvolány konfliktem mezi jednotlivými složkami osobnosti a rovinami vědomí. Ústřední roli při tom hrají sexuální konflikty, které se v symbolické formě a v různých asociacích později objevují ve snech. Pokud se umožní pacientovi, aby své myšlenky volně svěřoval svému psychoanalytikovi, dojde k jakémusi „přenosu“ jeho pocitů a vztahů na terapeuta, který naopak protipřenosem ovlivňuje pacienta. Pacient při seanci leží na speciálním lehátku, vypráví a psychoanalytik naslouchá a interpretuje pacientovo sdělení. Původní klasická psychoanalýza se časem rozštěpila na velké množství různých proudů. Psychoanalýza byla také impulzem pro rozvoj moderních psychoterapeutických metod včetně terapie kognitivní a behaviorální.

Hodnocení: Freud byl silnou osobností, která výrazně ovlivnila psychologii a psychiatrii. Jeho psychoanalýza se stala základem, od něhož se vyvinuly všechny dnešní psychoterapeutické metody. Svými názory Freud ovlivnil mnoho významných světových osobností a otevřením problému sexuality i celospolečenskou atmosféru. Jeho terapie, psychoanalýza, však byla a stále je předmětem ostrých sporů mezi jejími nadšenými příznivci a odpůrci. Základním problémem psychoanalýzy je to, že je to léčba intuitivní, subjektivistická a že její teoretická východiska ani interpretaci psychických poruch pacienta nelze vědecky ověřovat. Na její subjektivní ráz poukazuje i fakt, že se od Freuda mnozí jeho žáci odklonili a vypracovali vlastní varianty psychoanalýzy. Základní předpoklady psychoanalýzy jsou mylné: nevědomí podle moderní kognitivní psychologie není samostatnou, nezávislou rovinou vědomí, neukládají se do něj vzpomínky z raného mládí, potlačené vzpomínky nejsou obecnou příčinou duševních chorob a je také sporné, zda je vybavení vzpomínek podstatné pro vyléčení pacienta. Konflikty v raném dětství nejsou příčinou schizofrenie, depresí, autismu, mentální anorexie a jiných chorob, jak se mnozí psychoanalytici domnívali. Psychoanalýza také silně přeceňovala význam sexuality a konfliktů v dětství pro vznik pozdějších duševních poruch. Sporné jsou i výsledky psychoanalytické léčby. Účinná je totiž prokazatelně jen u neuróz. Jinou námitkou je, že léčba je příliš dlouhodobá, náročná pro psychoanalytika a finančně i časově i pro pacienta. Rizikem je i příliš úzký vztah mezi klientem a lékařem, což může vyústit až do závislosti. V nedávné době se také ukázalo, jak chybná a nebezpečná je koncepce o potlačených vzpomínkách a možnosti jejich vybavování. V současné době je v medicíně zřejmý odklon od psychoanalýzy a převládají v ní moderní psychoterapeutické metody, např. kognitivně behaviorální terapie, která se snaží o racionální vyhledání skutečných příčin onemocnění, o pochopení příčin nemoci pacientem a o vyléčení aktivní změnou chování nemocného. Psychoanalýza se vzhledem ke svému specifickému způsobu léčby, vysokým nárokům na přípravu lékaře-psychoanalytika i časovým a finančním nárokům na pacienty stává výlučnou záležitostí a její zastánci tvoří uzavřené, téměř sektářské skupiny.

Odkazy: Lexikon der Parawissenschaften
Pešek R.: Kritické poznámky ke klasické psychoanalýze. In: Věda kontra iracionalita 3. Sborník. Nakl. Věra Nosková, Praha 2005, 114-130
The Skeptic´s Dictionary, www.skepdic.com