Vzpomínka na setkání s panem Mohornem, vynálezcem Aquapolu

Vážená redakce časopisu Vesmír,

posílám vám s návrhem na vytištění ve vašem časopise svůj krátký článek „Vzpomínka na setkání s panem Mohornem, vynálezcem Aquapolu“. Věřím, že se mnou souhlasíte v tom, že z textů, které k této věci časopis Vesmír otiskl, si čtenář nemůže o výrobku Aquapol vytvořit konkrétní představu. Pokud si ji udělá z inzerátu uveřejněného v prosincovém čísle časopisu, bude, mírně řečeno, jednostranná.

Prosím Vás o laskavé potvrzení, že jste níže uvedený text dostali a o brzké sdělení, zda mohu počítat s jeho otištěním v nezkrácené formě ve vašem časopise.

Doc. RNDr. Luděk Pekárek, DrSc.


Vzpomínka na setkání s panem Mohornem, vynálezcem Aquapolu

V listopadovém čísle časopisu Vesmír (ročník 2006) se v článku, nazvaném stejně jako krásná Čapkova „povídka z druhé kapsy“ o unikátním koberci, pan inženýr Cháb zabývá úvahami o firmě, kterou sice nejmenuje, ale z obsahu textu je zřejmé, že jde o rakouskou firmu Aquapol. Z článku lze soudit, že jacísi nejmenovaní penzionovaní fyzikové ve svých negativních posudcích na výrobek prodávaný jako zařízení k vysoušení vlhkého zdiva této firmě křivdí. Pan Cháb došel k tomuto závěru po diskusi s tvůrcem výrobku, rakouským inženýrem panem Mohornem, kterého ve Vídni navštívil. I vzpomněl jsem si na své setkání s panem Mohornem před více než šesti lety. Schůzku tehdy zorganizovali čeští dealeři Aquapolu ve vile v Táboře, kam pan Mohorn sám z Rakouska přijel, aby vysvětlil princip funkce svého přístroje členům televizního týmu a přesvědčil je o účinnosti svého vynálezu.

Návštěvě inženýra Mohorna v Táboře předcházelo natáčení televizního týmu v keramické dílně ve Voticích. Toto místo nabídli čeští zástupci firmy České televizi jako ukázku úspěšného vysušení mokrého zdiva ve starší budově, v níž byla nově zřízena keramická dílna. Televizní tým mne tehdy k natáčení pozval. Součástí pořadu mělo tedy být i vyjádření fyzika k principu, na němž vysoušeč podle svých tvůrců pracuje.

Budova s keramickou dílnou je v nejníže položeném rohu votického náměstí. Před prahem vstupních dveří do budovy byl v době, kdy jsme přijeli, asi 30 cm hluboký příkop, připravený zřejmě k odvádění vody – ta vzhledem ke sklonu náměstí musela při dešti stékat z celé jeho plochy právě k této budově. Ze země před budovou vyčuhovala z dlažby izolační fólie. Bylo jasné, že kromě instalace dvou výrobků firmy Aquapol za 72000 korun se v místě prováděly stavební úpravy běžně užívané k snížení vlhkosti způsobené mokrým podložím, a že se provozem dílny změnil i způsob využívání místností domu. Podle sdělení správce objektu byla v budově provedena také izolace proti pronikání radonu z podloží, která ovšem nepropustí nejen plynný radon, ale ani vodu. Pan Pěnkava, tehdy pracovník české pobočky firmy, suverénně popsal „vysoušeč“ jako originální zařízení, které využívá jevů dnešní vědě neznámých. Přitom zdůraznil, že v žádném případě nejde o perpetuum mobile, i když se zařízení nepřipojuje k energetické síti a nemá uvnitř akumulátor nebo jiný zdroj energie. Poté, co nedokázal uspokojivě odpovídat na mé otázky, pan Pěnkava znejistěl a odkázal nás na pana inženýra Mohorna s tím, že zařídí, aby k natáčení přijel.

Při setkání v sídle českých dealerů firmy v Táboře pan Mohorn vysvětlil, že výrobek využívá k vysoušení zdí zvlhlých vzlínající vodou kosmickou energii. Způsob, kterým se to děje, současná věda nezná. Uvedl, že tato energie je přítomná všude, přičemž v jednom litru kosmického prostoru je jí stejné množství jako v pěti tisících litrů benzínu. Aparatura sloužící k čerpání této energie byla uvnitř uzavřeného pláště se zaplombovaným víkem. Pan Mohorn požádal, aby se nenatáčelo, a víko krabice odplomboval a otevřel. Uvnitř spatřili přítomní tři různě skloněné cívky s několika závity a u dna plošný spoj ve tvaru spirály. Pan Mohorn uvedl, že zařízení mění kosmickou energii na vědě dosud neznámé pravotočivé vlny (nazýval je gravomagnetickými), ty vnikají do vlhké zdi a ovlivňují pohyb vody tak, že místo vzlínání nahoru voda postupuje dolů, podporována silou tíže. V diskusi, která probíhala v angličtině a částečně v němčině, pan Mohorn pak odpovídal na otázky. Několik odpovědí stálo za povšimnutí.

Na dotaz, zda konstrukci zařízení předcházel nějaký teoretický výpočet nebo rozbor, odpověděl pan Mohorn jednoznačně, že nikoli, že nejdříve zařízení sestrojil a pak k němu vytvořil teorii. Na další dotaz, jakým způsobem zjišťuje přítomnost fyzice neznámých a současnými přístroji neměřitelných vln, pan Mohorn uvedl, že na detektoru těchto vln ještě pracuje a bude ho mít hotov v nejbližší době. Zatím k zjišťování, zda zařízení je v pořádku a tyto neznámé vlny vysílá, používá proutkaře.

Podle sdělení pana Mohorna prodala firma v Evropě od roku 1985 asi 20000 kusů výrobků AQUAPOL (800 kusů bylo tehdy, tj. v roce 1999, prodáno v České republice). Podle záznamů rakouské firmy je 75 procent zákazníků s výsledkem vysoušení spokojeno, zbytek je nespokojený nebo výrobek Aquapol nevyužívá. Bez klasických stavebních opatření byl výrobek instalován ve 30 % všech případů. Mnoho špatně kontrolovatelných vlivů – například proutkařské geopatogenní zóny nebo signály rozhlasových a televizních vysílačů – kazí funkci zařízení. Předpovídání těchto vlivů je velmi obtížné. V 1 % případů firma musela výrobek vzít zpět a zákazníkovi vrátit peníze.

Pan Mohorn i jeho čeští dealeři pokládali za dostatečný důkaz funkčnosti výrobků Aquapol úspěšné vyschnutí zdí zvlhlých vzlínáním vody v naprosté většině objektů, kde byl výrobek instalován. Odpovídá-li skutečnosti statistika, kterou si rakouská firma vede, provedla se v 70 procentech těchto objektů i další opatření ke snižování vlhkosti, o jejichž účinnosti nemůže být pochyb. Z tohoto pohledu není pětadvacet procent nespokojených zákazníků nebo zákazníků nevyužívajících koupené zařízení malé číslo, a i jedno procento výrobků vzatých zpět není málo, jestliže se uváží, že firma se vracení peněz brání všemi dostupnými prostředky.

I z popisu funkce zařízení předvedeného jeho tvůrcem bylo tedy zřejmé, že firma nemá důkaz o funkčnosti zařízení, který by obstál při hodnocení provedeném podle zásad vědecké metody. Přitom by k takovému důkazu stačilo, kdyby po umístění výrobku ke svislé otevřené kapiláře výška vody v kapiláře klesla. To se ale neděje, jak jsme s kolegou z techniky zjistili primitivním experimentem.

Je ovšem nutné uznat, že firma vědecky podložený důkaz účinnosti své metody vysoušení zdí ke své prosperitě nepotřebuje. Stačí jí vlastní popis úspěšně vysušených objektů, byť se u většiny z nich použily stavební úpravy běžné při odstraňování vlhkosti. A pokud pochybnosti o funkčnosti prodávaných zařízení začnou mít zbytečně velkou publicitu, poslouží renomovaný popularizační časopis s více než stoletou tradicí nejprve uveřejněním článku vědeckého pracovníka Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR, který firmu otevřeně hájí, v dalším čísle dvoustránkovým inzerátem firmy, a nakonec trochu nevážně a nejednoznačně psaným článkem profesora Karlovy univerzity, který sice o výrobku pochybuje, ale podle zásad moderní filosofie jeho funkčnost principiálně připouští…

Luděk Pekárek