Makrobiotika

Makrobiotika je alternativní způsob výživy, který se prezentuje jako snaha o návrat k přirozenému způsobu života. Je charakterizován především rostlinnou stravou a minimálním obsahem živočišných potravin. Hlavní složkou potravy jsou obiloviny, některé druhy zeleniny, luštěniny, mořské řasy, semena, ořechy a ovoce. Jen v malém množství je povoleno maso ryb, mořských živočichů a drůbeže. Makrobiotika odmítá výsekové maso, které je dle Ohsawy jedovaté, ale i tuky, uzeniny, mléko. Z plodin se používají jen domácí druhy, potraviny ze zemí jiného původu jako brambory, rajská jablka, tropické ovoce se pokládají za nezdravé. Zakázán je také cukr, sůl, káva, čaj, alkohol. Stoupenci makrobiotiky odmítají i užívání léků a drog. Její součástí jsou i jiné léčebné praktiky orientální zdravovědy. Všechny tyto zásady jsou zdůvodňovány filosoficky, potraviny jsou hodnoceny podle obsahu dvojice jin - jang. Takovou výživou lze prý dosáhnout energetické rovnováhy a také vyhojit všechny choroby, včetně rakoviny.

Makrobiotika je systém novodobý, vytvořil ho japonský filosof George Ohsawa (1893-1966). Vycházel při tom z tradičního japonského životního stylu, orientálního léčitelství, taoistické filosofie a bohatě využil vlastní fantazii. Primárním cílem makrobiotiky je otevřít cestu ke spirituálnímu povznesení. V r.1965 vydal Ohsawa základní knihu „Zen - makrobiotika“. Makrobiotika má tedy zřejmou nábožensko-filosofickou povahu a byla proto v USA jako náboženství zaregistrována. Ohsawa navrhl deset stupňů (pro běžnou praxi jen sedm) makrobiotické výživy od velmi přísné jednostranné stravy, skládající se jen z obilí, až po volnější, pestřejší způsoby výživy. Věřil, že chybějící látky získá člověk transmutací povolených složek potravy. Z jeho následovníků jsou neznámější Michio Kushi s jeho „Vesmírnou medicínou“, a Tomio Kikuchi, kteří Ohsawovo učení poněkud modifikovali a jejichž knihy byly přeloženy i do češtiny. Makrobiotika se rychle rozšířila v orientálních zemích a koncem 20. století expandovala do USA a Evropy v souvislosti s šířením postmodernismu, zvýšeným zájmem o spiritualitu a orientální kulturu. Pronikání makrobiotiky bylo provázeno intenzivní propagandou, vydáváním literatury, zakládáním speciálních center. I v České republice se už v r.1992 konal mezinárodní makrobiotický kongres. V současné době je makrobiotika na ústupu a patří mezi méně významné z dnes existujících alternativních způsobu výživy.

Hodnocení: Makrobiotika je dogmatický výživový způsob založený na mylných předpokladech. Určovat dietu člověka totiž nelze na základě iracionálních náboženských nebo filosofických představ. Člověk je všežravcem a evolučně adaptován na pestrou rostlinnou i živočišnou stravu. Makrobiotika je dieta jednostranná, nevyvážená a proto zákonitě nevhodná a riziková. Makrobiotická výživa neobsahuje dostatek výživných látek a může dojít k těžké podvýživě. Byly popsány i smrtelné případy. Rizikovost makrobiotiky potvrdily rozsáhlé studie v USA i Evropě. Nejohroženější jsou těhotné ženy, kojenci a děti. U nich byla prokázána stagnace tělesného růstu, zpomalený psychomotorický rozvoj a choroby způsobené deficitem vápníku (křivice) a vitaminů B12 a B2. Kushiho doporučení pít pouze při větší žízni může pak vést k poruchám funkce ledvin. Léčebné účinky makrobiotika samozřejmě nemá.

Odkazy: Kolektiv autorů: Alternativní medicína, možnosti a rizika. Grada, Praha 1995