Má setkání s léčiteli

Podzim 2006: cítím se bídně, nemohu pořádně jíst a pak už ani pít, hubnu, mám bolesti v břiše. Ultrazvuk a pak CT ukazují nádorovité útvary.

Obvodní lékař mě posílá na chirurgii do Motola – je potřeba provést biopsii, aby se zjistilo, co mi je. Chirurgové se mě ale snaží zbavit, nic mi neřeknou a jen mě odhánějí, chtějí nějaká další vyšetření z gastroenterologie, ale neřeknou přesně jaká, pobíhám jako slepička, která sháněla kohoutkovi vodu. Je mi hůř a hůř, nemohu už ani dýchat, ale léčba je v nedohlednu. Můj dojem: lékaři se se mnou nebaví, kdybych se jim vytrvale nesnažila vnutit, nechali by mě umřít. (Možná že mi jen nechtěli otevírat zbytečně břicho, ale neřekli mi to. Komunikace bohužel veškerá žádná.)

Dvě z mých nejbližších kamarádek na mě vyvíjejí nátlak, abych začala držet Breussovu dietu. Jsem zesláblá a vyhublá na kost a intuitivně cítím, že by mě to zabilo a že se do sebe musím snažit vpravit aspoň nějaké jídlo. Je ale docela těžké odrážet jejich přemlouvání, ve svém zuboženém stavu namáhavě shledávám argumenty, abych se ubránila. Tohle opravdu potřebuji jako ránu do hlavy! Obě argumentují: „Ale já jsem slyšela o případu, kdy to opravdu pomohlo!“

Zima 2006-7: konečně se mi vytvořila boule na krku, z níž se mohla udělat biopsie, a diagnóza zní: velkobuněčný lymfom, agresivní, ale léčitelná forma. Prodělávám dvě řady chemoterapií, hned na počátku cítím výraznou úlevu.

Při jedné z hospitalizací jsem na pokoji s devětadvacetiletou dívkou, trpící rakovinou kostí a velkými bolestmi. Její zoufalá matka jí zprostředkovala vyšetření u léčitele, který koncentruje vesmírnou energii do jakési krabičky, a pak její pomocí harmonizuje buňky a tkáně. Léčitel vůbec nepoznal, co dívce je, mluvil tuším o kloubním revmatismu a ujišťoval, že všechno je v pořádku. Vyinkasoval svých pár tisíc korun, ale naštěstí se mu nepodařilo pacientku odradit od chemoterapií a operací. Její matka se chytá každé naděje, nyní se chystá zakoupit za několik desítek tisíc přístroj na výrobu Pí-vody.

Půjčuje mi doprovodný leták a s překvapením se dočítám, že v pí-vodě mohou společně žít sladkovodní i mořské rybičky (to je fyziologická nemožnost, protože potřebují odlišné prostředí), že se v ní nekazí maso (takže je baktericidní díky tomu, že je neionizovaná a tím „chráněná“ – před čím, před ionizací? Proč by díky tomu měla být baktericidní?), že Pí-voda prý v organismu „zvyšuje hustotu biologické vody“ (co to má být?), má oproti běžné vodě daleko menší shluky molekul a vychází z ní silná živočišná aura. Obsahuje chloridy železa, které reagují na zemský magnetismus a tím oživují a omlazují lidské tělo. Chloridy železa si také dokáží zapamatovat, v jakém bílkovinném prostředí byly v minulosti, a mohou tyto bílkoviny ze své paměti reprodukovat. Žasnu. Směju se tomu nahlas. Matku nepřesvědčím, samozřejmě zkouší úplně všechno. Dívka sama, inženýrka stavařka, je vůči tomu skeptická, ale asi sama vidí, že je lepší matku něčím zaměstnat, než ji nechat, aby se trápila a klesala na mysli. A zase jsem u nekomunikativnosti lékařů – co kdyby raději matce poskytli materiál k přemýšlení a k nadějím oni?

Můj stav se lepší, chodím i do práce, ale samozřejmě musím nosit paruku a kvůli nebezpečí infekce při zeslabené imunitě se mám vyhýbat většímu množství lidí. Kamarádka mi dohazuje alternativně-léčitelský spolek, kde by se mnou provedli jakýsi zaříkávací-vykuřovací-taneční uzdravující rituál a objednali mě k nějakému léčiteli z Hradce, který ale jezdí do Prahy jen jednou týdně a má prý vždycky nacpanou čekárnu. S díky odmítám.

Lékaři v Motole mě ale deprimují. Jednou čekám na nacpané chodbě čtyři hodiny na výsledek krevních testů – na to, aby mi řekli: „Je to v pořádku, můžete jít domů“. Proč jsem nemohla jít domů (bydlím nablízku) a pro výsledky zatelefonovat? Proč jsem se musela vystavovat čtyři hodiny infekci na přecpané chodbě mezi desítkami smrkajících a kašlajících lidí? Když se na to onkologa zeptám, odsekne: „Tak sem nechoďte!“

Jiná kamarádka má kineziologickou živnost, a tak se s ní domlouvám, že to ze zvědavosti zkusím. Zkoumá hmatem měnící se napětí v mých svalech (popravdě nevěřím, že cokoli cítí), hledá v nějakých tabulkách v tlustých fasciklech a „psychoterapeuticky“ mě rozebírá: „Že ty máš sklon se obětovat pro rodinu, upozaďovat se!“ Tohle samozřejmě zabere u 90% žen, ale já vím, že taková nejsem. Dá mi velkou námahu přeorientovat kinezioložku k psychickým problémům, které možná opravdu mám (workoholismus, neschopnost odpočívat). Dá mi Bachovy esence, párkrát si je vezmu, ale necítím žádný účinek. Ptám se jí na mechanismy, jakými by to mělo účinkovat. Diví se: ještě nikdo se jí nevyptával tak jako já. Argumentuje: „Přece jsem za ten výcvik dala tolik peněz, tak to musí účinkovat!“ Jeden experiment mi stačí, moje zvědavost je ukojena, ale ona trvá na tom, že se proces nesmí přerušit, protože by se její „odbloky“ znovu „zablokovaly“. Jdu k ní ještě dvakrát, každá návštěva stojí tisícovku. Pak se z toho konečně vykroutím.

Jaro 2007: Onkologové v Motole mi jen tak mimochodem oznamují, že během všech vyšetření mi objevili ještě nezávislý nádor (tedy jiný typ rakoviny) na štítné žláze. Budou mi ji muset vyoperovat, a to v létě, až se vzpamatuji z léčby lymfomu.

V rámci své práce v ženském časopise se dostávám k české guru antroposofie, neobyčejně čilé osmdesátnici Milušce Kubíčkové. Dělám s ní rozhovor a ona projeví zájem o moji pracovní sílu: mohla bych třeba sepsat její paměti. Snažím se z toho vykroutit: mám chatrné zdraví, čeká mě operace štítné žlázy. Miluška mi ihned ochotně slibuje VIP zacházení: sežene mi ze Švýcarska Iscador a dá mi kontakt na plzeňského lékaře, který mi poradí nejvhodnější termín, jaký mám požadovat pro svoji operaci. Kontakt si beru, ale doma se dívám na internet a zjišťuji, že antroposofická medicína operuje s pojmy jako „astrální tělo“, „éterné tělo“, dělá dalekosáhlé závěry, jak které jídlo ovlivňuje povahu, a podobně. Rychle z toho vycouvám. Miluška říká, že jsem to raději neměla číst a že je to škoda. Už ale vidím, jak se s uspěchanými, přetíženými motolskými chirurgy domlouvám na termínu operace podle rytmu Měsíce nebo podle momentálního stavu mého astrálního a éterného těla! Operace proběhne bez problémů.

Zlatý hřeb – a poslední impulz k vyplnění přihlášky do Sisyfa – pro mě představovalo setkání s MUDr Hrušovským, takzvaným kvantovým homeopatem. Opět z profesionálních důvodů, kvůli článku do časopisu. Věděla jsem, že Hrušovský je schopen okouzlovat a omamovat zejména ženy, mimo jiné tehdejší partnerku mého staršího syna. Skutečně „cosi“ vyzařoval – ale řekla bych, že to „cosi“ bylo vilné okukování a odhadování mé osoby, což, přiznávám, pacientky v mém věku moc často nezažívají a může je to fascinovat. Ihned v úvodu prohlásil, že je ve styku s anděli a Elohim, kteří mu radí, a v tom spočívá „kvantovost“ jeho metody. Pak mě provrtal prorockým pohledem a řekl: „Vy jste asi nikdy nebyla vážně nemocná, viďte?“ Přitom jsem měla na hlavě paruku, asi jsem byla ještě dost bledá a na pažích bylo patrně možné postřehnout podlitiny po kapačkách, takže by kdokoli s průměrným postřehem hned viděl, že nejsem úplně v pořádku. Když jsem mu řekla, že jsem prodělala lymfom, prohlásil, že zná jeho důvod: před třemi sty lety se mé dávné předkyni utopily děti, a já tím dodneška trpím. „Vy jste příliš starostlivá matka, viďte? Hodně se bojíte?“ Tohle by opět zabralo na 90% žen, ale já opravdu příliš starostlivá matka nejsem (jednou se mi např. stalo, že jsem si všimla teprve po několika dnech, že můj dvacetiletý synek není doma – jel na kunsthistorický zájezd a já zapomněla, že mi to říkal). Pak se rozhodl předvést mi své umění: „Jestli vás něco bolí, tak já vám vyšlu energetický impulz a tu bolest zaženu,“ nabídl mi. „Nic mě nebolí, ale po chemoterapiích mi zvoní v uších, mám tinitus,“ odpověděla jsem. „Tak bohužel,“ reagoval Hrušovský, „to vyžaduje delší léčbu, a s nejistým výsledkem.“ Aha, to je náhodička! pomyslela jsem si.

Můj závěr z toho všeho je jednoznačný: žádný z léčitelů mi ani za mák nepomohl, ani to nebylo v jeho silách, ale většina z nich poskytuje určitou „psychoterapii“ nebo placebo efekt, které mohou pacienty psychicky povzbudit a tím zlepšit jejich kondici. Pacienti hledají u léčitelů to, co jim mnohdy neposkytují lékaři, ačkoli by mohli a měli: psychickou podporu, klidný, neuspěchaný rozhovor o tom, jak žijí a co by ve svém životním stylu mohli zlepšit, a v neposlední řadě naději.

Jakkoli jsem se na léčitele zdravě naštvala, přece jenom chápu, proč je lidé vyhledávají. Domnívám se, že nestačí proti léčitelům brojit, upozorňovat na jejich šarlatánství a popřípadě volat po represivních opatřeních: je také třeba apelovat na lékaře, aby se více věnovali pacientům po psychické stránce, informovali je a povzbuzovali, což bohužel mnozí nečiní.