Memetika

Mem je termín, zavedený darwinistou R. Dawkinsem, tvůrcem termínu sobecký gen. Memy mají být základním prvkem kultury. Předávají se (jsou dědičné?) negenetickou cestou, zejména imitací. Memem podle Dawkinse jsou např. písně, nápady, chytlavé fráze, móda, způsob výroby hrnců neb stavby oblouků. Podle Blackmoreové je memem vše, co děláme a vyřkneme. „Pokaždé, když promluvíme, vyrábíme memy.“ Memy, podobně jako geny, jsou replikátory, schopné množení s chybami, tedy mutacemi, a podléhají výběru. Z jednoduchého Dawkinsova nápadu se rozvinula nová, módní disciplína, memetika, která se má zabývat evolucí lidské kultury, podle Blackmoreové evolucí všech aspektů lidské přirozenosti. Vedle termínů mem a memetika se objevily desítky dalších výrazů, např. mempex, memotyp aj. Existují časopisy i knihy věnované memetice, na webu jsou statisíce odkazů.

Cíle memetiky definují autoři různě, ale nejlépe je vyjádřila právě Blackmoreová: Memetika má přispět k výkladu kulturní evoluce a jejích prvků, tedy k pochopení vědeckých idejí, vztahů mezi geny a memy, má vysvětlit vývoj „přerostlého“ mozku člověka, vznik altruismu, sexuálních praktik, adopce, náboženství, podstatu osobnosti i vlastního „já“. Memetika má tedy být novou sjednocující teorií, je to nové paradigma pro pochopení lidské přirozenosti. Sám člověk je jen souborem memů, egoplexem. Veškeré lidské jednání, ať vědomé či nevědomé, vzniká ze složitých interakcí mezi memy, geny a jejich produkty. Auto-nomní ego neexistuje a nemůže proto existovat ani svobodná vůle člověka.

Hodnocení: Definice memu není zcela jasná a i memetika je interpretována různými autory různě, často zcela protichůdně. Už sám pojem mem není jasně definován a vedou se spory o jeho povaze a hlavně o jeho sídle. I Dawkinsovy příklady memů ukazují, že jde o prvky navzájem nesouměřitelné. Sporná je i analogie memu s genem, zejména způsob výběru, který je u genů darwinistický, u memu lamarckistický (viz Evoluce). Kulturní evoluci lze proto jen těžko považovat za proces darwinistický. Memy se také na rozdíl od genu přenášejí horizontálně, imitací, takže evoluce kultury připomíná spíše proces infekční, epidemický. Kritici memetiky také nesouhlasí s představou memetiků, že jsme jen otroky memů a že neexistuje svobodná vůle a tvořivost člověka. Jinou vážnou námitku proti memetickému chápání kulturní evoluce vznášejí sociologové, podle nichž je kultura, tedy chování a jejho evoluce nesmírně složitým fenoménem, na němž se podílí výrazně jak genetika, tak i imitace, prosté sociální učení i aktivní výběr. Ani na vědu a její evoluci nelze memetiku aplikovat (viz např. B. Fajkus ve sborníku Memy ve vědě a filosofii). Memetiku lze jen těžko považovat za vědu, když jde o disciplínu jen spekulativní, když se memetici neshodli ani na základních definicích a předpokladech o memu, a když předpovědi memetiky zpravidla nejsou testovatelné. Memetika je zatím jen filosofickou spekulací a některé její interpretace se velmi blíží pseudovědě. Je nesporné, že kulturní evoluci vysvětlují daleko úspěšněji jiné, zavedené humanistické vědecké disciplíny. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že se zájem o memetiku v poslední době rychle snižuje.

Odkazy: Heřt J.: Memy a memetika. Zpravodaj SISYFOS 12, 1/2006 Blackmoreová S.: Teorie memů. Kultura a její evoluce. Portál, Praha 2001
Polichak J.W.: Wozu sind die Meme gut? Skeptiker 17/l, 2004
Memy ve vědě a filosofii. Sborník. Filosofie, Praha 2004