Ozonterapie

Ozonterapie a dnes spíše její varianta „Oxyonterapie“ (směs ozonu a kyslíku) je rozšířena ve větším rozsahu v západních evropských zemích, především v Německu, kde ji údajně používá 8000 lékařů, jak v soukromých praxích tak i na klinikách a v sanatoriích, a kromě toho přibližně 2000 léčitelů. V minulých letech se objevilo její použití i v České republice. Existuje několik variant jejich použití, které ozonu přičítají dvojí efekt. Jednak má antibakteriální účinek, jednak má rozšiřovat cévní řečiště a zlepšit tak zásobování tkání kyslíkem. Po prvé byl ozon použit v r.1879 lékařem Constantinem Lenderem k inhalační léčbě během první světové války, pak k povrchové léčbě infikovaných ran a ještě později byl aplikován k léčbě infekcí dutinových orgánů, žaludku, močového měchýře, střeva nebo vagíny. Používání ozonu se prudce rozšířilo ve 30. letech 20. století. Dnes jsou na trhu generátory, které ozon vyrábějí z kyslíku. Výsledný plyn obsahuje obvykle kyslík s jednou čtvrtinou ozonu. Jedním ze způsobu použití je odebrání 200 ccm žilní krve, její protřepání a nasycení ozonem a pak její vrácení do žilního oběhu pomocí pomalé infúze. Jindy se používá jen 5 ccm krve k injekční aplikaci nasycené krve. Další možností je vložení končetin s infikovanými ranami nebo vředy do plastikového pytle s obsahem ozonu, potírání ran olivovým oleje nasyceným ozonem nebo vyplachování dutých orgánů ozonizovanou vodou. Konečně se ozon injekčně vpravuje pod kůži. Udávané indikace ozonterapie jsou nesmírně široké, patří k nim všechny choroby oběhového systému, zánětlivé i infekční nemoci, choroby látkové výměny, alergické choroby, kloubní bolesti, všechny nemoci stáří, dokonce i rakovina. Léčba má charakter panacey (viz Panacea).

Hodnocení: Oba základní předpoklady jsou jen částečně správné. Ozon sice má antibakteriální a antivirové působení, ale použité koncentrace jsou pro tento účel nedostatečné. Zvýšené prokrvení tkání pak nebylo dosud prokázáno. Výsledný efekt je spíše opačný, protože ozon snižuje předávání kyslíku tkáním. Vážným problémem je i to, že podávání ozonu je značně rizikové, zejména v rukách léčitelů. Mezi komplikace patří nejen bolesti a abscesy při injekčním použití, ale bolesti hlavy, závrati, poruchy srdečního rytmu i nervového systému, ekzémy, anafylaktický šok i kolapsy trvalé obrny. Bylo popsáno mnoho případů přenosu žloutenky i několik smrtelných, soudně projednávaných příhod. Nebezpečí spočívá i v tom, že se používá koncentrací ozonu, které značně převyšují přípustnou normu koncentrace ozonu ve vzduchu na pracovištích. Na pseudovědecký charakter metody poukazuje i to, že se dnes často používá v neodpovídajících indikacích, dokonce i pro léčbu AIDS, a že není vypracována jednotná metodika. Používané koncentrace a dávky ozonu totiž při injekční léčbě kolísají v širokých mezích, až 28x.

Odkazy: Handbuch Die Andere Medizin