Co ještě Vesmír neotiskl

Níže uvedené články byly jejich autory zaslány redakci časopisu Vesmír a tento je neotiskl.


Ad „Čintamani a ptáci“

Článek publikovaný ve Vesmíru 85, listopad 2006, str.689 v oddíle „(ne)rozumné provokace“ je skutečně provokující a podle mého názoru i nerozumný. Jeho hlavním účelem je obrana výrobku (vysoušeče zdiva – v článku nijak blíže nespecifikovaného a bez udání firmy), který evidentně nefunguje, a méně informovaný čtenář by si z něho mohl učinit mylné závěry, případně i se širší platností.

Velmi zavádějící je však zejména obecná úvodní část článku, v níž se autor (sám vědecký pracovník!) snaží dokázat, že technologické vynálezy nepotřebují využívat vědecké poznatky, stačí shrnutí pragmatických, praktických výsledků, přičemž hraje značnou roli náhoda. Je známo, že náhoda se při objevování nových jevů a metod v řadě případů uplatnila, a nikdo to nezpochybňuje. (Viz např. objev X-paprsků Roentgenem, radioaktivního záření Becquerelem, metody zpomalování neutronů látkou obsahující protony Fermim atd.) Ale po této „náhodě“ následuje vždy podrobné zkoumání toho, co bylo náhodou objeveno, a teprve objasnění povahy a příčin toho jevu umožní další vývoj a aplikace objevu. Např. kdyby se nevědělo, co je podstatou rentgenových paprsků a jak vznikají, nikdy by nemohly být zkonstruovány soudobé výkonné rentgenky pro lékařství a průmyslovou diagnostiku. V článku se uvádí příklad hutnictví a metalurgie ze 16. století (G. Agricola) a ukazuje se na dříve často používané metody pokusnictví, kdy se prostě zkoušelo např. přidat něco do taveniny a zjišťovat, co to udělá. Takové metody přetrvaly částečně až do naší doby, ale dnes to jsou spíše okrajové nebo kuriózní záležitosti.(Vzpomínám si, jak se v jednom závodě snažili zvýšit emisní schopnosti katod ve výbojce tím, že je namáčeli do různých látek, např. i do hořčice).

Nelze souhlasit s tím, že „technologický přístup přispívá k formování tváře světa bez nutnosti využívat vědecké poznatky“. Je nemyslitelné, že by skutečně významné technologie, jako je např. technologie polovodičů a jejich aplikací (v elektronice, počítačích atd.) i technologie dalších materiálů (kovových slitin, keramiky, plastů apod. nezbytných nejen pro kosmický výzkum, ale i pro řadu průmyslových výrobků), nemluvě už o nejmodernějších nanotechnologiích (zasahujících i do biologie a lékařství) byly možné bez využití nejnovějších vědeckých poznatků a dokonce i těch „nesrozumitelných“ teorií, jako je kvantová teorie nebo teorie relativity. Zdaleka to tedy není tak, že by ke kontaktu vědy a technologie docházelo až „v okamžiku, kdy technologie selhává, resp. osvědčený postup přestává z nejasného důvodu fungovat“. Autorem zmiňovaná „váha finančního pozadí“ je nesporná a je též pravda, že „vědci rádi podstupují martyrium nezáživné práce inspirované zvukem ryzího kovu v pozadí“. Neplatí to ovšem na štěstí o všech a je naopak alarmující, jsou-li někteří pro ten ryzí kov ochotni zříci se své morální povinnosti hájit poznanou pravdu.

Nedomnívám se, že věda je „zanechána ve vzduchoprázdném prostoru“ a že „technologie spolu s vědou…vytvářejí nesrozumitelnou podobu dneška“. Věda, hlavně fyzika, se dnes zabývá řadou oblastí, které jsou nepřístupné bezprostřední smyslové zkušenosti. Pro ně si vytvořila modely, do značné míry matematické, které jí dovolují předvídat, jak určité procesy budou probíhat (např. v subjaderné fyzice). Tyto předpovědi ovšem opět kontroluje experimentem, tj. „vrací se do skutečnosti“. Samozřejmě, že její jazyk je většině lidí nesrozumitelný, ale výsledky, ke kterým dospívá, slouží společnosti více než kdy jindy – není tedy od společnosti odtržená. A právě mnoho i těch nejlepších vědců se snaží přiblížit své myšlenkové postupy a teorie co největšímu počtu lidí ve svých populárních spisech a přednáškách. To spíše právě ti ostatní lidé se o to příliš nezajímají a odcizení má zcela jiné příčiny.

A nyní ke druhé části článku. Nejmenovaná firma vstoupila již před delší dobou na náš trh s vysoušeči zdiva, jejichž princip je neznámý. „Autor vynálezu, respektovaný rakouský občan, podával řadu vysvětlení během 20 let existence přístroje“, např. gravimetrické vlny, utlumení vesmírné praenergie vodíkovým jádrem Země nebo magnetokineze. Ing. Cháb, jakožto fyzik, sám přiznává, že tyto výklady jsou „fantaskní“ či „groteskní“ a jsou podávány jazykem, který je „nejasný, zavádějící“. Nicméně autor prohlašuje za „podivné“, že tři starší (je to zřejmě přitěžující okolnost) fyzikové podali o přístroji své posudky, v nichž rozebrali příčiny, proč něco takového nemůže fungovat. Je to něco podobného, jako uvést na trh perpetuum mobile, na které nemáme aplikovat zákon o zachování energie (tak jak ho známe) proto, že využívá jakousi neznámou „kosmickou“ energii. Za 20 let prý prodala firma asi 30 000 takových přístrojů (v Rakousku, Německu, Maďarsku a z toho asi tisíc u nás) a „nebyly zaznamenány žádné seriózní útoky na firmu ze strany spotřebitelů ani akademických institucí“. To ovšem neodpovídá skutečnosti. Reklamace byly, případem se zabýval Kloknerův ústav na ČVUT a to, že probíhá soudní řízení (pro jehož účely byly dodány již zmíněné posudky tří vysokoškolských pracovníků), je též znamením, že se někdo brání. U soudu samozřejmě nejde o „rozhodování o platnosti fyzikálních zákonů“, jak to interpretuje ing. Cháb, nýbrž o snahu ochránit eventuální neinformované spotřebitele od koupě nefungujícího zařízení. V řadě případů totiž firma instalovala do vysoušeného prostoru i další metody vysoušení a opatření vedoucí k omezení vlhkosti, takže nelze prokázat, že jedna z metod nefunguje. Kromě toho soukromník má sotva dost peněz na to, aby se soudil s firmou, která disponuje takovým jměním (30 000 přístrojů, řekněme v průměru po 40 000 Kč – jsou levnější i dražší – je 1,2 miliardy Kč za 20 let, tj. 60 milionů Kč ročně, přičemž výrobní náklady na jeden přístroj jsou minimální, odhaduji je řádově na 1 000 Kč). Vydal by za advokáty více, než ztratil koupí přístroje. Samozřejmě, že nejpádnějším důkazem je experiment. Jednoduchý modelový experiment proveden byl a potvrdil nulový efekt na vzlínání vody. Provést experiment v „provozních“, ale dobře definovaných podmínkách ovšem stojí mnoho peněz. Plánované měření má být prý „kupodivu placeno firmou“. Neudivuje mne to vůbec: Státní (grantové) peníze sotva kdo bude utrácet za experiment, jehož negativní výsledek lze na základě základních fyzikálních zákonů předem zaručit. Lze však mít určité pochybnosti o tom, zda experiment placený samotnou firmou bude probíhat nezávisle na jejích zájmech.

Ing. Cháb píše v závěru svého článku: „Členové vědecké komunity…. jakožto státní zaměstnanci jsou odpovědni daňovým poplatníkům, což mimo jiné znamená učit a nestranně pomáhat, nikoliv odsuzovat a zesměšňovat“ a já dodávám: A především jsou povinni užívat své znalosti na obranu vědecké pravdy a nenechat se zlákat leskem ryzího kovu.

Škoda, že Karel Čapek již není mezi námi. Třebas by ho tento případ inspiroval k další geniální povídce z druhé kapsy. Souvislost s námětem povídky „Čintamani a ptáci“ mi však uniká.

Prof. RNDr. Ludmila Eckertová, CSc,

Praha, 30. 11. 2006.


Čintamani a ptáci

Čintamani a ptáci, název známé Čapkovy povídky z druhé kapsy, je označení obrazového motivu na starém perském koberci. Unikátní koberec spatří v prodejně koberců lékař, zaujatý sběratel koberců. Přesto že koberec slouží jen jako pelíšek staré fence, není na prodej. Sběratel ho chce stůj co stůj získat, a to ne, aby se obohatil, ale aby ho věnoval museu a tím ho zachránil. Odhodlá se proto k odsouzeníhodnému činu. Vloupá se do obchodu, ale lup se mu nepodaří. Zajímavý střet mezi sběratelskou vášní a ušlechtilou snahou zachránit kulturní poklad s nečestným způsobem ho získat Čapek literárně zpracoval a čtenářům dal k uvažování obtížnost porozumět úsloví “účel světí prostředky“

Čintamani a ptáci je název glosy Vladimíra Chába v rubrice „provokace“. Pojednává o jakémsi podnikavci, nazvěme ho Čintamanem, (ani autor jeho jméno neuvádí). Čintaman si je dobře vědom, jak mnohé lidi láká tajuplnost křišťálových koulí, proutkařských virgulí, Kahudových telepatických mentionů a geopatopgeních zón, a jak je lehkověrně přijímají za účinné. Nechá si proto zhotovit pěkně lakovanou a nerozebiratelnou nádobu ve tvaru středně velkého hrnce na brambory. Prohlásí ji za přístroj k vysušování provlhlého zdiva a pokusí se ho uvést na trh. Chytrácká reklama vykoná v tržním prostředí své. Za více než dvacet let těchto hrnců nevyžadujících žádný příkon prodá desátky tisíc a inkasuje přes miliardu korun. I v naší zemi, v níž již přes deset let není povinné hodnocení každého vyráběného a do prodeje uváděného přístroje (jak je prováděl např. Strojírenský zkušební ústav v Brně) prokazující funkceschopnost a pracovní princip, nalezl Čintaman mnoho naivních kupců. Čintaman by však sám neobstál. K tomu potřebuje ptáky. Těm nasype zrní z „ryzího kovu“ (na to postačí jen malá část zmíněné miliardy). A oni si osvěženi zobem poradí, jak vysvětlit tajuplnou činnost hrnce (gravitační vlny, efekt vesmírné praenergie a pod.), jak je výhodné zamezit vniknutí do hrnce uživatelům a jak zvýšit náklady na prokázání nefunkčnosti před soudem na úroveň vysoko přesahující prodejní cenu hrnce, i četné další způsoby, jak uvést zklamaného uživatele do stavu bezbrannosti. Za nejzáludnější Čintamanovo opatření považuji zákaz se do přístroje podívat. Kdo tak učiní,vydává se výrobci všanc. Avšak kdo tak přesto učiní, zjistí pouhým pohledem šokující skutečnost, že v hrnci není nic více než několik destiček a trubiček z umělé hmoty.I já jsem byl šokován a až po delší době jsem se vzpamatoval a mohl napsat svůj posudek. Ano, patřím k těm třem posuzovatelům, které autor zmiňuje.

Vděčím redakci Vesmíru, časopisu, jenž mne provází celým životem, za to, že otevírá diskusi na toto téma a věnuje pozornost i Čintamanům a ptákům. Je dobře mít na paměti, že je zřetelná hranice mezi vědou a pavědou, mezi racionalitou a nerozumem a mezi poctivým úsilím vědeckých pracovníků a nepoctivým zneužíváním lidské naivity.

Prof. RNDr. Libor Pátý