Rozhovor s Věrou Noskovou pro Literární noviny o okultismu, věštcích i vědě

Na základě svého průzkumu jste zjistila, že předválečná média se prakticky nezabývala okultismem a kladla značný důraz na vědu, zatímco dnes existují specializované časopisy, mainstreamové noviny jsou plné různých vykladačů budoucnosti a televize dávají věštcům celé hodiny vysílání. Jak si to vysvětlujete?

Duchem doby. Tehdejším sebevědomím mladé republiky. Věda nebyla ještě tak specializovaná, měla vysoký kredit, důvěru obyvatelstva, vědeckých ústavů a pracovníků nebylo mnoho, technické vynálezy, které na vědu navazují, například zdokonalování dopravních prostředků, záznamů zvuků – gramofony a jeho přenášení – rádio, telefon, bylo obyvatelstvem vděčně přijímáno. Mladá země a národy v ní si pěstovaly hrdost, která se opíralo také o fakt, že kromě dobrých spisovatelů a výtvarníků, i my máme bystré a schopné badatele a techniky. Okultismus byl okrajovou záležitostí spíš nevzdělaných lidí na venkově, viz kniha Blouznivci našich hor od Antala Staška.


Podle vás je tedy nástup okultismu důsledkem jakési „zaběhnutosti“ státu, národa i vědy? Pokud ale cosi už považuji za samozřejmost, neznamená to přece, že to musím rovnou popírat a vyvracet…

Nejde jistě o žádné historické pravidlo. Ale že byl duch doby jiný, nebyla tak masívní mediální nabídka všeho, včetně podivností, plytkostí a šaškování - nemohla být, nebyla tu televize – to je jisté. Prvorepublikové časopisy, které víc než noviny (zatížené politikou) reflektují životní styl a prioritní hodnoty se předháněly ve vzdělávání svých čtenářů, rozmlouvaly jim pověry, některé ženské časopisy povzbuzovaly ženy ke vzdělávání a modernímu životnímu stylu, je radost ty staré kultivované články číst. Málo bylo také reklamy a k hercům či celebritám (Vlasta Burian, Jiří Voskovec a Jan Werich, operní divy atd.) se přistupovalo jaksi zdvořile a nezveřejňoval se jejich soukromý život. V době krize se ovšem objevila spousta inzerátů kartářek, jejich počet v reakci na nejistotu lidí rapidně vzrostl.

Jsme v 21. století, kdy věda už vysvětlila a rozluštila mnohé ze „záhad“, které dříve vedly lidi k víře v Boha, přesto se ale zdá, jako by náboženství a víra v posledních dekádách citelně posilovaly.

Náboženství s vědou jsou mimoběžné, každý z těchto fenomenů naplňuje a uspokojuje kontrastní lidské a společenské potřeby. Také proto je možné, i když se tomu někdo může divit, že někteří vědci věří v Boha, znám i takové, kteří si z náboženství berou jen tolik, aby nemuseli zavrhnout moderní darwinismus. Lidská mysl je plastická, člověk si různé teorie, mýty, fakta a vědomosti upravuje tak, aby vyhovovaly jeho povaze a psychickým potřebám. Církev naštěstí už dávno ztratila právo a moc trestat nás za kacířství, natož za bezvěrectví. Myslím, že v číslech statistiky lidí věřících v nějakého zavedeného boha spíš ubývá, ale přelévají se právě do sféry esoteriky a okultismu, což jsou oblasti, které se neskutečně větví, prolínají a jako dávná církev obchodující s odpustky jsou i ony závislé na čerpání finančních zdrojů od svých oveček. Neskutečně drahé jsou nejrůznější podvodné výrobky, kurzy plné bezobsažného plácání, věštění, čištění, nabíjení a vylaďování, čarování a rady léčitelských strejců. Já si příklon k těm bizarním metodám, kterým se věnují často hystrioni, podvodníci či jinak vyšinutí jedinci, vysvětluji naším id, které potřebuje věřit v zázraky. V oblasti alternativní léčby hraje navíc roli strach z někdy nepříjemných vyšetření a invazivních zákroků. Na rozdíl od doktorů, takový léčitel, předtím třeba elektrikář, nebere na vás sklapel ale „jen přikládá na nádor hřejivé ruce“, což může být úlevné. Jenže ty konce!


Nedávno mě na internetu pobavila kreacionistická stránka „vědecky“ dokazující soužití lidí a dinosaurů a snad den na to mi jeden slovutný muž, vědec s mnoha tituly, mezi řečí vysvětlil, že věří v boha, protože mu to prý přináší jistotu. Přiznám se, že hledání jistoty v iracionalitě poněkud otřáslo mým pohledem na toho muže…

Víra v boha určitě vnáší do života jistotu a řád. My, bezvěrci, asi musíme obé najít v sobě, a snad i v tom, co kvalitního člověk vymyslel, objevil, vytvořil, ale především se opíráme o myšlenky humanismu, které ovšem v mnoha bodech navazují na křesťanství.Ctíme jisté křesťanské hodnoty – nezabiješ, nepokradeš, nečiň druhému, co nechceš aby činil on tobě atd. Zřejmě je pro člověka přirozenější věřit v boha než být ateistou a přijmout drsný fakt smrti po níž není už nic. Pro tuto myšlenku svědčí fakt, že ateistů je v celosvětové populaci zanedbatelné procento. Jinak – krecionismus je pěkná pitomost!

Českému klubu skeptiků Sisyfos, který jste spoluzakládala, jste ve svém nakladatelství vydala sbírku populárně - vědeckých textů Věda kontra iracionalita 4. Co pro vás racionalita a věda znamenají?

Racionalita vyhovuje mé potřebě přiblížit se co nejvíc k pravdě, k tomu, jaké věci, děje a lidé opravdu jsou, a ne jak se předvádějí, aby nás někdy oklamali ve svůj prospěch – což platí hlavně v politice, reklamě a ve všech ideologiích. Zůstat střízlivá, znamená zůstat duševně zdravá a vědět, oč tu skutečně běží. Ale člověk je pořád sváděn z téhle cesty, bývá opakovaně klamán, ovšem nevnímám to nějak osudově, je to i hra – kdo z koho. Zjišťovat pravdu, stopovat skutečnost ve vědě, při studiu nějakého fenomenu i v běžném životě je dobrodružství, své o tom vědí investigativní novináři nebo třeba kriminalisté. K vědě jenom vzhlížím, vážím si svých přátel, kteří se jí věnují. Vnímám ji jako objevování toho, jak svět funguje, zjišťováním dílčích pravd, z nichž vzniká mozaika poznání, které má pro lidstvo zásadní význam. Dalším krokem vědeckého výzkumu je, jak to udělat, aby svět fungoval v náš prospěch – abychom například pomocí vědy potlačili infekční choroby, nakrmili lidstvo, objevili a uměli vyrábět levnou a ekologicky čistou energii atd.

Věda je v tomto směru už ale – na můj vkus až moc – v otěžích obecně řečeno nadnárodních koncernů či dokonce zbrojařů, a tak mám sílící pocit, že ve hře je spíš zisk a nikoli potlačování infekčních chorob, nakrmení lidstva a podobně …

Asi nelze takto vnímat vědu obecně. Ta je dost svobodná, většinou si sama určuje směr, kterým se bude ubírat. Já bych nadnárodní koncerny zase tak nedémonizovala. Jistě mají pro vědce různá zadání, ale je otázkou, jestli jsou to především úkoly, které nejsou ve prospěch obecného blaha, ale jen pro zisky nějaké vrstvy miliardářů. Kdyby věc, kterou vědci objeví, vyvinou, nepřinášela lidem užitek, neprodávala by se. Zisk je hnací motor mnoha aktivit, i vědy, techniky, a dokonce i umění, někdy je nám nepříjemné si to přiznat. Dobře vyvinutá vakcína proti smrtelné chorobě pomůže lidem, ale zároveň přinese zisk společnostem, které ji budou vyrábět a prodávat. Tak to na světě chodí.


Mimochodem, zkouším si představit pocity vědce, který po celý život poctivě bádal, vycházel z práce svých předchůdců, razil určitý názor a pak se objeví… třeba latimerie podivná, prehistorická lalokoploutvá ryba, která měla vyhynout už před desítkami milionů let. Takovému vědci se pak může zhroutit vše, o čem předpokládal, že je pravda. Z tohoto pohledu je věda asi velmi křehká profese…

Jak znám vědce, tak v takovém případě zajásají! Také proto dělají vědu, že přináší vzrušující odhalení, že je dobrodružná. Jakýkoliv nový objev či nález (v archeologii, přírodovědě atd.) nadšeně vítají, neboť rozšiřuje obor, přináší nové otázky a výzvy. Možná že akademici staršího střihu před sto a více lety byli konzervativní a byly jim protivné nové teorie a objevy, ale tyhle typy se v moderní vědě už téměř nevyskytují.

Schopných popularizátorů vědy je u nás jako šafránu. Je to i tím, že po vědě a tím i vědění není ve všeobecném návalu podružných a pochybných – a jistě i pavědeckých -- informací už takový hlad?

Na poptávce ani tolik nesejde, osvěta se má šířit, i když ji zrovna nikdo nepoptává. Když je popularizace vědy srozumitelná a zajímavá, v Čechách je výhodou podávat ji s oblohou humoru, lidi chytne a mohou si z ní něco odnést, vyvodit pro sebe. Popularizátoři vědy musí být dobrými, zábavnými vypravěči, a to je v populaci, natož ve spojení se zájmem o vědu, vzácná vlastnost. Pozorovala jsem vždy se zájmem přednášky Jiřího Grygara a všímala si pravděpodobných příčin jeho úspěchu. Dobře vypadá, gestikuluje esteticky a úsporně, je svým tématem viditelně nadšený, přirozeně frázuje, intonuje a vyslovuje a volí střední hlasitost. A jeho přednáška má úvod, pointu a snesitelnou délku. Jednou jsem s ním seděla u piva, když k nám přistoupil nějaký řemeslník a přiznal: „Já si ze školy skoro nic nepamatuju, ale vzpomínám si, jak jste k nám jednou přišel a vyprávěl o vesmíru. A z toho vašeho povídání si pamatuju docela dost.“ Skvělými přednášejícími z řad skeptiků jsou i lékaři Jiří Heřt a Oskar Andrysek, pedagog Čeněk Zlatník...

Při čtení posledního věstníku klubu Sisyfos mě napadlo, že v něm lidé přesvědčení přesvědčují přesvědčené. Jako by žili v uzavřené bublině, z níž se posmívají různým „pavědcům“, kterým je to ale – mimo bublinu -- nejspíš jedno… Lze z této bubliny vystoupit? A je boj proti bludům opravdu sisyfovský?

Zpravodaj Sisyfos není jen pro členy, dá se také stáhnout z našich webových stránek. V uzavřené bublině rozhodně nežijeme, osvětu šíří naše hojně navštěvované webové stránky, míváme pravidelné přednášky v Praze, Brně, Kladně a na požádání se asi desítka našich přednášejících skeptiků rozjede vlastně kamkoliv. Jsme zváni jako oponenti esoteriků a pavědců do médií včetně televize, píšeme a publikujeme články, vydáváme sborníky, zatím vyšly čtyři. Korunou naší činnosti je každoroční, mediálně vděčné udělování Bludných balvanů, anticeny za matení české veřejnosti a blátivého myšlení. Akce má humorný ráz a docela se při ní bavíme, i když naši odpůrci a laureáti jsou někdy vykutálení podvodníci nebo podivíni s mesiášským komplexem. Boj proti podvodům a jurodivostem je věčný, stejně jako boj se zločinem nebo prostitucí a dalšími patologiemi. Musí se vést, jinak by nás zločin, blbost a prodejnost zaplavily, byl by to odpudivý svět, konec naší kultury.

Jistě, ale takový boj například proti „čárovým kódům“ inženýra Žerta, což je naprostá bizarnost, mi připadá už jako naprosté mrhání energie. Tomu, že čárové kódy vyzařují negativní energii a jejich přeškrtnutím se zachráníme, snad – i bez posudku od Sisyfa --nemůže věřit nikdo…

Lidé jako inženýr Žert se mohou jevit jako bizarní, neškodní pábitelé. Jenže oni se jako améba přelévají do dalších bláznivostí, vyskočí jako čertíci například ve výzkumu: pasivní detekce žijícího člověka za překážkou, která stála daňové poplatníky desítky milionů korun, a který velkoryse sponzorovalo ministerstvo průmyslu a obchodu za působení Milana Urbana z ČSSD. V televizním pořadu Reportéři byl případ medializován – jaké překvapení, že se kromě dalších senzibilů hledajících člověka za zdí virgulí – bez sebemenšího úspěchu – objevil i tento škrtač čárových kódů. Někdy by věci prospělo, kdyby příslušné úřady, najímající si takové amatérské badatele, nahlédli předtím do našeho přehledu nositelů Bludných balvanů.

Vedle vědy jste i úspěšná „normální“ spisovatelka beletrie a vaše romány byly nominovány na Cenu Magnezia Litera i Cenu Josefa Škvoreckého. Je pro vás beletrie, v níž lze volně fabulovat, jakýmsi ventilem, kterým si uvolňujete přísná „sisyfovská“ pravidla?

Nevnímám „sysifovskou“ potřebu přiblížit se pravdě a odmítat manipulace, blábolivá tvrzení a podvody jako přísná pravidla. Takže se z nich vlastně nepotřebuji uvolňovat ventilem fabulace. Je to spíš naopak, například hrdinka mé trilogie cítí v zákrutech mysli skřítka skeptika, který ironicky glosuje její dívčí naivitu, plané snění nebo zvichřené emoce. Ne že by mu vždy s povděkem naslouchala, ale je přítomen.
Zatím jsem vlastně ani moc nefabulovala. Jsem zaujatá pozorováním skutečnosti, která je koneckonců dost bláznivá, absurdní, pitoreskní a překvapivá, aby byla výživným materiálem pro literaturu. Nudí mě ale fantazie „vycucané z prstu“, tedy téměř celá literatury fantasy.


Věra Nosková (1947) - spisovatelka a novinářka je autorkou jedenácti románů a sbírek fejetonů, v letech 2001 - 2004 byla předsedkyní klubu Sisyfos, po deset let editorkou Zpravodaje Sisyfos.

K nejnovější knize Věry Noskové Chraňme muže:

„Muži v demokratických zemích ztrácejí roli živitele a plnoprávného manžela. Snižuje se jejich plodnost a hladina testosteronu. Ubývá počet pracovních míst pro muže, klesají šance na uplatnění jejich síly a fortelu. Klasická rodina se rozpadá, kolem třiceti čtyř procent dětí se rodí svobodným matkám. Feministická ideologie přispívá ke znevážení osvědčených hodnot."


Otázky kladla Tereza Spencerová. Rozhovor vyšel v Literárních novinách č. 39 (www.literarky.cz)